S poučkami o tom, že očekávání nás ženou do záhuby, se v poslední době roztrhl pytel. Ať se jedná o naše očekávání od vztahů, od našich blízkých, v pracovním prostředí nebo třeba od budoucnosti. Je ale opravdu problémem něco očekávat? Podle mě je spíš problém neočekávat nic. Pokud nebudeme nic očekávat (od sebe, od svých blízkých nebo od svého nadřízeného), pak také nejspíš nebudeme mít příliš snahu něčeho dosáhnout, ostatní se k nám budou moci chovat jako ke kusu hadru a my to budeme přijímat, protože nic víc nečekáme. Často nám lidé radí: nic neočekávejte, a nebudete zklamaní. Ale je to vůbec reálné?
Pojďme si nejdříve vysvětlit, co vlastně očekáváními myslím a jak z nich udělat pozitivní a přínosnou věc.
Představte si, že si koupíte drahý produkt nebo zaplatíte exotickou dovolenou. Od zakoupeného produktu očekáváte, že bude mít kvalitu přiměřenou ceně, za kterou jste jej pořídili. Pokud ne, produkt vrátíte nebo budete požadovat nápravu. Myslím, že si nikdo neřekne: „Neměl jsem od toho tolik očekávat, teď bych nebyl zklamaný.“ Místo toho jednáme.
Proč bychom tedy neměli očekávat od druhých nebo obecně od situací, že budou přiměřené tomu, jakou energii jsme jim věnovali? Pokud druhým nebo nějakému cíli věnujeme svůj čas, síly či nápady, nejspíš očekáváme, že se nám daná energie vrátí. Nebyli bychom hloupí, neustále ztrácet čas bezvýznamně?
Pokud tedy vkládáme materiální nebo citovou investici do vztahu, očekáváme, že vztah bude nějakým způsobem naplňující. Nebudeme‑li to očekávat, možná budeme ztrácet čas s lidmi, kteří nás neocení, kteří nás budou pouze využívat, na které se nebudeme moci spolehnout a kteří si nebudou vážit ani nás, ani našich snah. A tohle, předpokládám, nikdo od vztahu nechce.
Možná se vám můj pohled zdá příliš vypočítavý, ale není to tak. I když to vztáhneme na děti, které nám nemohou vracet stejně, jako my jim dáváme, pořád je výsledkem šťastné dítě, které se dobře vyvíjí a které připravujeme na budoucí život. Naše snahy mají tedy velmi zásadní a hmatatelný výsledek.
Plánovat a těšit se
Co tedy myslím oním očekáváním? To, že máme určitou představu, jak by věci měly být. Jak by se k nám měl partner chovat, jaký by měl být, jak by měla vypadat dovolená, na kterou jedeme, nebo jaký pocit budeme mít, až se uvidíme s rodinou. To vše jsou předpoklady, vize, očekávání.
Těším se domů, protože očekávám, že mě pobyt doma nabije energií. Očekávám, že se ke mně bude partner chovat hezky a s respektem, že mě bude práce naplňovat, že si na dovolené odpočinu. Pokud nic z toho nebudu očekávat, jak budu vědět, zda jsem si vybrala správného partnera? Proč bych se těšila domů? Proč bych si hledala jinou práci, která bude lepší než ta předchozí, nebo plánovala dovolenou?
Stejně tak můžeme očekávat, že máme před sebou náročný úkol a je třeba se na něj dobře připravit. Pokud to očekávat nebudeme, možná přípravu podceníme. Synonymem očekávání je také „být připravený“.
Naše očekávání se odvíjí od našich předchozích zkušeností, pocitů, potřeb, tužeb. Na očekáváních samých není nic špatného – lehce předvídat a umět si představit svou budoucnost a také klást určité nároky je podle mě v pořádku.
