Novinka v Učebně: Přednáška Dalibora Špoka
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Jak léčím duši

Úleva od psychického utrpení vyžaduje aktivní zapojení čtyř úrovní vědomí.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

16. 9. 2019

Člověk často přemítá o tom, co sdílí s druhými. Když se v bláhové naději, že pochopíte člověka a jeho mysl, vydáte na dráhu terapeuta, zjistíte nakonec, že toho víte ještě méně, než jste si mysleli, že máte nebo můžete vědět. V životě totiž přijde mnoho a mnoho okamžiků, kdy jste nuceni přehodnotit všechnu dosavadní zkušenost a vydat se vpřed a dál zase trochu jinak. A právě to „trochu“ je vždycky ta největší svízel.

Lidé se zajímají o mé názory, o mé postoje, ptají se mě, co si myslím o tom či tamtom. Převážně se zajímají o člověka, o smysl toho všeho dění i  o otázky praktického i vztahového života. Zajímají se o psychologii, náboženství a v neposlední řadě i o Boha. Mnohým můj přístup pomohl nalézt cestu k sobě samému.

Na začátku stojí člověk. Je příroda a z ní a v ní je člověk. To člověk nese celý ten vnitřní svět, kterého si je nebo není vědom. Člověk, který umí stavět chrámy, ale i zabíjet. Člověk, který velebí Boha, ale i nevědomě podepisuje smlouvu s ďáblem. Člověk hledící do vnějšího světa, kam patří, člověk trpící a hledající, člověk bez náboženství, mnohdy bez víry a poznání. Člověk ztracený sám sobě, ztracený ve vnějším světě.

Člověk oddělený sám od sebe. Trpí, ukrývaje se za maskou, pracuje, učí se, dělá, co dělat má, chová se podle pravidel. A ptá se. Jak najít spojení se sebou samým? Jak číst ve svém vnitřním světě a naslouchat mu? Jak a co hledat v labyrintech duše? Čím se řídit? Jak pěstovat morálku a čistotu, když nevím, čím se řídit? Takové otázky stojí před člověkem, který je oddělen sám od sebe, před člověkem, který je odříznutý od své duše, od náboženství jako vztahu ke stvořiteli, bez motivace, bez víry, žijící v nesmyslném duchu v bohaprázdném materiálním světě.

Otázka vědomí

Je tu i mnoho dalších otázek, na které hledáme odpovědi. Myslím, že pro našeho člověka je příliš složité pochopit základní otázku jeho „vědomí“. Mnozí žijí v tom, že vědomí je přemýšlení. Pletou si vědomí a mysl jako takovou. Dalším problémem je to, že si myslí, že celá psyché, vše, co se děje v jejich vnitřním světě, musí být podřízeno jejich vůli, která tu vládne. Jsou tedy přesvědčení, že kromě toho, co oni sami jsou (nebo za co se považují), už nic jiného není.

V naší civilizované společnosti převládá bláhová představa o jednotě vědomí. Připustit si, že to tak není, dá velkou námahu. Veřejně si nikdo nic takového nepřizná a v rodinném kruhu už teprve ne. Ti nejodvážnější, které už hodně tlačí bota a jejich konflikt je tlačí do kouta, přijdou a volají po sebepoznání.

Pokud se člověk dostane už tak daleko, že si přizná, že se uvnitř necítí dost dobře, je stejně velmi trapné ukázat světu, jak moc jsem uvnitř skutečně rozháraný. Má přece mít jasno – ve všem a hned. Musí mít ty nejlepší pocity a stát vždy na správné straně. Často se však člověk na samém začátku hned sám nad sebou rozpláče nebo by se mu chtělo plakat, a ono to nejde. I to už zapomněl. Společně cítíme, kolik trapnosti, studu a strachu stojí za tím nechtěním sáhnout si dovnitř do svého nitra pro odpověď.

Jsi v pořádku, to má bolet

Vezměme proto pro samý začátek do úvahy, v jakém že to světě člověk vyrůstá. Je to svět, který formuje jeho vědomí sama sebe, svět, který ho učí uzavírat se sám sobě, oddělit se od sebe. A najednou tu sedí, jeho vnitřní síla prorazí tu masku a ven se začínají valit všechny ty potlačené a vytěsněné emoce a pocity, které nosí ve svém nitru. Ale k tomu muselo dojít již dávno předtím, než přišel, protože jinak by nepřišel. Teď si už jenom přiznává tu strašnou prohru, že to v sobě neudržel, a přitom se dozvídá, že to je všechno přirozené a v pořádku.

