Ilustrace: Bo Bartlett
odemčené

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli být?

14:55
Aneta Langrová

Aneta Langrová
Psycholožka

23. 5. 2022

Můžeme chybovat. Můžeme udělat špatné rozhodnutí. Můžeme se mýlit. Můžeme brečet. Racionálně to víme. Mnohdy i ostatním říkáme: „Neboj, nic se nestalo. Je normální dělat chyby. To víš, že můžeš mít špatnou náladu. Nemusíš být za všech okolností stoprocentní. Můžeš si dát od všeho na chvíli pauzu a nedělat nic.“ Chyby druhých zmenšujeme. Odpouštíme. Uklidňujeme je a omlouváme. Ale umíme to u sebe? Dovolíme si být nedokonalí?

Veronika nikdy nepochybovala o svém duševním zdraví – vždy se považovala za šťastnou osobu. Byla to ona, kdo dodával druhým optimismus a pohodu. Kdykoliv někdo z jejich blízkých zažíval těžší chvíle, nabídla své rameno. Uměla vyslechnout, podpořit, poskytovala druhým prostor projevit emoce.

Před pár měsíci se jí v práci nepodařilo získat důležitý projekt. Byla z toho nesmírně nešťastná, cítila se provinile před kolegy i vedoucím. Kvůli ní nebudou mít dostatek peněz, kvůli ní se jim teď nedaří. O měsíc později se s ní rozešel přítel. Vůbec to nečekala. On to měl v hlavě už dlouho, ale ona si ničeho nevšimla. Nevnímala, že většinu svého času věnuje jen a pouze práci. Nevnímala jeho touhu po společném času. Neviděla, že strádá.

Po rozchodu šlo v jejím životě definitivně všechno z kopce. Těžko se soustředila, v práci dělala další a další chyby. Tak moc chtěla, aby se jí něco velkého povedlo. Ale čím větší zažívala úzkost, tím menší úspěchy sklízela. Vedoucí jí dokonce hrozil výpovědí.

Veronika začala trávit čas doma o samotě, v teplácích u televize. Smutnila a přibírala. Nic se jí nechtělo. Toužila být v bezpečí svého bytu, daleko od lidí. Přestala se účastnit srazů s kamarádkami. Vymlouvala se před světem, aby nemusela odpovídat na dotěrné otázky. „Jak se máš?“ Jak by se asi měla… „Kdy nám někoho přivedeš ukázat?“ Jak to mám asi tak vědět?! Cítila obrovskou frustraci, vztek a taky samotu.

Mezi svými kamarádkami byla jediná single. Jediná bez dětí. Navíc: za chvíli bude třeba i nezaměstnaná. Propadala se do své duševní bažiny plné sebeobviňujících myšlenek. Vyčítala si, že nic kloudného nedělá, že je stále doma, vyčítala si, že není schopná najít si přítele, že je k ničemu. Odmítala sebe samotnou. Její život byl přehlídkou nenaplněných snů.

Veroniku přivezla na konzultaci kamarádka. Musela ji o tom dlouho přesvědčovat. Nechtěla nikam. Objektivně jí přece nic není – je jen neschopná. Vlastně ani na tu konzultaci nemá nárok. Proč by o sobě měla vůbec pečovat? Nic takového si nezaslouží. Zklamala přítele, zklamala vedoucího, kolegy, zklamala rodiče.

Zádrhel v životním scénáři

U Veroniky se nakupilo několik životních obtíží. Ty nastartovaly životní scénář: Nesmíš selhat! Chyba znamená tragédii! Znamená, že jsi špatná! Musíš žít správně. Musíš plnit naše představy. Pak tě budeme mít rádi. Pak budeš správně.

Tento scénář se utvořil v jejím dětství, kdysi dávno, kvůli rodičům, učitelům či dalším vzorům. Dlouhou dobu byl efektivní. Umožnil Veronice dosahovat úspěchů. Vyhýbat se chybám a neúspěchu. Cílem bylo potěšit, vést úspěšný život – v očích rodičů, učitelů a následně i svých. Život byl nalinkovaný a plnění klíčových bodů přinášelo štěstí. S odchylkou ale nikdo nepočítal.

Veronika, stejně jako mnoho jiných lidí, na sebe umí být velmi tvrdá. Co je a co není v jejím životě dobré, je jasně dané: Mít dlouhodobého partnera, který si ji vezme, mít prestižní práci, vydělávat co nejvíce peněz, mít dvě děti, jezdit na atraktivní dovolené. Vypadat reprezentativně. Důležité je dát ostatním najevo, že se má dobře.

Veronika se duševně propadala, jelikož se stále vzdalovala od svého ideálu. Od ideálu, který v sobě od dětství měla. Před rozchodem mu byla téměř na dosah. Kdyby nebylo té náročné práce, kdyby nebylo její neschopnosti, všechno by bylo v pořádku. Dle plánu měli mít teď svatbu, počít dítě. Chtěla si odškrtnout další nezbytný bod. Všichni to očekávali. Teď je všechno jinak.

Když se na sebe Veronika podívala do zrcadla, rozplakala se. Vypadala strašně. Uplakané napuchlé oči, pár kilo navíc, tepláky. To se přece v naší rodině nesluší. Jsem tragéd. V jejím vesmíru přestávalo mít cenu žít. Když nenaplňovala představu, neměla nárok na štěstí. Objektivní pravda byla jedno.

Kamarádka její stav naštěstí vyhodnotila správně: Necháš si pomoci! Takhle to dál nejde! Ani ji nenapadlo její starosti smést ze stolu se slovy: Prosím tě, co se lituješ? Víš, kolik lidí zažilo rozchod? Seber se trochu, vždyť to řešíš pořád dokola! Co je tohle za starosti? Ty asi houby víš, co je to život.

Žádná vnitřní těžkost není hloupá. Pokud nás tíží, pokud ovlivňuje naše sebehodnocení a pokud často a intenzivně zaměstnává naši mysl, je důležitá. Nikdy se nenechejme přesvědčit o tom, že řešíme hlouposti. To jen tak na okraj pro každého, kdo pochybuje, zda jeho duševní obtíže stojí za konzultaci.

Reálné a ideální já

Rozchod tedy u Veroniky spustil trýznivé sebepodrývající myšlenky. Mnoho lidí má na sebe extrémní kritéria. Jejich původ bývá nejčastěji v dětství, nemusí to však být pravidlo. I v dospělosti, třeba v dlouhodobých vztazích, nás může partner neustálými připomínkami či komentáři přesvědčit o tom, že naše hodnota spočívá v naplnění jeho představ. Jinými slovy: Budu tě mít rád/a, až zvládneš (uděláš, budeš)… A pokud to tak není, nezasloužíme si jejich lásku, respekt, pochopení, uznání ani štěstí.

To je ale hloupost, že? Člověk přece není „špatně“ jen proto, že neuklidí nebo že se s ním rozejde přítel. Člověk má právo na štěstí, i když mu zrovna nejde práce, i když chybuje nebo se mu prostě nedaří. Napadla vás tato myšlenka? Pokud ano, věřte, že víc než souhlasím! Je to děsná hloupost. Hloupost, která naší duševní spokojenosti pěkně zatopí. Přesto je to hloupost, kterou si mnohdy nevědomky neseme v mysli.

U druhých kolikrát vnímáme, že se trápí zbytečnostmi. Dělají si těžkou hlavu z věcí, které neznamenají životní havárii. Možná za to ani nemohou. Neudělali nic špatně. Vidíme, že na sebe mají zbytečně drsné, tvrdé a nekompromisní požadavky. Chceme je uklidnit, pohladit. Chceme je ujistit, že neselhali. Že je to jen těžší období a že to bude dobré. Sami k sobě ale takto nemluvíme.

Jak je to u vás? Poznali jste se v příběhu Veroniky? Je něco, co se ve vašem životě nepovedlo a vy se za to trestáte? Selhali jste v práci, ve vztahu? Nedaří se vám naplnit něčí představy? Děláte chyby a trápíte se jimi? Nedokážete se docenit? Pochybujete, že jste dost dobří?

Pokud jste byť na jednu otázku odpověděli ano, to jsem přesně já, chtěla bych vám tímto článkem říct: Klidně chybujte! Klidně nedělejte nic! Nesnažte se změnit! Jste báječní, jak jste. Jen možná procházíte náročným obdobím. To rozhodně neznamená, že jste „špatně“. Žijete život nejlépe, jak zrovna umíte, jak vám síly stačí. Buďte na sebe vlídní. Buďte pro sebe nejlepším kamarádem či kamarádkou. Pokud zažíváte těžké období, opečujte se. Dopřejte si čas. Můžete nedělat nic. Můžete se hýčkat a načerpat síly. Můžete…

Carl Rogers tvrdil, že většina psychických poruch vzniká tehdy, pokud se vzdaluje takzvané reálné já od ideálního já. Čím větší je tento rozpor, tím vážnější je psychická porucha. Jeho moudré myšlenky byly odvozeny z bohaté terapeutické praxe, z pozorování a rozhovorů s klienty. Žádná teorie, jen samá praxe.

Tak a teď k nám. Představme si sebe samotné. Požadavky uvnitř mysli, které na sebe máme:

  • Jak k sobě promlouváme?
  • Co musíme splnit každý den, abychom se pochválili?
  • Jací musíme být, abychom ve svých očích byli dost dobří?
  • Čeho musíme dosáhnout v práci či doma?
  • Kým chceme být pro partnera?
  • Za co se chválíme a za co trestáme?
  • Kdo nám nastavil laťku?
  • Kdyby záleželo pouze na nás, nastavili bychom si laťku jinak?

