Potřeba být stále užitečný nebo produktivní je forma tlaku, který nás odděluje od vlastní podstaty a schopnosti prožívat život podle sebe. Všimla jsem si toho, když se mi narodily děti. Být jim stále nápomocná, neustále je vzdělávat, aby měly dost rozvinuté myšlení, a podsouvat jablíčka, aby náhodou nepocítily hlad, spíše poukazovalo na moji potřebu nezklamat jako matka. Uvědomila jsem si, že i v jiných oblastech potřebuji pomáhat – to mi následně dávalo pocit: „Jo, jsi dobrá! Pomohla jsi a teď jsi skvělá.“ Opojný pocit, který mi začal být tak trochu podezřelý.

Můj mozek mi totiž namlouval, že být užitečná a nápomocná je tím hlavním, co bych měla dělat, ideálně pořád. Pokud nastal okamžik, kdy jsem jen tak byla a nebylo koho „uspokojit“, objevil se zvláštní pocit frustrace, že jsem neužitečná, a tedy k ničemu. Být jen tak sama o sobě nepřinášelo tak skvělé uspokojení – dopamin stagnoval. Musela jsem zpozornět a začít si to uvědomovat.

Když se ptám lidí, proč začínají pracovat v oblasti osobního rozvoje (a těchto lidí raketově přibývá), jejich častou odpovědí je, že chtějí být užiteční a chtějí pomáhat druhým. Aha – tak tady to vypadá na pořádnou epidemii pomáhajících. Lidé dnes nechtějí být jen produktivnější, ale chtějí být také co nejvíce nápomocni. Může se to zdát trochu zvláštní, ale i na tom vzniká závislost.

Komu teď pomáhám?

I když máme dobré úmysly a naše pomoc je myšlena upřímně, je opravdu možné, že spadneme do pasti, kdy pomáhání přejde do určité posedlosti. Autor knihy The Advice Trap Michael Bungay na tuto posedlost říká: Jakmile někdo začne mluvit, vynoří se z našeho podvědomí poradenský démon, mne si ruce a prohlašuje: „Chystám se tady tomu rozhovoru přidat nějakou hodnotu.“ A tady je potřeba rozpoznat skutečnou motivaci našeho vnitřního démona: „Jsem lepší než ten druhý.“

Pomáhání má skutečně potenciál stát se určitým typem závislosti. Mozek při této činnosti produkuje rovnou trojkombinaci hormonů štěstí: serotonin, který vyvolává silný pocit pohody, dopamin, který přispívá k větší motivaci, a oxytocin, který umocňuje zážitek propojení s ostatními. Když se naše potřeba být nápomocným stane natolik silnou, že je náš smysl přímo propojen s těmi, kdo potřebují naše vedení, už to nejsou ostatní, komu pomáháme – jsme to my sami.

Abych do toho nespadla ve své profesi, potřebovala jsem si ujasnit jeden důležitý bod a pevně se ho držet: „Nikdy se nebudu o váš úspěch starat víc než vy sami.“ Na začátku své práce jsem pociťovala tendence řešit klienty i mimo konzultace, přemýšlet, jak ještě více jim pomoci. A občas jsem mívala pocit, že pro některé dělám více než oni sami pro sebe. Mě to stálo energii a efekt byl velmi malý. Nepřebírat zodpovědnost za druhé a za jejich závazky byl pro mě důležitý krok.

Rytíř na bílém koni

Pokud pomáháte druhým a zjišťujete, že pro jejich změnu děláte více než oni, přebíráte za ně část jejich práce. Vlastně jim potvrzujete, že to, jak to dělají, je v pořádku. Dokonce si od některých můžete vysloužit odměnu ve formě: „Díky, že jste mě zachránil/a, co bych si bez vás počal/a.“ A pokud jako „závislý spasitel“ obdržíte podobné projevy vděčnosti, váš vnitřní rytíř byl právě aktivován a stojí na piedestalu jako vítěz a záchranář v jedné osobě.

Jenže to jen posiluje váš vnitřní pocit, že být tu stále pro druhé a dělat za ně jejich práci je v pořádku. Skutečná pomoc tkví v tom stát se rovnocenným partnerem. Abyste byli skvělými pomocníky, musíte být ochotni nechat ty, kterým tak rádi pomáháte, nést následky jejich rozhodnutí.

Někdy je potřeba ujasnit si své role a očekávání, abychom měli lepší přehled a vyhnuli se zklamání. V mé profesi to znamená například říci: „Jsem tady pro vás jako váš průvodce, abych vás vedla, pomohla spolu s vámi najít možnosti a kroky, které můžete udělat pro vaši změnu. Vaším úkolem je udělat aktivity, které si společně nastavíme, do příštího setkání.“

Dodržování vzájemné odpovědnosti přináší radost z výsledku na obou stranách, jedná se tedy o win – win strategii, kdy úspěch jednoho není na úkor druhého. A v tom tkví laskavá činnost, kdy nejenže někomu pomůžete, ale obohatíte tím i sami sebe.

Někdy je pomoc druhým natolik silnou závislostí, že spasitel může své svěřence držet uměle v problému, aby ho potřebovali, nikoli například pro finanční prospěch. Pěstování závislosti však pouze oslabuje druhou osobu, i když to spasiteli může dočasně dodat větší pocit síly. Mnohdy je samozřejmě pocitově pro svěřence bezpečnější zůstat v „péči“ svého pomocníka, protože je to jednodušší cesta a tu náš mozek s radostí akceptuje.

