Jak chladne láska

Co dělá rozdíl mezi hezkým a nevydařeným vztahem? Především každodenní komunikace.

Ze seriálu: Třikrát do stejné řeky

Nela Wurmová

Nela Wurmová

21. 9. 2016

Výzkumů na téma „čím se liší vydařená a nevydařená soužití“ jsou stovky. Často jenom potvrzují to, co napovídá zdravý rozum – že je dobré být k sobě upřímní, rozhodovat spolu, pečovat o vzájemnou blízkost a nepodvádět se. Můžeme ale nějaký výzkum opravdu využít ke zlepšení svého vlastního vztahu? O jednom takovém budu dnes psát.

Postupné zvážnění, uzavření nebo zahořknutí jednoho nebo obou partnerů může trvat roky a přicházet nenápadně. Tak nenápadně, že si na to třeba průběžně zvykáte a v běžném chodu domácnosti to ani nevnímáte. Když mi redakce toto téma nadhodila, nejdřív jsem začala vzpomínat, co jsem dosud o funkčních a dysfunkčních soužitích četla.

U nás vydařenost manželství zkoumal například Ivo Plaňava:

  • Partneři ve funkčních vztazích podle něj častěji mají za sebou spokojené dětství, rodinu mají na vrcholu hodnot a nemají žádné abnormní osobnostní rysy.
  • Muž se ve funkčních manželstvích častěji podílí na pracích v domácnosti a s financemi partneři hospodaří společně.
  • Častěji mají vydařená manželství partneři, kteří žijí spíš ve stísněných bytových poměrech. Zvláštní, že?
  • Naopak podle Plaňavy nemá na funkčnost manželství vliv povolání partnerů, rozvod rodičů některého z nich, sourozenecké konstelace (tedy počet sourozenců nebo to, jestli jste nejstarší nebo nejmladší), věkový rozdíl do šesti let a kupodivu třeba ani víra nebo společné zájmy.

Plno zábavných i bizarních zajímavostí na téma funkčních a dysfunkčních soužití najdete samozřejmě také v zahraničních výzkumech. Některé z nich shrnuje třeba spisovatelka Jenna McCarterová:

  • Ve vydařených partnerstvích bývá žena častěji hubenější a atraktivnější než muž. Není řečeno, že musí být štíhlá. Stačí „štíhlejší než muž“.
  • Když muž pomáhá s domácími pracemi, připadá své ženě atraktivnější. Současně čím více připadá muž ženě atraktivnější, tím více sexu mají. A čím více sexu partneři mají, tím je partner na partnerku milejší.
  • Sledování romantických komedií vztahům spíš škodí, než pomáhá. Má se za to, že tak člověk získává nerealistické představy o romantické lásce – a mrzí ho, že jeho skutečný partner je běžný člověk s chybami a lidskými nedokonalostmi.
  • Pravděpodobnost rozvodu je vyšší u párů, jejichž blízcí přátelé právě rozvodem sami prochází.

Problém takovýchto výzkumů je ten, že jsou především deskriptivní povahy a pro praktické využití nejsou příliš šikovné. Navíc obvykle měří korelace, nikoliv kauzality. Zachytí tedy, že se dva jevy vyskytují souběžně, ale nedovedou určit, jestli je jedno příčinou toho druhého nebo naopak – dokonce ani jestli spolu tyto jevy vůbec nějak souvisí. Popíšou sice, že ve spokojenějších párech se partneři častěji soustředí na pozitiva, ale neurčí, jestli právě díky optimismu jsou partneři spokojenější, nebo jestli jim spokojenost a vnitřní klid pomáhá k udržení optimismu.

Nedá se tedy říct, že vám ke štěstí pomůže vykrmit manžela, vyhýbat se rozvedeným kamarádům a dívat se raději na horory.

Výzkumník a vztahový expert John Gottman se však rozhodl navrhnout výzkum i pro predikci, tedy pro odhad budoucího vývoje vztahu zkoumaných párů. Úspěšně.

Každodenní reakce na toho druhého postupně tvoří vztah

Gottmannova specialita jsou longitudinální neboli dlouhodobé výzkumy. Zkoumal desítky párů třeba po dobu 12 let. V některých výzkumech se na data díval zpětně a hledal rizikové faktory, jinde určil hypotézy na začátku a čekal, jestli se mu ověří.

Jeho cílem bylo zjistit, jakým způsobem narůstá blízkost nebo vzdálenost mezi jednotlivými partnery v jejich každodenním fungování. A vytvořil teorii určitých transakcí mezi partnery. Popisuje hlavně to, jakým způsobem jeden od druhého přijímá nabídnuté podněty ke sdílení.

