Někteří z nich jsou nesnesitelní – jako někteří z nás. Umí být výbornými kamarády, se kterými je vždycky o čem mluvit. Ve vztazích řeší stejné věci jako my: co uvařit partnerovi k večeři a jak zvládnout oslavu narozenin jeho příšerné matky. Před časem jsem zažila coming out ve vlastní rodině. Od té doby obzvlášť nesnáším pošklebky a narážky na téma „buzerant“.
Představte si, že svět je plný gayů a lesbiček a heterosexuálové jsou zhruba jen 10% menšinou. Vy k této menšině patříte. Nastoupíte do nového zaměstnání a děláte vše pro to, abyste se včlenili do nového prostředí. Ale nemáte šanci: jsou všude – oni, heterofóbici.
„Ty jo, viděls toho novýho heteráče? A všiml sis tý jeho strašný modrý košile?“ šeptají si za vašimi zády, když zrovna nejste v dohledu. Když v dohledu jste, usmívají se a občas hodí do éteru nějaký ten rádobyvtip o tom, proč to mají heterouši rádi tak a onak. Přijdete do kuchyňky a ta okamžitě zmlkne. Chuť na kávu zhořkne. Při návratu ke svému pracovnímu stolu zaslechnete nechtěně, jak jedna z kolegyň paroduje vaši mluvu.
Jak se vám představa líbí? Předpokládám, že nijak zvlášť. A to byl jen krátký náhled do mojí reality všedního dne a ochutnávka toho, jak se část členů té jediné a správné většiny chová k homosexuálům.
Pořád je o čem mluvit
Můj velmi dobrý přítel je gay. Naše přátelství trvá bezmála deset let a za tu dobu se díky němu můj život rozšířil o další dimenzi. Když jsem ho potkala, nevěděla jsem o homosexualitě prakticky nic. Měla jsem ale jednu obrovskou výhodu – byla jsem vychovávána k otevřenosti k minoritám, a to byla velká deviza.
Od začátku jsme si sedli. Začala jsem pomalu pronikat do jeho světa, setkávala jsem se s jeho kamarády a oceňovala, jak jsou milí, inteligentní, vtipní, se smyslem pro sarkasmus a nadsázku. Jsou zdatní v mnoha oborech, které nemusí vždy souviset s estetikou. Člověk se s nimi nenudí, je stále o čem mluvit.
A milé dámy, ano, jsou to často FAKT pěkní chlapi, dbají o sebe. Poradí vám s kosmetikou, líčením, lehce nadnesou, jaká vůně právě teď letí a jakou kabelku byste si určitě neměla kupovat. Mohou být vašimi kadeřníky i vrbami (slova „chlapi jsou prostě potvory“ zní z jejich úst opravdu autenticky). Znají IN kluby, dobrá divadelní představení, kdo kde právě vystavuje, doporučí zajímavý film.
Pravda – jsou jiní, někteří z nich. Občas zženštilí, tak trochu tlapičkoidní, jsou mezi nimi dokonalé drama queen. Prostě to k nim patří. Tak jako ke mně velký zadek a k vám třeba lehce odstáté uši.
Občas si někteří škodí sami – to když se častují slovy jako Kabelko, Buzno, Bitch (s obzvláště nechutnou dikcí). A i když je to samozřejmě myšleno z legrace, vzduch je prošpikován cynismem a úpornou snahou se zařadit. Myslím, že ti, co se navzájem tak zesměšňují mezi sebou, nemohou očekávat, že je ostatní budou respektovat.
Ale jinak řeší tito pánové naprosto stejné věci, jako my ostatní. Nechce se jim ráno do práce, přemýšlejí, co uvaří partnerovi dobrého k večeři, že musí na oslavu narozenin jeho nesnesitelné matky, zda jejich účet unese koupi té nádherné sedačky, co ji chodí okukovat, jestli nejsou pro svého miláčka moc staří/mladí/tlustí/hubení/vlasatí/plešatí – prostě, v mnoha ohledech jsme si všichni podobní jako vejce vejci.
Coming out v přímém přenosu
Měla jsem možnost sledovat nalézání homosexuální identity v přímém přenosu před několika lety ve své rodině.
Posoudit coming out z druhého břehu je těžké. Když je komplikovaný a vy u takového – dovolím si napsat – přerodu jste, prosím, buďte trpěliví a nápomocní. V tomto období je porozumění rodiny a přátel zásadní. A pokud nerozumíte, nevíte si s těmi novými pocity rady – počkejte, vstřebejte, čtěte, poraďte se. Chce to čas.
Od té doby více než kdy předtím nesnáším pošklebky a narážky na téma „buzerant“. Ti, co je vypouštějí, mají často zásadní problém sami sebou.
Využívejte celý web.
PředplatnéOsvědčila se mi malá, prostá finta hned na začátku: pokud přijdu do nové společnosti a uzraje situace, kdy se začneme bavit otevřeněji, zmíním okamžitě, že mám dva gaye mezi blízkými… a začne takové jednoduché, sociologické třídění na pro a proti. Skupina proti je méně početná (zda jsou ve skupině pro pokrytci, v ten moment nestuduji, v první fázi to není podstatné) a většinou se v tomto ohledu už moc neprojevuje.
Oni si nevybrali, jakými budou, my si ale jistě můžeme vybrat, jak je budeme přijímat. Říkám si, proč jsme tak zatvrzelí v tom, s čím nesouhlasíme? Vždyť ve skutečnosti jsou to přeci naše rozdíly, které činí život zajímavým.