Vztah bez očekávání
Mnoho nových psychologických směrů s očekáváním pracuje. Radí představit si, jak bychom chtěli, aby naše budoucnost nebo vztah vypadaly, a uvěřit tomu, že je možné toho dosáhnout. Co jiného to je, když něčemu opravdu věříme, než že očekáváme, že se to stane? Nemáme pochyb, že na něco takového máme právo, zasloužíme si takové zacházení či úspěch.
Budu pokračovat na příkladu se vztahem. Kdybychom žádná očekávání od vztahu neměli, pak bychom potkali sympatického člověka, který by se nám líbil, a pokud by byl zájem i na jeho straně, dali bychom se dohromady. Neřešili bychom, jestli má práci, jaké má koníčky, názory, co dělá ve volném čase, jak se k nám ve vztahu chová. Nechali bychom to plynout, neočekávali bychom od něj nic, a tak bychom, podle některých, nebyli nikdy zklamaní.
Možná bychom ale za půl roku zjistili, že tenhle super člověk má některé vlastnosti, které nám nevyhovují, že například chodí po večerech na pivo s kamarády, nesportuje, nebaví ho práce. Pořád by měl i dobré vlastnosti, a protože bychom neměli velké nároky na partnerství, tak bychom to neřešili.
Možná bychom si ho jednou vzali a pak seděli po večerech sami doma, sportovali s jinými, živili ho, protože by měl už pátou práci, která by ho pořád nebavila, a náš život by byl snesitelný, ale ne skvělý. Snesitelný proto, že bychom nic víc neočekávali. Pokud však máme určitá očekávání od vztahu, pak ještě než jej navážeme, vyhodnotíme, zda jsme pouze okouzleni momentální přitažlivostí, nebo zda má vztah potenciál naplnit naše očekávání i v budoucnu.
Kdybychom neočekávali, že můžeme mít skvělý vztah, kde si budeme s partnerem vycházet vstříc a sdílet společné zážitky, možná bychom měli prostě jiný a byli tak nějak spokojeni. Znám lidi, kteří už od svého vztahu opravdu nic nečekají, jejich sny a představy a harmonickém svazku jsou ty tam. Zažili nevěru, nadávky, ignoranci a špatné zacházení, a stejně s partnerem zůstali. Nepřijde mi ale, že by je to činilo šťastnějšími. Spíš naopak.
Vnímat, co se děje – a jednat
Říká se, že člověk by měl mít vysoké očekávání od partnera na začátku vztahu, po svatbě by se mu měl naučit odpouštět. Do určité míry s tím souhlasím – pokud totiž nejednáme na začátku vztahu jako zoufalí lidé, nutně potřebující partnera, máme své představy o vztahu a dokážeme je komunikovat, je větší pravděpodobnost, že sítem projdou ti vhodnější partneři, s kterými můžeme mít hezký vztah.
V čem přináší očekávání negativa, zmíním teď jedním slovem – zklamání.
Důležité totiž je, jak naložíme s tím, když se někdo nechová podle našich očekávání. Uvedu opět příklad s partnerem. Pokud se nechová ve vztahu podle našich očekávání, což se může lehce stát, máme několik možností.
- Buď mu naše představy komunikovat a počkat, zda nám vyjde vstříc (možná to zní neuvěřitelně, ale pokud vás má partner rád a je to možné, často vám vstříc vyjde).
- Pokud to není možné, lze svá očekávání od partnera a vztahu přehodnotit a být spokojeni s tím, jak se věci mají teď – pokud jsou i tak dostatečně dobré.
- Nebo se s partnerem dohodnou na přijatelném kompromisu, kde se naše vzájemná očekávání a představy setkají. Pokud to možné není, asi je jasné, co bude následovat.
Pokud vztah není podle našich představ, neměli bychom svá očekávání a představy smést ze stolu a říci si, že problém není v partnerovi, který nám je nevěrný, který je nespolehlivý nebo na nás nebere ohled, ale v tom, že očekáváme příliš.
