Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

10:44
Anna Faltýnková

Anna Faltýnková
Psycholožka

15. 4. 2024

Jsme dospělí, samostatní, našli jsme si práci, založili svou vlastní rodinu a dokonale se osamostatnili. Už dávno nepotřebujeme, aby o nás pečovali naši tátové a mámy. Jakkoliv nezávisle se však cítíme, dětmi svých rodičů zůstáváme napořád a náš život v menší či větší míře stále ovlivňují. Vztahy dospělých dětí a jejich rodičů nabývají mnoha podob a ne vždy jsou zrovna idylické. Někdy se tak můžeme ocitnout i před nelehkým rozhodováním, jak moc budeme své rodiče do života pouštět a jestli vůbec.

Do redakce nám napsala čtenářka Veronika (32): Jak si nebrat k srdci smutek či zklamání rodičů, které cítí v důsledku mého chování? Uvědomuji si, že nejsem zodpovědná za emoce jiných lidí, přesto se tím trápím. Máme devítiměsíční dceru, se kterou zatím nechodíme po návštěvách. Je velmi citlivá na změny či jiné lidi, zatím nemáme potřebu být s prarodiči nebo jinými příbuznými.

Články k poslechu

Magický svět

Lpění na věcech a rituálech dětem dává jistotu. Kdy je čas zasáhnout?

7 min

Paradox změny

Změna se děje, když na ni přestaneme tlačit. Jak se tomuto stavu otevřít?

13 min

Protože jsme milovali

Ztráta bolí. Nedá se tomu vyhnout. Žal nás přivádí přímo k jádru naší bytosti.

9 min

Proč jsem neviditelná?

Můžeme být mezi lidmi, a přitom úplně sami. Chvíli nám to i vyhovuje. Jenže co …

10 min

Touha žít v lásce

Jak mohou nalézt harmonii homosexuálové vychovávaní v katolické víře?

18 min

15. 4. 2024

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.