V tu chvíli se jedná o vzájemný závislostní vztah, kdy svěřenec potřebuje spasitele a spasitel potřebuje svého svěřence. Aby k tomuto nedocházelo, je potřeba v určitý moment vytušit (zejména pokud už nedochází k dalšímu zlepšení), kdy je vhodnější se třeba na určitou dobu odloučit. Velikost vůdce se pozná především podle toho, kdy pomůže svému svěřenci vyrůst do bodu, kdy už ho nepotřebuje, a včas ho „pustí“.

Jak rozpoznat, jestli pomáháte více, než je zdrávo?

Asi nejlepším způsobem, jak si otestovat, zdali máte sklony k přehnané pomoci, je zmapovat vlastní mysl. Obraťte se na chvíli dovnitř a upřímně si odpovězte na tyto otázky:

• Když zrovna nepomáhám druhým, cítím úzkost a pocit zbytečnosti.
• Cítím nejistotu, když se někdo, komu pomáhám, neřídí podle mé rady.
• Nabízím nevyžádané rady s podtextem: „Snažím se být jen nápomocný.“
• Beru si osobně, když zjistím, že osoba, které pomáhám, našla užitečnou radu u někoho jiného.
• Představuji si, jak mé rady pomáhají ostatním a mění jim životy.
• Potřebuji potvrzení či pochvalu, že moje rada byla užitečná, abych se cítil/a dobře.
• Často pomáhám a necítím návratnost mého investovaného času či energie.

Pokud odpovíte ano na některé z těchto otázek, nemusí to nutně značit, že jste přehnaně nápomocní. Může to být ale pro vás téma k zamyšlení, zda někde nejdete spíše proti sobě, potřebovali byste si v tom udělat větší jasno a možná změnit svůj přístup k pomoci druhým.

V případě, že máte ano u většiny odpovědí, je čas podívat se hlouběji do svého nitra a zeptat se sami sebe, co je za tou vší pomocí ukryté a co to o vás jako o člověku vypovídá. Pomoc druhým a empatie je ctnost, která má úžasné účinky pro všechny zúčastněné, je‑li aplikována správně – tedy tak, aby její skutečný smysl nepřebila potřeba dokazovat si vlastní hodnotu.

Pomoz mi to zvládnout

Abych zde nepsala pouze o patologických projevech pomoci, chci zmínit ještě další důležité efekty, které na nás pomoc druhým má. Být nápomocný v člověku od nepaměti posiluje pocit příbuznosti a propojení s ostatními. Patří to k našim nejdůležitějším psychologickým potřebám. Určitě si sami vzpomenete na hřejivé pocity, když jste například pomohli slepému člověku přes přechod nebo nemohoucí babičce do schodů.

A nejde jen o samotný dobrý pocit: nárůst štěstí, který pociťujeme, když pomáháme druhým, se podílí na regulování emocí nás samotných i druhých lidí. Bylo potvrzeno, že přínosy dobrovolnictví snižují depresi a podporují celkovou duševní pohodu. Altruistické chování, jako například darování peněz potřebným, aktivuje v mozku stejné oblasti, které jsou aktivovány při sexu nebo získání finanční odměny. Pouhé pomyšlení a záměr někomu pomoci stimuluje v mozku dráhy, které v nás prokazatelně vyvolávají pocity štěstí.

Když nasloucháte kamarádce po rozchodu, pomáháte svým dětem zvládnout vztek nebo utěšujete svého partnera po náročném dni v práci, pomáháte jim zvládat jejich emoce – ať už formou empatie, potvrzením jejich pocitů, nebo také přehodnocením, kdy dáváte ostatním svůj pohled na jejich situaci a umožňujete jim přemýšlet o sobě jiným způsobem.

Tato emoční regulace je velice důležitou součástí našich vztahů, která nám všem pomáhá zvládat náročné situace a emoce s nimi spojené, a také díky tomu se cítíme s ostatními více propojeni. Je tedy naprosto zdravé a přirozené být nápomocný a zcela jistě je to jedno z nejlepších antidepresiv v naší společnosti. Všichni tak nějak vnitřně cítíme, že to, co dáváme ven, se nám vrací zpět.

Nevyžádané rady a snahy „to zvládnout“ za ostatní nám mohou sice pomoci v danou chvíli cítit se sebevědomě a užitečně, ale druhým nemusí být až tak prospěšné. Někdy je potřeba zapřemýšlet nad tím, jaký typ pomoci nebo vedení použít. Když máte například malé děti, tak je zpočátku prakticky nutné je vést „direktivním“ způsobem, kdy jim kolikrát opravdu musíme říct a upozornit je – umyj si prosím ruce, převlékni se nebo ukliď si v pokojíčku.

U dospělých, kteří už toto vedení nepotřebují (pokud se zrovna nezaučují na nové pozici), je mnohdy vhodnější zvolit spíše koučovací způsob, kdy se jich ptáme na jejich emoce, jak se cítí, v čem jim konkrétně můžeme pomoci nebo jak by si svoji situaci uměli představit v tom lepším světle. Nechat je přemýšlet, přehnaně nezasahovat a jen tam pro ně být je někdy ten nejlepší způsob, kterým můžeme druhým pomoci lépe projít svým procesem – uvědomit si svoji situaci a najít to nejlepší řešení.