Když vám doktor nenapíše lék, jako kdyby nepřijal vaši nemoc. Jako kdyby vám máma místo nakojení řekla, že vlastně nemáte hlad.

Opět se mění legislativa týkající se homeopatie. A objevují se úvahy, zda by neměla být  hrazena zdravotními pojišťovnami. Složitější otázka, než by se na první pohled zdálo.

Mé myšlení je příliš exaktní na to, abych byl ochoten přijmout, že ředěním a protřepáváním čehokoli získáme něco, co může mít na organismus jakýkoliv účinek. Nejen, že mi chybí racionální vysvětlení, proč by to mělo fungovat, ale chybí i jakékoliv důkazy, že tomu tak je.

Takže vysvětlení hledám v dávné minulostim, tentokrát v Novém zákoně. Víra tvá tě uzdravila. A nebo u umírajících středověkých mnichů. Slova modlitby pro umírající zpravidla přinášela úlevu. Věděli, že je vše v pořádku. Brzy je Pán přijme ve svém království. Slova zalíbím se Pánu.

Placebo Domino

Takže homeopatie není nic než placebo? To netvrdím. Homeopatie je mnohem víc. Mezi placeby králem. Nemoc, bolest, utrpení. To vše znamená regresi. Když je člověku ouvej, vrací se do nezralých stádií psychiky. Oživují se staré mechanismy.

Jedno z prvních trápení na tomto světě je, když dostaneme hlad. Dítko zapláče. Máma přispěchá. Přiloží je k prsu. A zas je dobře. Dobře není jen proto, že je nasyceno, přivinuto, ale i proto, že ve světe není zcela bezmocné. První způsob, jak lze ovlivnit svět kolem sebe. Dám vědět, že je něco třeba. Zapláču. A přijde útěcha. Máma.

Důležité jsou obě fáze. Dítě chce něco po světe. A svět reaguje přesně, jak má. Když jedna část chybí, je to špatně. Je v tom závislost. Ale i vlastní snaha.

Nenašel jsem jediné zdůvodnění, proč a jak by měla homeopatie fungovat. Jediné vysvětlení, které zvládne účinek homeopatie vysvětlit, je psychoterapeutické.

Všichni to známe z dospělosti. Nechá vás děvče, chlapec či bytost ze soustavy Perseus β. Svět se zhroutí. Co uděláte? Jdete pro útěchu za přítelem. Hodinku dvě nadáváte, pak se zoufale zeptáte, co myslíš, má mě ráda? Jak by to asi měl vědět… Ale potřebujete útěchu. Někoho moudřejšího, dospělejšího (aspoň pro tuto chvíli), kdo ví. Pokud vás utěší rovnou, není to ono. Pokud vůbec, taky ne.

Stejně tak člověk přichází za lékařem. Svěřit se, postěžovat si. A lékař přeci ví. Pomůže.

Představte si, že třeba kašlete. Praktik si vás poslechne a řekne, že je to bronchitida a že to bude v pořádku. Jenže to nechcete. Dostatečně vás nevyslechl. A nedal vám lék. Jako kdyby nepřijal nemoc. Jako kdyby vám máma místo nakojení řekla, že vlastně nemáte hlad.

Plyšák pro dospělé

Když jsme malí, máma je skoro pořád u nás. Máme ji jen pro sebe. Jenže postupně mizí. Nejsme ještě připraveni na velký dospělý svět, tak si najdeme něco místo mámy. Něco, co je pořád u nás, co nás neopouští. Plyšového tvora. Přechodový objekt se tomu říká.

Předpoklad lékaře, jak to s pacientem dopadne, má na pacientův stav výrazný vliv. Zažil jsem to na vlastní kůži.

A taky to známe z dospívání a dospělosti. Kdysi mi nějaké děvče půjčilo svetr. Nosil jsem ho, jak jinak, denodenně, dokud jsem ho nemusel s těžkým srdcem vrátit. Jako kdybych ji měl pořád u sebe. Ve své moci. A takovým přechodovým objektem může být klidně i krabička léků, které nám lékař dal. Jako svátost. Jako tělo Páně, které se přijímá jako symbol spojení s Bohem, který je příliš daleko.

Hra s homeopatií je dokonalá. Lékař se ptá. Podrobně. Dlouze. Skutečně se o vás zajímá. A pak vás pochopí. Přijme vaši bolest. A dá vám rozhřešení. Ten správný lék. Jde to dělat ještě lépe? Jde.