Teď se to učí poznávat sám před sebou a v mé společnosti, tedy učí se své první přiznané prožitky procítit, pojmenovávat a hledat jejich příčiny (v tom lepším případě). Mnohdy však zatím jenom připustit si, že něco takového může cítit a být přitom „normální“. Když to vidím, vždycky si vzpomenu, jak dlouho jsem já bojoval, abych se vyznal ze svého vztahu k poznání, ze svého vztahu k duši a ke všem těm objevům, ke kterým jsem uvnitř sám sebe dospěl.

Je jasné, že to, s čím přišel, nabouralo jeho vnitřní „rovnováhu“, nabouralo jeho představu o sobě. Za maskou jednoty je nečekaná vnitřní událost. Průlom nevědomých prožitků se do vědomí vkrádá buďto plíživě dlouhé roky, anebo tam vtrhne na základě nějaké silné události.

Tady začíná cesta člověka, o kterém jsem mluvil na začátku. To, kvůli čemu člověk vyhledá pomoc, není nikdy lichotivé povahy. Snaží se toho zbavit a přitom je to jeden z jeho pramenů života, přesto, že to tak prostě nevnímá. Neví, že existuje ještě jiná část, nevědomí, mysl a psyché, která žije a snaží se spojit s jeho vědomím. Má to v popisu práce. Usiluje i o jeho jednotu. Jenže pro způsob, kterým se to stává, a pro utrpení, které tento proces provází, člověk prostě zatím nemá šuplík. Nevítaný host u naleštěného stolu vědomí není prostě zpočátku vítán, dokud člověk nerozpozná jeho pravou podstatu. Je to vždy až směšně stejné a přitom na tom nic směšného není. Jsme v tom namočení všichni, jen někteří už kousek tou tmou, do které se nikomu nechce, ušli.

Terapeutická cesta, kterou zastávám už od samého počátku, kdy jsem na ni vstoupil, je cesta, která je orientována na transformující individuální prožitky. A protože neexistují žádné prožitky, které by nebyly prožitky jedince, individua, bytosti (či jak se chceme nazývat), musím se zabývat přednostně a hlavně lidskou myslí. Tedy orgánem, který prožívá. Protože mysl je psychické povahy a jako psychická se každému jeví. Neexistují žádné lidské zkušenosti, které by nebyly spjaty s myslí jako takovou, a proto ani neexistuje cesta a způsob osvobození, který by psychický svět obcházel.

Doktore, zbav mě toho utrpení

Přesně tak, jak nás naučila tato společnost a naši rodiče. Jsou tu doktoři a ti nás zbaví bolesti. Je jedno jak, ale hlavně, že to přestane bolet. Jenže cesta individuace, tedy transformace individuálních prožitků takto nefunguje. Vyžaduje plnou aktivní účast a angažovanost na mnoha úrovních vědomí. Které to jsou?

Mysl

Člověk je spjatý se svou myslí, říkejme jí psyché. Veškerá práce je jen a jen na něm. Většinou žije v přesvědčení, že se to do něj nějak dostalo a že se to tedy z něj zase nějak dostane pryč. Pokud je tedy člověk spjatý se svojí myslí, jedině prací na vlastní psyché dosáhne nejvyššího duchovního cíle – transformace psychických stavů, které jsou negativní, ve stavy, které jsou považovány za pozitivní.

Nikdo se však nemůže osvobodit od něčeho, o čem neví, co to ve skutečnosti je. Samotná víra v osvobození ještě nikoho neosvobodila. Proto je mým hlavním cílem přivést člověka k něčemu, čemu říkám „přímé nazření věcí“, tedy k pohledu na mysl a její psychické obsahy takové, jaké ve své podstatě skutečně jsou. Vhled přináší poznání a poznání má již samo o sobě transformativní duchovní a morální důsledky pro život každého z nás.

Co tedy je míněno těmi negativními a pozitivními stavy? Co je vlastně mezi ně zahrnuto? Co se v člověku transformuje? Co se rozumí tím, když se řekne, že člověk vidí věci takové, jaké skutečně jsou? Jaký to je druh vidění a jak ho dosáhnout? Odpovědi na tyto otázky tvoří jádro všeho toho vědění a myšlení, o kterém jsem mluvil na začátku. O kterém vždy nakonec zjistím, že pořád tak málo vím.

Srdce

Ovšem člověk jen nemyslí, ale někým prostě je. A o tom, čím je, nevypovídá jen to, jakým způsobem myslí, ale také to, jaké je jeho srdce. Jeden mocný citát mluví o této pravdě asi tímto způsobem: „Víc je v těle dobré srdce nežli v hlavě velký duch. Kolik lásky ty dáš lidem, tolik štěstí dá ti Bůh.“

Takže se můžete samým myšlením pominout, a když se konečně tak stane a narazíte držkou do zdi stále stejné duševní bolesti, protože myšlení ještě žádnou transformaci samo o sobě nezvládlo, začnete pomýšlet také na to, že máte v těle srdce, a taky na to, že je tady nějaký Bůh. Heuréka. A tedy musíte již nutně vzít do úvahy nejen své stavy a myšlenky, ale také své vztahy.

Vztahy

Nikdo nevstupuje na cestu transformace utrpení vycházejícího z nevědomosti jen tak, že by se nudil, ale protože ho někde tlačí bota a taky proto, že žije ve vesmíru, kde je velmi mnoho dalších bytostí. A to, že ho tlačí bota, většinou zjistí, až když narazí někde na dalšího člověka, který se mu stane blízkou bytostí. A tak začne zpravidla trpět pro lásku, od které si sliboval tolik krásného. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Láska přináší utrpení v podobě nenávisti, zloby, nenaplněných tužeb, marných žádostí, chtíče, který nelze nikdy naplnit, a žárlivosti, která dokáže i zabíjet. A k tomu všemu v nás probouzí všechny ty zraňující stavy, všechny ty citové deprivace a bolesti, o kterých jsme si mysleli, že láska je umí vyléčit.

Bůh

Co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska, říká Jung. A má pravdu. Jenže mnohým to prostě nestačí, a tak ještě potřebují ke svému štěstí Boha. Avšak je jiné hledat Boha, když jsem citově deprivovaný, a jiné, když jsem citově vyrovnaný. Připadá mi, že se jedno druhým nedá nahradit. Dobré vztahy Bohem a Bůh dobrými vztahy. Že každý potřebuje své a že tak to má být.

To, že se obě věci navzájem velmi dobře propojují v jeden smysluplný celek, mi přijde opravdové. Leč s Bohem není možné navázat vztah. Vztah můžeme navázat s lidmi, se vším projeveným kolem nás. Ale s Bohem ne, protože jím se stáváme, protože jím jsme. Můžeme navázat vztah s představou Boha. Můžeme si ho personifikovat a mít s tou personifikací nějaký vztah. Ale to je představa. Bůh – jako věčná prázdnota všeho bytí – jak se k tomu dá vztáhnout jinak, než se tím nechat plně prostoupit.

Je to proces. Bůh není objekt. Alespoň ne pro mě. Bůh je nicota. Ale vztahy se navazují mezi objekty. Takže i vztah k představě Boha znamená, že ti Bůh nahrazuje nějaký objekt, zpravidla ten, který ti chybí. Ale vztahy mezi námi lidmi jsou citová a emoční záležitost. Jsou plné odporů, vášní, emocí a žádostí. Je to tak správně. Ano, můžeme si představit, že na druhé straně, v druhém člověku milujeme Boha, ale je to zase jenom představa.

A tak jsem si spíše dospěl k tomu: k Bohu se stavím tak, že se jím nechávám vnitřně vyprázdnit od všeho harampádí, od všech myšlenek, pocitů, emocí, tělesných stavů, vášní, odporů, emocí. Prostě to nechám být. To je pro mě Bůh bez celebrací a bez všeho ostatního. Jsem v něm v tichu a někdy se mi daří se pustit a někdy zase ne. Je v tom vždycky kus svobody.

S lidmi to je jiné. Jsme dva objekty, které mohou spolu splynout v jednom, ale ne se jeden ztratit v tom druhém. To by pak ten druhý musel být Bohem – a to je na člověka přece jenom ve vztahu trochu moc. A když si to o sobě myslí, tak má zřejmě nějakou poruchu. Přinejmenším nemá jasno ve svých hranicích.

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz