Snad to nebude znít moc nadneseně, ale Google mi změnil život. Poskytuje mi kdykoli a kdekoli informace, které bych jinak jen těžko sháněla. Tvrzení, že čtení online mění a omezuje schopnosti našeho mozku, mě znepokojuje.
Při psaní diplomky jsem kdysi obíhala knihovny, vypisovala rešerše na tuhé kartičky a zakládala je podle abecedy do krabice od bot. Doteď si pamatuji, že mě to hrozně nebavilo. A najednou zázrak, zadám správnou otázku, kliknu na Hledat a požadované informace se na mě samy valí.
Jednou se na mě takhle vyvalil článek „Is Google Making Us Stupid?“ (česky Hloupneme kvůli Googlu?) a zasel do mé hlavy pochybnosti. Google považuji za přítele a často se na něj obracím. Zajímavý, ale osmistránkový článek na monitoru, navíc v angličtině, můj mozek zpracovat nedokázal, a tak jsem si ho raději vytiskla.
Terapie knihou
Čím více jsem se obsahem textu probírala, tím horší jsem z něj měla pocit. Čtení online se údajně novým, zatím neznámým způsobem podepisuje na vývoji našeho mozku. Zkušenosti ze čtení textů na papíře po stovky let potvrzují, že čtenář sice vidí obrázky slov a vět, ale na základě své vlastní trénované dovednosti zapojuje fantazii a překládá si je do vlastního příběhu.
Gunter Kuvert k tomu dodává: „Jakmile se sbratříme s nějakou knihou, splyneme s textem tím, že ho ze stavu zrakové abstrakce v naší hlavě proměníme v obrazy. V tomto stavu se ztrácejí chaotické úzkostné myšlenky, do duše vstupují uspořádané, odvahu dodávající impulzy, jež mohou vést k proměně života. V tom spočívá proměnná síla knihy, na které se zakládá biblioterapie.“
Už nikdy si nepřečtu Vojnu a mír. Článek s více než třemi či čtyřmi odstavci už nedokážu absorbovat, jen ho prolétnu, prozradil na sebe Bruce Friedman.
Čtení online je naproti tomu úplně jiná dovednost. „Jsme takoví, jak čteme. Jiný způsob čtení vyžaduje jiný způsob myšlení,“ říká k tomu psycholožka Marianne Wolfová. „Když čteme online, stáváme se více dekodérem informací. Naše schopnost interpretovat text a vytvořit bohatá vnitřní propojení, která v mozku vznikají při hlubokém čtení, zůstává nevyužita, nerozvíjí se. Lidský mozek má neuvěřitelnou plasticitu a čtení online jej ovlivňuje novým, zatím neznámým způsobem.“
Ve zmiňovaném článku je citován odborník na online média Scott Kapp, který přiznává, že úplně přestal číst knihy, protože se změnila kvalita jeho soustředění. „Čtu jen to, co potřebuju. Možná je to tím, že se změnil způsob mého přemýšlení.“
Vědec Bruce Friedman, který zkoumá využití počítačů v medicíně, na sebe zase prozradil: „Už nikdy si nepřečtu Vojnu a mír, protože jsem ztratil schopnost číst dlouhé texty. Článek s více než třemi či čtyřmi odstavci už nedokážu absorbovat, jen ho prolétnu.“
Třídíme, vybíráme, zapomínáme
Když to shrnu, vychází mi, že čtením online se nově učíme rychle informace třídit, ale ztrácíme dovednost soustředit se a čtený text plně prožívat. A ještě je tam myslím jedna nevýhoda: čeština online se hodně zjednodušuje. Krátké věty a jednoduché myšlenky. Čeština se mění, krása jazyka se ztrácí.
Neustálé vyhodnocování je pro mozek tak energeticky náročné, že vydrží „číst“ jednu až dvě strany online textu.
I já sama čtu online především to, co se mi čte dobře. Navíc jsem o svém vlastním mozku zjistila, že sice dobře dekóduje, ale ze čtení online si špatně pamatuje. Může to být věkem, ale raději si to zdůvodňuji zpracováním velkého množství informací. Musím je třídit, což znamená vědomě nebo podvědomě rozhodovat, co pro mě osobně je a co není užitečné.
Neustálé vyhodnocování je pro mozek tak energeticky náročné, že vydrží „číst“ jednu až dvě strany online textu. Pak soustředění ztrácí a až příliv dopaminu z nového článku ho zase na pár minut probere.
Ke svému zděšení jsem se utvrdila v tom, že nejsem schopna souvislého vyprávění, co že zase pěkného jsem si online přečetla, a tak odkazy na články raději posílám dál – a stejně tak je dostávám. Bojím se, že se nám vytrácí schopnost lidského hloubání nad přečteným textem a trochu mě z toho mrazí v zádech.
Google mezi námi
Pokud nás čtení online opravdu odnaučuje plně se soustředit na čtený text, může nás také odnaučovat plnému soustředění na aktivní vnímání ostatních. Možná, že právě tím, že jen skenujeme slova a dekódujeme jejich obsah podle toho, jak moc se týká našich vlastních zájmů a potřeb, přehlížíme důležité informace o našich blízkých.
Slova jsou jen nedokonalé symboly vyjádření myšlenek a emocí. Podvědomě to všichni dobře víme, a proto jim podle vědců při setkání s neznámým člověkem (potenciálním ohrožením) věnujeme pozornost jen ze 7 %. Jsme pozorní, sledujeme jeho řeč těla, tón hlasu a výraz tváře (93 %). A dekódujeme je: přítel, nebo nepřítel?
Google jsem milovat nepřestala, ale zajímavé články si tisknu na doma, až bude klid, a pak se je pokouším vyprávět svým přátelům.
U našich nejbližších je to často naopak. Jejich „knihu“ už přece máme dávno přečtenou. A že jsou unavení, skleslí, nešťastní, mají starosti? Pokud se nás vysloveně netýkají, často jim nevěnujeme pozornost. A tak se může stát, že ve sdělení „Představ si, co zase říkal/a…“ úplně chybí vyhodnocení shrbené postavy totálně vyčerpaného člověka, který potřebuje naši podporu, protože už ani neví, co mluví. Ne nadarmo se říká, že nejdůležitější sdělení je skryto mezi řádky.
A poučení pro mě? Učím se aktivně naslouchat a zdržet se jednoznačných komentářů, vycházejících jen z mého vlastního úhlu pohledu. Google jsem milovat nepřestala, ale zajímavé články si tisknu na doma, až bude klid, a pak se je pokouším vyprávět svým přátelům.
U článků na Psychologii.cz zatím postrádám ikonku vytisknout, ale pro lásku k hlubokému prožitku při offline čtení věřím, že jen dočasně.