Dalším důležitým bodem je vybudovat si smysl pro realistická očekávání, ani ne příliš nízká, ani nedosažitelná. Aby člověk věděl, jakým směrem se chce do budoucna ubírat, nebo dokázal vyhodnotit, že jeho očekávání se nenaplňují a proč. Ne příliš účinné je očekávat, že vše se bude dít bez jakéhokoli našeho přičinění, a nestane‑li se tak, okamžitě snahy zanechat a vydat se jiným směrem (a pak opět očekávat, že věci budou přesně podle našich představ a bez práce).
Nevědomé vzory
Naše očekávání by neměla být nevědomá a založená na automatických vzorech z minulosti, ale vědomá a odrážející naše potřeby a zároveň zohledňovat potřeby druhých. Spousta z nás si nosí určité vzory z původní rodiny a pak automaticky očekáváme, že i v dalších vztazích to bude podobné.
Nejdříve bychom měli tyto naše nevědomé vzory prozkoumat a poté se naučit svá očekávání přizpůsobit možnostem a našim osobním přáním či potřebám. Pokud budeme od našeho protějšku očekávat, že nás bude milovat a chovat se k nám s respektem a vřele, budeme se podle toho také chovat my k němu (nebo budeme své očekávání komunikovat formou, která pro něj bude dostatečně srozumitelná), pak nevidím důvod, proč by se naše očekávání nenaplnilo.
Budeme‑li očekávat, že partner bude bezchybný, nejspíš budeme zklamaní. Naopak pokud nemáme na partnera žádné velké požadavky, nic od něj nechceme, pak to možná bude chápat jako nedostatečný respekt nás k sobě a podle toho se k nám bude chovat i on. A my to přijmeme, vždyť od něj nic jiného ani nečekáme.
Komunikujte
Druzí lidé nemohou vědět, co je pro nás důležité, dokud jim to nesdělíme s taktem a srozumitelně. Pokud to nejsou požadavky, které by se zásadně křížily s jejich hodnotami a prioritami, nejspíš nám vyjdou vstříc. Také to neznamená, že pokud někdo nesplní naše očekávání, hned jej odepíšeme. Pokud je to však pro nás zcela zásadní a druhý v tomto není schopen naše představy naplnit nebo se alespoň přiblížit akceptovatelnému kompromisu, asi dojde jednou k frustraci či ukončení vztahu. A podle mě je to dobře.
Představte si například věrnost ve vztahu. Neočekáváte snad, pokud si svého partnera vezmete, že bude vám věrný? Možná ano, možná ne. Věřím, že každý to má jinak, proto je dobré si to s partnerem vykomunikovat na začátku. Stejně jako například očekávání, že druhý nebude flirtovat s dalšími lidmi. Pro někoho naprosto běžná věc. Vůbec bych se nepřela o tom, zda je to správně nebo špatně.
Využívejte celý web.
PředplatnéKaždý by měl ve vztahu komunikovat to, co je pro něj přijatelné a co ne. Pokud tedy sdělíte svá očekávání partnerovi na začátku, bude se moci lépe orientovat v tom, zda takový vztah je vám schopný poskytnout a nebude vás nechtěně zraňovat chováním, které on považuje za naprosto neškodné.
Nepřiměřená očekávání jsou cestou do záhuby, s tím souhlasím. Obzvlášť pokud jste po jejich nenaplnění zklamaní a neberete je jako signál, že buď očekáváte příliš, nebo je potřeba změnit svůj přístup, pracovat usilovněji nebo přehodnotit situaci.
Na závěr shrnu nejdůležitější body:
- Naše očekávání by měla být reálná.
- Je třeba pro jejich naplnění něco udělat.
- Měli bychom je srozumitelně komunikovat našemu okolí.
- Dožadovat se jejich splnění bez našeho přičinění nikam nevede.
- Neměli bychom být jednoduše zklamaní a odrazeni, pokud se věci nevyvíjí okamžitě podle našich představ. Vše chce svůj čas a trpělivost.