V jednom ze slavných experimentů dostali ošetřovatelé do péče dvě klece s krysími mláďaty. Jedna klec byla s potomky inteligentních krys, druhá s potomky krys pitomých. Výsledek se dal předpokládat. Po pár týdnech byla první klec plná aktivních chytrých krys, běhaly, hrály si, některé dokonce řešily parciální diferenciální rovnice (samozřejmě pouze prvního řádu.) A ve druhé se povalovaly hloupé, líné, pasivní krysy… Tušíte, kde je zápletka? Ve výběru krys. Byl náhodný. Ošetřovatelé se prostě k “chytrým” krysám chovali jinak. A ty lépe prospívaly.

Předpoklad lékaře, jak to s pacientem dopadne, má na pacientův stav výrazný vliv. Zažil jsem to kdysi na vlastní kůži. Nasadil jsem pacientovi nový lék, od kterého jsem čekal dobré výsledky. Brzy se skutečně zlepšil a byl propuštěn z nemocnice. Když se pak přestýlala postel, našla se pod matrací spousta tablet. On prostě celou dobu žádné léky nebral. Až když jsme začali věřit, že se začne uzdravovat, se skutečně zlepšil. A rozhodně to nebylo jen tím, že jsme ho chtěli zdravějšího vidět. I když i to hraje významnou roli.

Proto, když se zkouší nové léky, dělají se dvojitě zaslepené studie. Nejen pacient, ale ani lékař neví, zda pacient užívá skutečný lék nebo placebo. A homeopatie je dokonalá i v tomto. Je to placebo, kterému věří nejen pacient, ale i lékař.

Tak hradit, či nehradit?

Těžká otázka. Platit spoustu peněz za kostičku cukru mi připadá nemravnost. Přestože věřím, že všechny rituály, které vedou k výrobě té kostičky, stojí spoustu času, energie, i peněz.

Na druhou stranu, homeopatie přináší jednoznačnou úlevu. Placebo efekt je u mnoha lehčích chorob, zvláště těch s psychosomatickou složkou, často ohromující. Pacientům se uleví, dříve se uzdraví, zkrátí se doba pracovní neschopnosti, omezí se počet návštěv lékaře. Mnoho pacientů přichází k lékařům s lehkými virózami a dožadují se léku. Často odchází s antibiotiky, které mají na viry podobný efekt jako ty kostky cukru. Ale jsou dražší a nebezpečnější. A to ani nemluvím o úzkostných poruchách.

Tradiční medicína i psychoterapie se snaží jít ke kořenům tak hluboko, jak je to možné. Homeopatie přináší jen úlevu od symptomu.

Neznám konkrétní data, ale předpokládám, že rozumně předepisovaná homeopatika znamenají pro zdravotní pojišťovny i pro stát jasnou úsporu. Přesto jsem proti.

Homeopatie nemá na organismus žádný fyzický vliv. Vyrůstal jsem v prostředí západní medicíny, které vděčím za to, že jsem se dožil dospělosti, aniž bych zhynul na úplavici, záškrt či obrnu. Nenašel jsem jediné zdůvodnění, proč a jak by měla homeopatie fungovat. Jediné vysvětlení, které znám a které podle mě zvládne účinek homeopatie vysvětlit, je psychoterapeutické.

Jenže homeopatie není ani psychoterapie. I v psychoterapii podporujeme regresi a snažíme se pacientu nabídnou přijetí a bezpečí. Jenže časem je podporujeme v tom, aby toto stádium opustili a směřujeme je k samostatnosti a spoléhání se na své síly. Toto v homeopatii chybí.

Alternativní medicína často vyčítá té tradiční, že neléčí příčiny, ale následky. Jenže to platí především pro homeopatii. Tradiční medicína i psychoterapie se snaží jít ke kořenům tak hluboko, jak je to možné. Homeopatie přináší jen úlevu od symptomu. I když i tím může vést k rozetnutí začarovaného kruhu a k úplnému uzdravení.

To vše by se dalo prominout. Nemáme právo nikomu nutit složitější řešení, každý má právo ulevit si jednodušší cestou. Ale měl by vědět, co dělá. Naše společnost se pomalu vynořuje z iracionální minulosti, z pověr a čar. (A zároveň z přesvědčení, že naše mysl je jen racionální.) A homeopatie je pověra. A podvod. Nemám nic proti, když ji pacienti užívají. Ale do tradiční, z pojištění hrazené medicíny nepatří.

Autor publikuje na svém blogu www.tomasrektor.cz.