Nejlépe to ukážeme na příkladu:

Dejme tomu, že vidíte z okna veverku. Zaujme vás a chcete se podělit s partnerem, a tak mu řeknete: „Jé, za oknem je veverka!“

Gottman tomuto říká „pobídka“ nebo „výzva“. Nyní záleží na partnerovi:

  1. Pobídku přijme. Zvedne oči od práce nebo vstane a dojde k oknu, usměje se a řekne: „No jo, člověče, fakt!“
  2. Pobídku nepřijme. Řekne „hm“ a dělá si dál svoje. Nebo vás úplně ignoruje. Nebo reaguje nesouladem, vztekem a podobně.

Ukázalo se, že právě toto je významný faktor dlouhodobé spokojenosti v páru. V těch dysfunkčních jsou partneři mnohem méně přijímající k nabídkám druhého.

Optikou takovýchto nabídek / výzev a reakcí na ně se dá dívat na velkou část komunikace mezi partnery. Nabídkou ke sdílení je to, když začnu vyprávět, jak bylo v práci. Nebo když se chci pochlubit upečenou bábovkou. Nebo když jsem unavená a chci si zanadávat na šéfa. V tom případě ovšem není přijetím nabídky ani tak uklidňování a přesvědčování, že nebude tak zle, ale spíš pochopení – no, máš pravdu, to by mě teda asi taky naštvalo.

Ze všeho nejvíc jde asi o určité emoční naladění, ochotu sdílet. To je pak základním kamenem porozumění a pocitu přijetí na druhé straně.

Když na nabídky jeden přestane reagovat, proč by je ten druhý dával

Souvisí to nejspíš i s tématem, o kterém jsme psali včera. Když jeden z partnerů udělá něco, co tomu druhému vadí, druhý ho může nevědomky trestat třeba tím, že přestane reagovat na jeho „nabídky“: Co je mi po nějaké veverce, teď jsem na tebe naštvaná!

7. října 2017

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Pokud provinilci jeho přestupek nepřipadá tak dramatický, obvykle nechápe, co tomu druhému vadí a proč tak ochladl. Udělal nabídku a spálil se. Logickým výstupem je, když ten provinilý přestane nabídky dělat, aby se vyhnul odseknutí a nepřijetí. Příště ti nic ukazovat nebudu, když o to stejně nestojíš.

Právě takto může dojít k postupnému oddalování, zahořknutí, ochládání. A najednou se máme míň čemu smát, míň si rozumíme, míň máme chuť si povídat nebo koukat po veverkách.

Reakce na výzvy druhého ovlivňuje i průběh budoucích konfliktů

Ke studiu partnerských konfliktů využíval Gottman i měření fyziologických dějů v těle – kožní vodivost, srdeční tep a podobně. Nechal páry, aby si před debatou na konfliktní téma popovídali o tom, jaký měli den, pak prodiskutovali objekt konfliktu, a nakonec rozhovor ukončili opět něčím pozitivním.

Ukázalo se, že konflikt probíhá mnohem hůř poté, když muž reaguje podrážděně nebo s nezájmem už při povídání o předešlém dni. Tedy když nepřijímá výzvy ženy ke sdílení.

Hladina stresu zachytitelná v organismu při řešení konfliktu byla mimochodem nesmírně významným ukazatelem toho, zda spolu páry vydrží. Jinými slovy, pokud vám při hádce s partnerem buší srdce, potíte se a vaše tělo je ve velké nepohodě a ve velkém pocitu ohrožení, není to dobré znamení do budoucna.

Totéž platí pro schopnost přeladit se po konfliktu zpátky do pozitivních pocitů k druhému. A nebo pro schopnost udržet si i v průběhu hádky nadhled a humor. Zajímavé je, že tyto dvě věci dovedli lépe partneři v homosexuálních párech, které byly do výzkumu také zapojeny.

Sdílení dobrého je možná důležitější než sdílení špatného

Vlastně z toho všeho opět nevychází žádné nové a převratné zjištění.

Potřebujeme sdílení, zájem, přijetí, nadhled a schopnost dobré komunikace.

Ne zcela nasnadě je snad jen to, že pro pocit pochopení, uznání a péče jsou zcela klíčové partnerovy reakce nejen na špatné zprávy, smutky a strasti, ale i na naše úspěchy a radosti. Ve výzkumu podobném tomu Gottmanovu se ukázalo, že přijetí a zájem při povídání o radostných událostech předpovídaly spokojenost páru za dva měsíce dokonce lépe než reakce na povídání o věcech smutných.

Tak co? Které partnerovy pobídky dnes přijmete?

Diskuse 0
Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí