Tělo je chytré. Nemoc je často ztělesněním naší životní situace.
„Kdyby lidi naslouchali tomu, co jim tělo říká, nikdy by nemuseli být nemocní.“ Taková silná tvrzení na nás chrlí nejen různí příslušníci hnutí New Age a pochybní esoterikové, ale také lidé rozumní a dokonce někteří psychologové. Jak to ale udělat, když na nás naše tělo nemluví srozumitelně česky, nýbrž tělovštinou, na kterou nikdo nemá certifikát?
Mně tuhle větu kdysi řekla moje východně orientovaná kamarádka. Od ní jsem to vzala velmi pokorně, protože ji samotnou jsem nemocnou nikdy nezažila. Běžně spí venku v zimě, v noci často běhá po lesích a občas vypadá, že nemá žádné fyzické potřeby. Baví a živí se totiž tím, že zachraňuje netopýry.
Lidé bohužel stále velmi často přistupují ke svému tělu hůř než k autu. Chtějí po něm rekordmanské výkony, často mu přitom ani napít nedají, místo schválených paliv do sebe ládují kde co a dost často ani přes noc nenechají vychladnout motor.
Když vidím, kolik prášků takhle denně sní moje babička, nedivím se, že je jí pořád tak zle.
Když se pak objeví nějaká závada, přijdou za lékařem jako do autoservisu a řeknou: „Tady to vrže, tak mi tam píchněte něco na promazání. Tady se to zadrhává, na internetu jsem vyčetl, že na to funguje lék XY. Ten kloub by pomalu potřeboval vyměnit, ale prosím vás, co nejrychleji, já mám děsný fofr a nemůžu být nefunkční dlouho.“
Nejhorší na tom je, že ani lékaře už často nenapadne zeptat se na zvyky toho člověka, doporučit mu, aby si chvíli odpočinul, uklidnil se, začal sportovat a rozumně jíst. Rovnou předepisuje ošatku léků. Když vidím, kolik prášků takhle denně sní moje babička, nedivím se, že je jí pořád tak zle.
Chorobopis a životopis
Francouzský lékař a filozof Offray de La Mettrie kdysi přišel s výborným nápadem, že člověk je vlastně úžasný stroj. Jinak to byl asi chytrý člověk, ale tohle mu nemůžu nezazlívat.
Možná má pravdu z čistě vědeckého hlediska: naše emoce a myšlení jsou otázkou chemie a fyziky a všichni jsme ve skutečnosti jen „hromádka kostí a shluk bílkovin“, jak zpívá Jaromír Nohavica. Ale z lidského hlediska je provozně mnohem výhodnější přistupovat k tělu jako k něčemu, co nám vysílá informačně dosti nabité signály a od čeho se můžeme učit. Tělo je prostě chytré.
Odborně se vztahem těla a duše – nebo taky těla a způsobem jeho používání – zabývá psychosomatika. Zajímavou postavou české psychosomatiky je například Jan Hnízdil, který říká, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud způsob života nezmění, nemá šanci se uzdravit.
„Jestliže ke mně přijde pacient, seznámím se nejdřív s příběhem jeho nemoci – kdy a jak začala, jaká prodělal vyšetření, jak se léčil a s jakým výsledkem, podrobně jej prohlédnu, sestavím jeho chorobopis. Současně se ale zajímám o to, jaká v uplynulých letech prodělal těžká životní období – sestavím jeho životopis. Když pak porovnám chorobopis se životopisem, zjistím, že bolesti hlavy a vysoký tlak se datují od doby, kdy se soudí o majetek s bývalou manželkou, infarkt ho postihnul, když přišel o místo vysokého manažera, pálení žáhy ho zlobí od chvíle, kdy zjistil, že syn začal brát drogy. Nemoc se stala ztělesněním jeho životní situace. Nejlépe o tom vypovídají lidová přísloví: Má toho plnou hlavu, zlomilo mu to srdce, leze mu to krkem.“
K nádorovým onemocněním jsou náchylnější lidé, kterým jde na prvním místě o to, aby všichni v jejich okolí byli šťastní.
Psychosomatika má velké množství výzkumů, kde se ukazuje souvislost mezi prožíváním a nemocí. Například vysoký tlak je podle psychodynamických terapeutů potlačená agrese. Je popsaná například „nádorová osobnost“ – tedy typ člověka, který je náchylnější k nádorovému onemocnění. Jsou to lidé, kterým jde na prvním místě o to, aby všichni v jejich okolí byli šťastní. Tomu podřídí vše.
Oni sami šťastní nejsou, dokud nejsou spokojení všichni okolo. Rozdají se, vysílí se, svůj vlastní osobní život nebo koníčky nechávají na druhé koleji. A jak říkají vyučující psychosomatiky na Fakultě sociálních studií, když oni sami neumí žít vlastním životem, tak si něco v nich začne žít svým vlastním životem.
Ovšem poznámka na okraj – pokud vy sami máte tendence chovat se popsaným způsobem, nepropadejte panice a nelamte nad sebou hůl. Neznamená to v žádném případě, že rakovinu určitě dostanete. Můžete se ale na chvíli zastavit a začít myslet víc na sebe. V první řadě je totiž každý zodpovědný především za svůj vlastní život.
Pozor na extrémy
Když jsem se začala o psychosomatiku zajímat, zjistila jsem, že u nás existuje dokonce jakási sekta, podle které má každá nemoc psychickou příčinu. Jmenuje se Avenna. Poskytuje mimo jiné návody, jak psychické příčiny nemocí vyhledávat, a celou věc dotahuje do extrému: dozvíte se například, že vám zub uhnil, protože jste křivdili své babičce.
Medicína každému z nás aspoň jednou zachrání život, byť třeba jen předepsáním antibiotik.
Zas tak moc bych to nepřeháněla. Za prvé, nemám ráda, když má někdo manuál na pravdu. Za druhé, biologické faktory nemoci není možné úplně přehlížet. A za třetí, když je vám zle, nemá smysl si vyčítat, že je to všechno vaše vina a snažit se léčit si všechno pouze vlastní vůlí a bez pomoci lékařů.
Medicína každému z nás aspoň jednou zachrání život, byť třeba jen předepsáním antibiotik. A zároveň občas člověk osud nezvrátí, i kdyby se soustředil silou zenového mnicha.
Neříkám, že je dobré sám sebe extrémně pozorovat, jestli mi náhodou není to či ono, a dělat si starosti s každým píchnutím. Zásadně jsem proti vyhledávání příznaků na internetu – nezjistíte tak totiž nic, jenom se vyděsíte, co všechno vám může být. Zatímco o rakovině je napsána spousta článků, o běžné únavě materiálu, banálním průjmu a různých více méně neškodných bolestech ze stresu se dočtete málokdy.
Na internet zároveň nepíšou lidé, kteří se rychle uzdravili, protože to nemají zapotřebí. Zato je tam spousta svědectví té menšiny, kterým zatím nic nepomohlo, a když je lékař poslal v dobré víře za psychologem, práskli dveřmi s tím, že přece nejsou blázni.
Jak mluvit s tělem
Často ovšem volíme druhý extrém, a to je ignorování signálů těla. Nemoc a bolest nemáme rádi, a proto se snažíme je popírat, nevnímat, vytěsnit a pokud možno o nich nepřemýšlet. Tím ale přicházíme o značnou informační hodnotu případných příznaků. Když už se tedy vydáme onou zlatou střední cestou, pomoc lékařů přijímáme a současně se snažíme vést s tělem jakýsi dialog, jak na to?
Můj oblíbený americký autor a psychoterapeut Scott Peck říká: „Dokážu si představit, jak večer rozmlouvám se svými ledvinami: Jak se máte? Díky za to, že tak svědomitě pracujete. Užily jste si dnes svou funkci? Udělal jsem něco, čím jsem vás rozzlobil?“
Tak doslovně to brát nemusíme. Zalíbila se mi ale myšlenka, že bych naslouchala svému tělu nikoliv nutně vždy jako celku, ale po částech. Brzy jsem přišla na to, že je to v mnohém jednodušší. Jeden týden jsem si na to začala dávat pozor. Tady jsou mé poznámky:
Moje pravá noha protestuje
Začala jsem totiž chodit v zimních botách, které jsou hodně úzké a mají podpatek. Tím pádem jsou v nich nohy stísněné a v podivné poloze. Bolí mě z toho prsty – ještě pár hodin po tom, co si boty vyzuju.
