Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Indické inspirace

Jestliže samo cestování působí na nás a naše vztahy jako lupa, pak Indie je mikroskop.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

20. 8. 2013

Indie je jako kotel, kde se vše velice intenzivně vaří. Každý, kdo tam nějakou delší dobu pobýval, na vlastní pěst putoval, má obdobnou zkušenost. Bytí ve všech svých podobách, včetně těch extrémních, rozpažené kolem vás, pohlcující všechny vaše smysly. A ono pak nejde, aby se vnější neodrazilo na vnitřním.

Tož dlouho jsem nic nenapsal. Důvod prostý – byl jsem na cestách, mimo počítač a většinou i mimo dosah wifi sítí. Cesta do Indie, do Himalájí a pak na hipísácké setkání v horách na řecko-albánské hranici.

Himaláje, milované hory. Nepopsatelné scenérie a síla. Staleté tibetské kláštery jako orlí hnízda na skalách stráží tajemství lidské mysli, přitom naplněny modlitbami soucitu, který vhání slzy do očí. Praporky se třepotají ve větru a roznáší je do všech světových stran. Tiché, pusté, nebetyčné hory takřka bez stromů, naplněné duchem světa.

Čtyři týdny ve svém živlu

Někteří říkají, že v Indii se urychluje karma. Zní to možná jako taková ta zvláštní esoterní, new age hláška, ale když se na to podívám z vlastní zkušenosti a třeba i jen pojmenuju stejné věci jinak, tak to sedí. Indie je jako kotel, kde se vše velice intenzivně vaří. Každý, kdo tam nějakou delší dobu pobýval, na vlastní pěst putoval, má obdobnou zkušenost.

To, co zde nevidíme, ukáže nezřídka pobyt v Indii za pár dnů, týdnů. Jel jsem tam s přítelkyní. Nyní už bývalou.

Bytí ve všech svých podobách, včetně těch extrémních, rozpažené kolem vás, pohlcující všechny vaše smysly. A ono pak nejde, aby se vnější neodrazilo na vnitřním. Tam vidíte, jak tady žijeme jakoby na špičce ledovce, kdy většina věcí – tváří existence – dřímá pečlivě ukryta, zahlazena, umyta, odsunuta pod povrchem.

To, co zde nevidíme (či na prohlédnutí potřebujeme často měsíce až roky), ukáže nezřídka pobyt v Indii za pár dnů, týdnů. Jel jsem tam s přítelkyní. Nyní už bývalou. Během pár dnů bylo jasno. A to před cestou povídala, jak mě miluje, a lámala mě na společné bydlení. Mno. Nebyla to ničí chyba. Prostě najednou bylo na vše mnohem víc vidět.

Samozřejmě je možné namítnout, že toto se děje při každé společné cestě, každá může být zatěžkávající zkouškou vztahu. Kamarádka třeba povídala – jeďte spolu na vodu, tam se ukáže, jak dokážete spolupracovat. Souhlasím. Ale Indie je prostě o level výše. Jako by společné cestování bylo lupa, ale cesta v Indii mikroskop. Myslím ovšem na vše, nejen na vztahy. Na vnitřní procesy je to skutečně často jako skalpel. Obzvláště chytíte-li pořádný indický průjem. Což se mi naštěstí tentokrát nepoštěstilo.

Síla věků meditací, modliteb, zázraku života v této krajině. Je tam něco nevysvětlitelného, nepopsatelného a hlubokého, co nám oběma vžene slzy do očí.

Po první, mimochodem půlroční cestě, kdy jsem první dva měsíce bojoval s kulturním šokem, nárazem indické všereality, jsem nyní Indií plul jako ryba ve vodě. Depresi a rozladěnost (i žaludeční) mi přineslo teprve vědomí, že dnes, opravdu už za pár hodin, jedeme na letiště a zpět domů. Byla to krátká doba na Indii, jen necelé čtyři týdny. Do oblastí, které jsou neskutečně rozsáhlé nejen prostorem, ale také či hlavně vnitřní hloubkou. Jako když otevřete dveře, nakouknete, zjistíte, jak je to úžasné, a zase zavřete. Chybí mi a cítím, že se tam mám vrátit. Z důvodů, které rozum nezná.

Mikroskop na vztahy

Několik okamžiků bylo hodně silných. Uvedu dva. První se týkal mé tehdy už ex přítelkyně. Se slzami v očích mi na ulici starého Manali vyčítala určitý aspekt mé povahy, který jí nesmírně vadí, dráždí, frustruje, „nedává to“. Ve stejný okamžik jsem se snažil ji nějak zklidnit a zároveň jsem byl v šoku, protože to byly přesně na chlup stejné věci, které mi děsně vadily na ní!

Snažím se být k sobě upřímný, tak jsem se nad tím dost zamyslel – a bylo to tam. I když úplně jinak, než to vnímala ona.

  • Já to měl uložené v šuplíčku společně se domluvíme, uděláme to tak, aby to bylo pro oba ok, když to nechceš tak jako já, není problém si to udělat každý po svém.
  • Její čtení bylo ty si to vždycky uděláš po svým, jen si myslíš, že jsme se na tom domluvili, když to nechci jako ty, tak mě prostě pošleš, ať si jdu, a sám si jen jedeš to svý.

Slepá místa. Rozdílná vnímání. Základní kameny povahy, které nezapadají do struktury toho druhého. Jak si vůbec můžeme porozumět a sednout si?

Když jsme se rozcházeli, či krátce po tom, mi řekla z mého pohledu hodně moudrou větu. Když jsou lidi moc podobní nebo moc rozdílní, tak to nemůže fungovat. Přeberte si to, jak chcete, já v tom ten moment viděl velkou pravdu, co se vztahů týká. A stále ji cítím. Možná je to také v určitém smyslu ono hledání střední cesty.

Poslední klášter

A ta druhá věc. Klášter Dhankar. Údolí Spiti, himalájská vysokohorská poušť. 4200 metrů nad mořem. Dle legendy je to poslední klášter, který se věky rozpadne. Ovšem vypadá to spíše opačně. Bílé domky přilepené na ostrých skalách, takřka nepřístupné pro běžného chodce, některé se rozpadají už nyní. Výhledy, které doslova berou dech, několika set metrové srázy pod nohama.

Zouváme boty a vcházíme do malé svatyně na skále. Jen svíčka ozařuje prostor. Po stěnách prastaré thankgy. Ta síla nás prostě omráčí. Síla věků meditací, modliteb, zázraku života v této krajině. Je tam něco nevysvětlitelného, nepopsatelného a hlubokého, co nám oběma vžene slzy do očí.

Cosi mimo běžný prostor a čas, posvátné a přece tak blízké, jako bychom byli konečně skutečně doma. Vztahy, vzorce, hněvy, lásky, žárlivosti, představy, sex, lpění, chtění, moje, tvoje a všechny další aspekty toho našeho řešení se a hledání se najednou vytratily někam daleko za himalájské vrcholky. Odnesli je tam ti černí ptáci, kteří tak krásně plachtili oblohou.

Využívejte celý web.

Předplatné

Krásné dny všem. Džulé!

Džulé je tradiční pozdrav v údolí Lahaul, Spiti a v Ladakhu.

Diskuse 0