Před více než rokem jsem se v psychiatrické léčebně seznámila se spolupacientem. Trvalo to v čistém čase pár hodin. Dvakrát jsme společně absolvovali skupinové terapeutické sezení. Podruhé se už loučil, údajně se smířil se svým otcem a odjíždí do USA, kde táta víc než čtyřicet let žije. Nějakou dobu bude trvat vyřízení formalit.

Den před odjezdem byl „nepoužitelný“. Seděli jsme na terase oddělení. Zeptala jsem se ho, jak se cítí a těší na návrat do reálu. Žádný velký komentář, údajně má cestovní horečku. Byl víc než psychicky rozhozený. Od jeho kamaráda jsem se dověděla, že nemá kam jít. Neměl domov. Trvalé bydliště – obecní úřad.

Udělala jsem snad tu nejhloupější věc ve svém životě. Nabídla jsem mu podnájem do doby, než mi skončí léčba. Zalívej kytky, utírej prach… Tajně jsem ho v době vycházek odvezla téměř padesát kiláků k sobě domů. Byl bez prostředků. Dala jsem mu vyšší částku na přežití.

Návrat jsem stihla v limitu. Večer jsme s kamarádkou probíraly neuváženost mého kroku. Kritikou nešetřila. Postupně jsem jí dávala za pravdu. Ovšem řešit jsem prozatím nehodlala vůbec nic. Čas ukáže!

Zamilovaná

Jezdila jsem na propustku, co čtrnáct dnů. Naplnila ledničku, nechala hotovost. Žádný vztah mezi námi nebyl. Šlo skutečně jen o samaritánství z mé strany.

Postupně jsme se intimně sblížili. Žila jsem dvacet let sama s dětmi a pro svou práci. Žádní muži. Najednou mi zrůžověl svět, byla jsem šťastná a zamilovaná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že potkám o sedm let mladšího muže, hezkého, komunikativního a sexuálně velmi výkonného.

Z léčebny jsem se vrátila za pár týdnů. Začali jsme společně žít pod jednou střechou každodenní život.

Já, vyzobaná slunečnice – stará, nýbrž bohatá! Cituji jeho sms, kterou jsem nechtěně po jedné dlouhé noci našla v mobilu. Nešlo o „špionáž“. Trochu přebral a mobil nechal v kuchyni, šla jsem ho vypnout, aby nás případné volání nebudilo předčasně. Byla to facka při svítání…

Přešla jsem to, už jsem nechtěla žít sama a byla jsem schopná udělat pro něho maximum.

Představa, že najednou byt ztichne a přijdu o objetí, něhu, byť falešnou, byla v danou chvíli nepřijatelná.

Tak jsem se stala využívanou starší ženou, které hrál cíleně na city. Nepracoval. Živila jsem ho, oblékala… Nechci ho stavět do zlého světla, choval se ke mně hezky, ovládl domácnost. Jednoduše věděl, „jak na mě“.

Po pár týdnech jsem ho představila rodině. Jeho charisma zapůsobilo na všechny. Přijali ho do společenství. Po pár skleničkách si potykali. Vnučky strejdu milovaly. Hrál s nimi krásně bláznivé hry a má dušička se rochnila blahem.

Najednou jsem měla chlapa, už jsem nemusela na návštěvy sama, v podstatě ani na nákupy, výlety… Skutečně jsem si doslova hýčkala v sobě pocit štěstí. Jeho dvacetiletá absence nabídla návratnost. Absolutně jsem neřešila zeštíhlování účtu. Hlavu jsem měla v oblacích.

Jak bolest, tak i štěstí mají svou dočasnost.

Praskliny na růžových brýlích

To moje „zlatíčko“ začalo  pravidelně v odpolední době odcházet na procházky beze mě. Na scéně se objevila krásná štíhlá „dvacítka“. Věkový rozdíl třiceti let v JEHO vnímání nehrál roli.

Můj syn je jednou uviděl ve velmi důvěrné přítulnosti. Informaci přenesl i na bráchy. Začaly dny pátrání. Mami, kde vlastně pracuje? Lhala jsem, že je na neschopence. Neuvěřili mi. Pochopili…

Naše matka zblbla, narazila si na stáří mladého vyžírku, nefachčenka, příživníka… Přívlastky snad ani nedokážu spočítat. Nekompromisní soud.

Byli jsme zvyklí jako rodina se pravidelně scházet u nedělního oběda. Došlo k něčemu pro mě neočekávanému. Na mé pozvání všichni tři reagovali odmítavě. Nechápala jsem. Prosila jsem o zdůvodnění. Ozvala se mi snacha. Pod „přísahou“, že sdělené nebudu ventilovat, mi plasticky předestřela reálno. Byla jsem ohromená!

Na „růžových brýlích“ se objevily praskliny. Nesmírně to bolelo! Pár dnů jsem přepráškovala, ploužila se bytem jako mátoha. Vnitřní hlas mi napovídal: „Řeš to! Nenech se zneužívat. Má ženskou, do práce se mu nechce. Je si vědomý materiálního zabezpečení a zázemí. Vždyť by jinak skončil pod mostem!“

Nedokázala jsem to. Představa, že najednou byt ztichne a přijdu o objetí, něhu, byť falešnou, byla v danou chvíli nepřijatelná. Vrávoravým krokem jsem šla dál. V jedné ruce Neurol, druhé Trittico. Jen spánek mi skýtal na pár hodin úlevu.

Mami, vrať se

Posléze se zcela otevřeně vyjádřili mí synové. Mami, vyber si. Buď ON, nebo my! Vnoučata tě potřebují, ptají se po babičce. Máš právo na svůj styl žití, nejsme proti… Z rodinných rituálů ses vytratila, chybíš nám. Vrať se! Nezlob se, ale máme podmínku – bez NĚHO!

V tu chvíli jsem to vnímala jako dirigování mého života. Měla jsem jim to za zlé. Ještě teď se stydím! Distancovali se. Připadala jsem si jako bych stála na křižovatce a nebyla schopná pochopit směr, kterým se vydat. Pak se začaly stupňovat odchody mého „partnera“. Zůstávala jsem sama u telky a pletení.

Nevím, co se začalo dít. Nevadilo mi to a na jeho odchody jsem se paradoxně těšila. Alespoň nedojde k falešné intimitě, tolik ponižující! Samota mi začala vyhovovat. Nastal den, kdy jsem koupila láhev kvalitního vína, udělala slavnostní večeři a po pár skleničkách mu sdělila své rozhodnutí. ROZCHOD!

Nepopírám, dušička se mi zachvívala… Následovala doslova smršť otázek, omluv a proseb… Ustála jsem to. Má nekompromisnost byla víc než důrazná! Žádný křik, hádka… Pochopil nesmyslnost oponování.

V dopoledních hodinách se sbalil. Dala jsem mu tučnou částku do budoucích dnů. Odjel. Kam, to nevím. Domácnost skutečně ztichla a současně až neuvěřitelně odplulo vnitřní napětí, úzkost. Nastala několikadenní apatie.

Uvědomovala jsem si, že ji musím odbourat. Jak jinak než fyzickou prací. Uklidila jsem byteček, dělání zahnalo smutek… Samozřejmě, že bude ještě chvíli trvat srovnání kroků, smíření se samotou. Vím, že to zvládnu!

Snad se mi brzy vrátí i mí synové s rodinami. Navážeme na minulost. Opět budeme velká rodina! Nic víc si nepřeji.

Libuše, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz