3. 10. 2024
Životní výzvy nejsou specifikem mládí, změny se v našich životech nedějí jenom do určitého věku. Dilema, z něhož jsme léta nemohli ven, problém, s kterým jsme celou věčnost neuměli hnout, strnulost, v níž jsme byli uvězněni, to vše může po dlouhém čase pomoci vyřešit nečekaný vývoj událostí, posuny ve vztazích nebo změna postoje. I v padesáti, šedesáti, osmdesáti letech, do posledního nádechu může přijít překvapení, obohacení, nový pohled, nový člověk, nový způsob uchopení životní zkušenosti, mohou vzniknout nové vztahy přátelské i partnerské.
Narazila jsem na váš starší článek, napsala mi editorka těchto stránek s prosbou o pokračování. Měla na mysli ten, v němž jsem psala o naději. O naději jako vnitřním duševním nastavení, zvnitřněném imperativu. A o bázi takové naděje – jistotě, nesčetněkrát potvrzené životní zkušeností mnoha lidí, že „není konec, dokud není konec“. O naději, která nám říká, že do poslední chvíle nemáme vzdávat život, smysl, cíle, výzvy, učení se novým věcem, otevřenost světu, vztahům nebo samotě, laskavění a moudření… zkrátka nic, co považujeme za důležité.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné