„Pane profesore, za minutu bude zvonit.“ „A co má být?“ „Že začne hodina. Už je čas, musíme jít.“ Nezapomenutelná situace z komedie Marečku, podejte mi pero je názornou ukázkou, jak nekomunikovat.
U filmu se divák baví, protože ví, co chudák Hujer ještě netuší – že jeho konflikt s třídním profesorem je nevyhnutelný. Co už je méně zábavné, že občas se Hujerem stává každý z nás.
Celkem se dalo konfliktu předejít minimálně pětkrát a mohla to udělat kterákoliv ze stran.
Ne snad, že by každý byl servilní, ale protože komunikujeme velmi ledabyle. Věříme, kde nemáme věřit, neptáme se, kde se máme ptát, předpokládáme, hodnotíme, nevyjasňujeme si, nenasloucháme. A nevíme, že informace k nám z jediného sdělení přicházejí ve třech neoddělitelných rovinách.
Obsah, účel, vztah
Hujer ve filmu říká, že bude zvonit a že je čas jít (obsah). Profesor nechápe, proč mu to říká (účel). Hujer chce, aby profesor nepřišel pozdě (účel), myslí si, že je za něj zodpovědný (vztah). Profesor hodnotí situaci jako drzost (vztah).
Výsledek? Profesor je vytočený, Hujer zaskočený, konflikt má dopad na celé okolí. Jak se dalo konfliktu předejít?
- Hujer si ověřuje, že má skutečně úkol, hlídat čas.
- Upozornění, kolik je hodin, uvede v souvislostech.
- Učitel nepředpokládá, ale vyjasňuje si situaci.
- Učitel si uvědomuje negativní emoci a vrací se do věcné roviny komunikace.
- Hujer si uvědomuje negativní reakci profesora a vyjasňuje si situaci.
Celkem se dalo konfliktu předejít minimálně pětkrát a mohla to udělat kterákoliv ze stran. Pro film by to byla škoda, ale v životě stojí za to věnovat našim rozhovorům skutečnou pozornost. Měli bychom si být jisti, že tomu, co nám druzí říkají, rozumíme komplexně – v rovině obsahu, vztahu i účelu.
