Jak určit hranici, kdy se člověk jen snaží působit lepším dojmem, což je přirozené a lidské, a kdy vědomě lže? Co když druhý lže prostě proto, že sám podléhá sebeklamu? Ostatně jako my všichni? Jak jsme k návyku upravovat si realitu přišli?

Lhaní je fenomén, který přitahuje pozornost laickou i odbornou a někdy se s ním v životě setkává a vyrovnává každý. Má mnoho podob a pro každého také vlastní, individuálně podmíněnou důležitost. Lež tak na sebe v našich vztazích může brát podobu od téměř komické události až po situaci závažnou, s významnými důsledky.

Co je vlastně lež? Lež lze specifikovat – ve shodě s psychologem Paulem Ekmanem, předním výzkumníkem v oblasti lži a jejího rozpoznávání – zejména úmyslem lháře: vědomou volbou jednoho člověka záměrně říkat nepravdu jinému jedinci. Ekman sem zahrnuje i zvyk lhát, protože na jeho počátku také stojí volba.

Tomáš Rektor vysvětluje, proč věří klientům, ale nemůže věřit jejich příběhům: Pravda a lež v psychoterapii

Dalším kritériem je skutečnost, že osoba, jež je obelhávána, neví, že bude obelhávána. Proto například hráči pokeru nejsou obelháváni během blufování, protože je součástí hry a jejího kontextu.

Někdy je skutečnost, že se bude „lhát“, sdělována již rámcem situace, například při různých obchodních transakcích, kdy se cíleně vytváří prostor pro smlouvání. I tyto „tolerované a očekávané“ lži však mají své hranice – tak například není dovoleno si při pokeru označovat karty.

Za lež se dá považovat i zatajení, maskování určité skutečnosti, která má být sdělena. Příkladem může být situace při přijímacím řízení, kdy má uchazeč uvést do dotazníku všechna svá předchozí zaměstnání a záměrně vynechá to, z něhož dostal výpověď z důvodu závažného pochybení.

Kde začíná lež

Zatajení vytváří někdy problém v mezilidských vztazích, v situacích, kdy není oběma stranami výslovně přijata dohoda, co všechno se ve vztahu „má“ sdělovat. Jeden z partnerů se v určitém okamžiku může cítit podveden, že mu druhý něco nesdělil; ten se zase naopak může cítit dotčený, neboť nebylo jasné, že by danou věc sdělit měl. Dohoda a její přijetí buď otevřeně vůbec neproběhne, nebo má své „skryté“ dodatky, které jednotlivé strany očekávají. Zde je důležitá otevřená komunikace obou partnerů, neboť často jde skutečně spíše o nedorozumění ohledně toho, co má a co nemá být řečeno.

Lež souvisí s přirozenou snahou člověka působit lepším dojmem. Informace o vlastní osobě mají různý charakter. Komunikujeme již vizáží, úpravou zevnějšku, někdy se snažíme vytvořit určitý – většinou dobrý – dojem. Např. snaha vypadat mladší, která může být vyjádřena péčí o zevnějšek, záměr dobře působit vhodným výběrem oděvu a kontrolou chování (např. ochotné vystupování a projevená iniciativa při pohovoru uchazeče o zaměstnání).

Tyto neverbální projevy mohou plynule přecházet do výběru či úpravy informací přímo o vlastní osobě podávaných (např. jaké má dotyčný dosažené vzdělání, zkušenosti v oboru, proč opustil předchozí pracovní pozici…). Ani tady někdy není jednoduché určit hranici, kdy jde o zlepšování dojmu o sobě a kdy lze již toto zlepšování dojmu považovat za lež.

Zdálo by se, že by ke správnému pohledu na lež mohlo pomoci, kdybychom si udělali jasno ohledně pojmu pravdy. To je však úkol možná ještě obtížnější, zasahující do oblasti filosofie i dalších věd jako je matematika apod. To, čemu můžeme říkat lež, má mnoho odstínů a v psychologii se zdá jako platnější její pojetí coby určitého kontinua, na kterém můžeme najít i situace, jejichž jednoznačného posouzení se jen těžko dobereme.

Je špatné být slušný?

Určité nejasnosti mohou nastat například kolem různých forem slušnosti. Lžeme, když na otázku, jestli se nám líbilo divadelní představení, odpovíme, že mělo zajímavou zápletku, i když se nám jako celek příliš nezamlouvalo? Uplatňuje se zde společenský takt, zvyky, tradice, nepochybně se přidávají i kulturní aspekty celého problému.

Je zde patrná individuálně určená a těžko postřehnutelná hranice upřímnosti, taktu a tzv. každodenních malých lží. Zkrátka každý jsme odlišně otevřený ohledně vyjadřování preferencí, výhrad, kritiky. I když již naše sdělení bude vyhovovat kritériu úmyslného vědomého podání nesprávné informace, lze se dále ptát, zda si lze vůbec představit svět, kde by se podobné malé lži vůbec nevyskytovaly?

• Jak by vypadaly situace, kde je zachování pozitivního vztahu mezi účastníky interakce důležitější než sdělení pravdy?
• Jaké by to bylo, kdybychom vždy otevřeně říkali, že se nám dárek, který jsme dostali, moc nelíbí? Že nám večeře u kamarádů moc nechutnala?

Důležité totiž je, že oceňujeme také samotný proces obdarování, hřeje nás, že druhý člověk nám dárek sháněl či vyráběl, a tak jeho samotná krása či praktičnost ustupuje symbolické hodnotě obdarování i jako jistého obřadu a vyjádření pozitivních emocí ve vztahu prostřednictvím daru.

Důraz právě na to, abychom nezranili či neuvedli v rozpaky našeho komunikačního partnera tím, že mu sdělíme nepříjemnou pravdu, kladou zejména kultury, které se nacházejí blíže pólu kolektivismu než individualismu. Jsou to například východoasijské země jako Japonsko. Individuální rozdíly nacházím ale i v rámci jedné kultury: někdo je z domova zvyklý být velmi otevřený, někoho naopak zkušenosti s takovouto otevřeností vedou k tomu, že je ve vztazích opatrnější. Někdy se skutečně zdá, že by pravda byla příliš krutá.

Milosrdná lež

To může být případ milosrdné lži. Takové lži mohou být vedeny ochranou (i když někdy pouze domnělou) druhé osoby před dopady závažné zprávy, např. týkající se zdravotního stavu.

V profesi jde vždy o významnou etickou otázku, ale i v neformálním mezilidském kontaktu může mít zamlčení závažné situace pro osobu, které je informace zapřena, značné dopady. Taková situace může mít negativní dopad nejen na vztahy, ale zasahuje i do praktických oblastí: člověk, který se nedozví negativní zprávu o svém zdravotním stavu, si nemůže např. zařídit vše, co by potřeboval.

V mírnější každodenní podobě se určité „uchránění“ před nepříjemnými informacemi vyskytuje také. Výbušnější nebo úzkostnější z rodičů se např. nedozví o špatné známce či o tom, že si dítě pořídilo piercing, zatímco mírnější z rodičů tuto informaci má. I takové zdánlivě banální situace mohou vztahy časem komplikovat.

Méně závažné záležitosti se mohou rozrůst – v oblasti drogových závislostí se objevují rodiče, kteří tím, že tajně zvýšili potomkovi kapesné, jej nechtěně a nevědomě podporovali v užívání návykové látky. Koalice jednoho rodiče s dítětem má pak negativní dopady i v partnerském vztahu rodičů a jejich vzájemné důvěře.

Malé a velké lži

Děti nemusí (přibližně do věku 6–7 let) vnímat ostře hranice mezi fantazií a reálně podávanou informací. Jejich fantazijní život je bohatý, propojený s čilou imaginací, podpořený pohádkovými příběhy a hrou. Často předstírají, že jsou někým jiným, mohou plynule střídat hru a komunikaci o reálných záležitostech.

Skutečné informace může dítě upravovat a dotvářet pomocí takzvané konfabulace. To je třeba mít na paměti při komunikaci s nimi, i když to neznamená, že se děti postupně nemohou učit využívat některé zkreslené informace pro svůj prospěch, což je užitečné odlišit.

Předškolní děti už dokážou rozlišit mezi pravdou a nepravdivým údajem a vědí, že lhát není správné. Otazníkem zůstává, zda děti dokážou hodnotit i dopad své lži. Pokud už o skutečnou lež jde, je u dětí důležité pátrat po jejím motivu. Co chtějí získat, čemu se chtějí vyhnout? Dětské lži bývají však co do obsahu většinou jednodušší a v podrobnějším dotazování neobstojí.

Děti jistě také vnímají lhaní u dospělých, i když např. taková nevinná lež, jako je ta, že dárky nosí Ježíšek, jejich morální charakteristiky nepoznamená. Právě v souvislosti s Vánocemi děti ale citlivě zpozorují, že „pravda se někdy neříká“. Jsou například žádány maminkou, aby tatínkovi neprozrazovaly, co je pro něj nachystáno jako dárek, a kolem věku asi tří let již jsou schopny právě v zájmu taktu a slušnosti tato pravidla dodržet.

Když lžeme sami sobě

Zvláštním druhem lži je sebeklam. Jeho motivem je uchování určitého sebeobrazu, integrity. Souvisí s mnohými normálními a přirozenými obrannými mechanismy osobnosti. Možná více než na ostatních oblastech lži je zde těžké určit hranici mezi „pravdou“ a „lží“ o sobě. Okolní názory se od subjektivního názoru a prožívání sebe mohou výrazně lišit, a to paradoxně jak v pozitivním, tak v negativním směru. Takové názory jsou sice možným měřítkem, zrcadlem, ale nikoli „realitou“. Co si okolí myslí a jak dotyčného hodnotí, je důležité, leckdy velmi zásadně určující, a právě v tomto kontextu člověk hledá své vlastní sebepojetí a vnímání sebe sama.

V určitých extrémech můžeme u sebeklamu už mluvit o duševních poruchách – osoba s mentální anorexií se vnímá „tlustší“, než ji vnímá okolí či než je objektivně zvážitelné, a to i ve chvíli, kdy již je její zdraví ohrožováno podváhou. Lidé trpící bájivou lhavostí vyprávějí okolí o svých nejrůznějších neskutečných zážitcích.

Za běžnějších podmínek mohou dva muži interpretovat odlišně opakované odmítnutí schůzky dívkou v situaci, kdy dívka uvádí, že má mnoho práce. Jeden vnímá situaci jako odmítnutí jeho dvoření či dokonce jeho osoby, druhý bude vnímat, že důvodem je práce, a bude zvát dotyčnou dál. Kdo z nich setrvává v sebeklamu?

I zdánlivě banální sebeobelhávání může být však někdy nebezpečné – např. si můžeme tvrdit, že pigmentové znaménko jsme již měli a nezvětšuje se, a zanedbat tak závažné onemocnění.

Sebeklam je přirozenou součástí života a má zde své zřejmé funkce – různé racionalizace mohou sloužit k tomu, abychom šetřili svou psychiku a např. se tolik netrápili. Někdy však může být sebeklam neužitečný, neadaptivní, to když např. přeceňujeme své schopnosti příliš, příliš si „věříme“ a opakovaně tak podceňujeme situaci, přípravu, možnosti pomoci.

Psychologie Jamese Bonda: navazuje krátkodobé vztahy, potřebuje vzrušení, lže, zabíjí, je okouzlen svou dokonalostí. Jaké strategie manipulace používá narcis, jaké psychopat a jaké machiavelista analyzuje Petr Pražák v článku Bratrstvo temné triády