Náš zájem o psychologii je koníček jako každý jiný. Někdo má rád fotbal, někdo myslivost, někdo lepení plastikových letadýlek. Než se začnete zlobit nebo smát, přemýšlejte se mnou.
Nemyslím si, že kdo se zabývá psychologií, prožije lepší život než ostatní. Ano, prožije nejspíš lepší život, než by sám prožil bez psychologie. Stejně jako myslivec naplní své dny smysluplněji, když si pořídí flintu.
Naděje, odměna, proměna
Někdo číhá v lese na zajíce, jiný se rád hrabe v záhonku, další ve své vlastní hlavě. A všichni jsme si oblast svého zájmu vybrali proto, že nám dává smysl. Baví nás, uspokojuje naše potřeby.
- Fotbalový fanoušek naplňuje svoji potřebu někam patřit, v něco věřit. Vzpomínky na výhry i prohry sdílí s přáteli, každý příští zápas mu dává naději. Má se na co těšit. Jeho očekávání přitom naplňuje někdo jiný, je to pohodlné. Má příležitost pravidelně ventilovat emoce: může se smát, může se prát a když klub dostane nakládačku, může srdcař i plakat.
- Myslivec není divákem, ale aktérem archetypálního dobrodružství. Ve hře je opět touha po sounáležitosti, získání jasně definované identity, ale také vzrušující privilegium usmrtit střelnou zbraní zvíře. Jednou týdně se smí proměnit v predátora.
Psychologie jako hra
Psychologie má dobrou pověst. Věnujeme se něčemu pozitivnímu, užitečnému, vznešenému. Když ale jako její uživatelé podlehneme dojmu, že to je něco víc než užitečná záliba, může nás snadno dovést ke sporným, často škodlivým závěrům a rozhodnutím:
- Kolik čtenářek směřuje k rozchodu, protože se ten jejich vůbec neposunul? Na Facebooku přitom lajkují a sdílejí dojemné citáty o tom, jak spolu babička s dědečkem byli do sta let, protože byli zvyklí věci spravovat, ne je vyhazovat.
- Kolik je tady mužů, kterým se líbí slogan Začněte u sebe, přitom si z článků a přednášek nevědomky vyzobávají, co by měla slyšet a číst ona? Při první hádce to vybalí a kolotoč obviňování a svalování viny na druhého se roztáčí…
- Kolik nás už prokouklo, že kvalita všelijakých seminářů nesouvisí s tím, jak moc se tam brečelo? Intenzivní citové odhalení ve skupině zanechá dojem čehosi hlubokého, ale ve skutečnosti jde o jednoduchou manipulativní techniku, která může nadělat víc škody než užitku.
Nepsal bych o tom takhle neomaleně, kdybych v tom nejel s vámi. Psychologie nabízí obrovské množství fascinujících poznatků, ale také nekonečnou řadu variant, jak s nimi naložit. Jako ta hra se skleněnými perlami, co si vymyslel Hermann Hesse: člověk nad ní může strávit celý život a k ničemu kloudnému nedojít.
Psychologie jako náboženství
Psychologie nám pomáhá rozpoznat a překonat zažité koncepty, jež nám ztrpčují život. Místo nich nám nabízí koncepty nové. Nikdy nevíme, kam nás zavedou, umí v nás ale vyvolat ten příjemný, povznášející pocit: Aha! Jako když se myslivci na mýtince zastaví srneček a jemu zbývá jen stisknout spoušť.
Do jisté míry nám psychologie nahrazuje náboženství. Člověk potřebuje věřit. Věřit, že ví – třeba jen to, že mnohé nepotřebuje nebo nemůže vědět. Nevědět je pro mozek zátěž, stres. Víra je úleva. Záleží ale také na tom, čemu věříme. Nešťastný člověk se upíná k tomu, co mu přináší trápení. Spokojený člověk se zaměřuje na to, co ho naplňuje radostí. To je dobré vědět. Tomu je šikovné věřit.
Hlouběji do tématu: Obětem psychopatů