Zkusme se teď společně nad těmito požadavky zastavit. Pokud jste si je zapsali před sebe na papír, chvíli je pozorujte. Je to vůbec reálné? Dají se splnit? Nejsou to spíše požadavky někoho blízkého? Možná dokonce někoho, kdo byl ve vašem životě důležitý v minulosti, ale teď už tam není? Nesvazují vás tato kritéria? Není to až příliš velký tlak? A co se děje, když se vám nedaří všechny požadavky naplnit?

Možná jste se teď zastavili a zamysleli, zda k sobě nejste opravdu zbytečně přísní. Zda vaše „ideální já“ není v nedosažitelných výšinách. Zda třeba zbytečně netrpíte proviněním z nesplnění všech požadavků. Zda na sebe nemáte až příliš vysoké požadavky, které se vlastně nedají splnit.

Sami sobě přítelem

Veronika si tento moment nikdy v životě nedopřála. Nebyl důvod, jelikož se dařilo. Ono uvědomění jí pomohlo pochopit, proč se teď cítí vyčerpaně, úzkostně a provinile. Objektivně neudělala nic špatně, neselhala. Subjektivně se cítila jako odpad, který není pro nikoho dobrý, jelikož si neudržela vztah, tloustne, v práci nemá žádné velké úspěchy a ani v jiném oboru neudělala díru do světa.

Naše vnitřní odpověď v těžkých životních chvílích by mohla znít: No a co! Tak se mi teď nedaří. Tak se stalo něco, co jsem nemohla ovlivnit. Můj život je naruby a já se s tím teď peru. Potřebuji čas a prostor. Potřebuji pochopení a pohlazení. Pokud mi ho okolí nechce dát, dám si jej sám, sama. Klidně teď bud jen tak odpočívat, klidně budu tloustnout, klidně budu bez práce. Dokud to budu potřebovat. Prostě zažívám něco obtížného, nečekaného, vysává to moji energii a já budu teď chvíli jen načerpávat. Až bude ten správný čas, třeba to změním. Ale teď se hýčkám!

Tyto věty si může každý pozměnit dle svého, ale nejspíše tušíte, o co jde. Vnitřní kritik umí být pěkně jedovatý a už tak těžkou životní situaci pěkně opepřit. K tomu všemu, co se nám zrovna děje, si naložíme kupu výčitek, že jsme slabí a neschopní. Že bychom přece měli zvládat život tak jako všichni ostatní. Že nemáme nárok, aby nám teď bylo hůř, abychom nic nedělali, nebo dokonce abychom dělali chyby. Že musíme fungovat a nepolevit. Že jsme zklamali celý svět.

Pokud to máte jinak a dovolíte si dělat chyby, dovolíte si nedělat nic nebo si prostě jen odpočinout, je to báječné. Řekla bych psychicky velmi zdravé. Krásně to vystihl Carl Gustav Jung: „Nesnažte se být dokonalí. Buďte úplní.“ Nejde o to udělat všechno správně, nejde o to zažívat stále úspěchy a nejšťastnější období. Někdy je to zkrátka nanic. Někdy se nedaří, někdy jde život ztuha.

Čím vlídněji to u sebe přijmeme, tím snáze můžeme životními těžkostmi projít. Časem třeba zjistíme, že to všechno k něčemu bylo dobré, ale pro tuto chvíli, pro tento okamžik bude úplně stačit, pokud si dovolíme být nedokonalí. Pokud si dovolíme být úplní.

Veronika na sobě stále pracuje. Dávno si odpustila, že ji přítel opustil a je sama. Přestalo to pro ni znamenat, že je něco míň než druzí. Ale chvíli to trvalo – opustit vnitřní scénář nebylo jen tak. Potřebovala najít svá vlastní přesvědčení. Potřebovala začít hodnotit sebe samu dle svých vlastních kritérií.

Pokud řešíte něco obdobného, zkuste na moment zavřít oči. Zkuste si představit, že záleží jen na vás. Že vás nikdo jiný nehodnotí. Nikdo nekritizuje, nikdo nemoralizuje. Změnilo by se něco ve vašem životě? Co konkrétně? Ulevilo by se vám? V čem přesně? Jak by zněly vaše vlastní požadavky? Co byste si chtěli dovolit, ale teď to kvůli druhým nejde?

Takto můžete hledat. Můžete hledat svého vlastního kritika – který k vám třeba bude nakonec vlídnější než ten nejbližší člověk. Držím palce laskavosti k sobě samému. Vím, že ji tam máte. Teď na ni jen nezapomenout.

Články k poslechu

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Puberta online

Co trápí generaci přezdívanou někdy sněhové vločky? Nemají možnost úniku.

16 min

Úzkost jako rádce

Když se k hledání smyslu života postavíme čelem, zmírní se i naše úzkost.

9 min

Příliš mnoho mužů

Stydím se za počet svých sexuálních partnerů. Jak se s tím vypořádat?

9 min

Výčitkář

Budí ve vás pocity viny a současně dojem potřebnosti. Co je za tím?

17 min

23. 5. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.