Štve mě to, protože ty boty jsou hezké a docela nové. Vyhodit je by byla škoda, když už za ně člověk zaplatil. Na druhou stranu jsem si vzpomněla na maminku, která měla s botami tentýž problém, přesto je nosila a po čase začala dostávat křeče do palce, který se jí vychýlil příliš dovnitř. Rodinný doktor, který je náš kamarád a moc se s námi nepáře, jí řekl: „To lepší nebude. Můžeš zkusit nosit takové vložky mezi palcem a ostatními prsty. Kdyby to bylo o moc horší, tak se to dá operovat, ale potom to taky není žádné extra pochozeníčko.“
Když spočítáte náklady na operaci, ušlou mzdu kvůli neschopence, vložku do bot a podobně, ekonomicky se vyplatí se na ty hloupé boty vykašlat a příště si koupit pohodlné.
Když chce být člověk abstinent, může. Když chce být abstinent od kouře, to aby zabalil svůj sociální život.
Naštvala jsem svoje plíce
Byla jsem v hospodě, kde bylo hrozně zakouřeno. Byla jsem tam sice se samými nekuřáky, ale zkuste najít v Brně nekuřáckou hospodu, kde se dá jít na pivo a kde neumřete při pohledu na účtenku. Když jsem vylezla, plíce mě bolely, jak kdyby mi do nich vlezla myš. Já se jim nedivím, když tohle musí dýchat. Nechápu, jak to, že kuřákům nepuknou. Oči mám taky červené jako od malárie.
Je to těžké. Když chce být člověk abstinent, může. Když chce být abstinent od kouře, to aby zabalil svůj sociální život. Příště se ale přeci jen pokusím přesvědčit přátele, ať jdeme někam, kde je vidět od stolu ke stolu. Nebo je pozvu k sobě domů.
Ze zimy do postele
Do třetice mi tělo vynadalo, když jsem se po náročném týdnu vydala do zimy, která se udělala ze dne na den, bez teplého oblečení a bez čepice. Cítila jsem, jak mi mrzne nos, když chudák musí nasávat ten mráz, který by se dal krájet. Než jsem se ten den dostala domů, měla jsem ucpaný nos a polovinu dutin v hlavě a polévalo mě horko.
Kdybych s tím nic nedělala a ničeho si nevšímala, asi by mě sklátila smrtelná pánská nemoc na sedm neboli rýmička. Protože jsem poslouchala tělo, vypila jsem hned několik teplých čajů, zalezla jsem pod deku, snědla jsem citron, med, bezový sirup a nějaké vitamíny první záchrany a šla jsem spát v rozumnou dobu. Doporučuji.
Tělo je velmi užitečný nástroj a nemá smysl ztratit celý život pouhým opečováváním a udržováním vlastního organismu.
Zdá se mi, že když si „tělovštinu“ natrénujeme na takovýchto menších věcech (řekněme takový „small talk“), že nám pak půjde lépe i dialog o vážnějších tématech. Ostatně není od věci přemýšlet nejen nad tím, co děláte, ale také nad tím, co pociťujete. Jestli vás to břicho třeba nebolí prostě ze stresu z práce.
Naše sousedka říkávala, že „tělo má jít do hrobu zhuntované“. Něco na tom je. Tělo je velmi užitečný nástroj a nemá smysl ztratit celý život pouhým opečováváním a udržováním vlastního organismu. Je potřeba žít, a to člověka občas unaví.
Stres k životu prostě patří a je otázkou priorit, nakolik se jeho spouštěčům chcete vyhnout a jestli i bez nich bude váš život smysluplný. Především je důležité si uvědomit, že ať pečujete jak pečujete, ze života ještě nikdo živý nevyvázl. Na druhou stranu nemoc může dost často signalizovat, že něco děláte špatně.
Věřte tělu, že pro vás dělá to nejlepší, co může. I tehdy, když vás přinutí na chvíli zůstat doma, odpočívat a přemýšlet.
