Podle informací Světové zdravotnické organizace (WHO) má být deprese do roku 2030 nejčastější lidskou chorobou. Depresivní pocity a myšlenky se vkrádají do života čím dál většího počtu lidí. Proto je na místě se tímto tématem začít vážně zabývat a hledat účinné metody léčby a prevence.
Když se řekne léčba depresivního onemocnění, automaticky se nám vybaví léky, antidepresiva. V nejvážnější, akutní fázi deprese se bez nich pacienti skutečně neobejdou. Dokážou člověka stabilizovat a snížit nejpesimističtější myšlenky a pocity. Po nějaké době ale přestávají mít ten správný efekt, a navíc mají z dlouhodobého hlediska nežádoucí účinky. K vyléčení jako takovému totiž nevedou samy o sobě, jak ukazuje statistika relapsu: s každou proběhlou depresí se pravděpodobnost další deprese zvyšuje.
Převratné a zároveň velmi nadějné jsou v tomto směru výsledky výzkumu (Seagal et al. 2010), který zjišťoval rozdíly v efektivitě následné péče mezi třemi různými přístupy: běžnou antidepresivní farmakoterapií, terapií založenou na mindfulness (neboli na meditaci všímavosti) a placebo.
U pacientů s přechodným vymizením příznaků deprese se jako nejefektivnější ukazuje terapie MBCT založená právě na meditaci mindfulness (všímavosti) – Mindfulness‑Based Cognitive Therapy. Její efektivita je totiž i 10 měsíců od počátku následné péče vyšší než efektivita antidepresivní farmakoterapie – a navíc bez vedlejších účinků léků. Závěrem výzkumu je mimo jiné tvrzení, že MBCT nabízí účinnou ochranu před relapsem deprese.
Tyto výsledky znamenají, že máme k dispozici klinicky ověřenou metodu, která je vysoce účinná v následné péči depresivního onemocnění. A zároveň, že tím pádem obecně výborně funguje na občasné depresivní stavy, na pesimistické myšlenky a negativní pocity – tedy na fáze, které (pokud si s nimi člověk sám neporadí a dovolí, aby se kumulovaly) můžou vést právě až k depresivnímu či jinému duševnímu onemocnění. Pravdou ale na druhou stranu je, že zatím tato informace není všeobecně známá.
Změna je na nás
Deprese se totiž může vkrádat do našeho života postupně, téměř nepozorovaně. Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem, které často tvoří naši každodenní realitu, pokračuje přes popudlivost, podrážděnost, špatnou náladu a pocity nespokojenosti až k pocitům sklíčenosti, úzkosti, nenaplnění, ztráty zájmu a smyslu života. To jsou postupné varovné signály.
Existuje nespočet doporučení, jak s těmito stavy „bojovat“. Můžeme je přehlížet, můžeme si říct, že se s tím nedá nic dělat a že jsou běžnou součástí života (Co naděláš?), nebo si můžeme říct, že až bude nejhůř, někdo nám určitě pomůže. Můžeme však také už od začátku poslouchat varovné signály svého těla a rozhodnout se pro to s tím něco udělat.
Jakákoli skutečná změna v nás je o přijetí vlastní zodpovědnosti a o konkrétní osobní práci a úsilí. Mnoho lidí má dojem, že ke změně stačí jen změna myšlení, ale osobní změnu přináší konkrétní osobní zkušenost, ne znalost. A nejlépe je to vidět právě na příkladu negativních emocí a myšlenek.
Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne.
Pokud si přečteme, že negativní myšlenku máme zahnat a nahradit pozitivní (třeba jít se bavit a zapomenout na to), negativní myšlenka tím nezmizí, jen se dočasně „schová“. Nebudeme se tím cítit lépe, jen zapomeneme na to, jak se ve skutečnosti cítíme, tím, že dáme dočasně svoji pozornost jinam.
Stejné to může být, když budeme znát třeba celou moderní psychologii nazpaměť – to ale neznamená, že jsme poznatky interiorizovali a aplikujeme je ve svých životech. Anebo s přirovnáním osobní změny ke sportu: pozitivní účinky sportování se dostaví až tehdy, kdy skutečně sportuji, nedostaví se, když si o účincích a o sportu čtu, i kdybych výborně rozuměl každému detailu.
Spouštěčem úzkostných, negativních a depresivních pocitů a myšlenek jsou negativní myšlenkové programy v nás, které – pokud o to stojíme – musíme změnit nakonec jen my sami. Máme skvělé možnosti si o tom zjistit informace, můžeme mít i to štěstí, že se nám dostává podpory a porozumění ostatních, včetně odborníků, ale ta změna nakonec je na nás.
S rozvojem pozitivní psychologie a s objevem neuroplasticity (celoživotní schopností mozku se strukturálně i funkčně rozvíjet) dnes víme, že náš prostor pro změnu nebo jinak řečeno naše pole působnosti pro změnu se pohybuje mezi 40 a 50 %. Ostatní faktory – jako jsou naše predispozice a vliv prostředí a okolností – změnit (prozatím) nelze.
Takže až z jedné poloviny můžeme sebe a svůj život měnit a tvořit, pokud o to stojíme – změnou myšlení, sebeovládáním, sebepoznáním. Máme tedy možnosti se měnit sami více, než si možná myslíme.
Negativní emoce?
Jen pro upřesnění: dnes se často používá negativní a pozitivní emoce. Z jistého úhlu pohledu je to nesprávné dělení. Spíš by se hodilo používat označení příjemné a nepříjemné pocity a myšlenky, aby v tom byl zdůrazněn aspekt, jak my tyto myšlenky a pocity subjektivně vnímáme. A pak v tom hraje roli ještě úroveň, ze které se na to díváme.
Souhlasíme‑li s C. G. Jungem (a já s ním díky vlastním zkušenostem souhlasím) v tom, že cílem života je individuace, tedy uskutečnění bytostného Já, stát se vlastním bytostným Já, pak v tomto procesu růstu směrem k individuaci se naše náhledy na to, co jsou negativní a pozitivní emoce, mění.
Nejprve budeme emoce a myšlenky rozdělovat na negativní a pozitivní, případně příjemné a nepříjemné, později, ve vyšších stupních procesu individuace, už to takto rozlišovat přestaneme a všechny myšlenky a emoce „jen“ budou součástí Já. V tomto procesu růstu je ale nutné si svoje psychické procesy zvědomovat, uvědomovat si je a integrovat je do svého Já jako součást sebe sama.
Určitá část našich negativních myšlenek souvisí také s nesprávným přístupem k životu a s naší nevděčností. Pramení z toho, že se více zaměřujeme na to, co bychom chtěli, aby se stalo, případně na to, co bylo, než na to, co je teď. Kdybychom dokázali být skutečně v přítomném okamžiku a otevřenou pozorností si vše uvědomovat, neztrácet v životních situacích ze zřetele své já, tak by pro většinu negativních myšlenek téměř nezbylo místo. A ty ostatní, které jsou opravdu vážné, bychom zpracovali metodou defuze.
Vzít na vědomí a nechat odejít
Jak tedy konkrétně a skutečně efektivně na negativní myšlenky a emoce? Postojem defuze. Výzkum Andrease Larsssona (2015) zkoumal rozdíly v efektivitě zvládání negativních myšlenek dvěma různými metodami: metodou kognitivní změny (nahrazením jedné myšlenky jinou) a metodou defuze neboli oddělení negativní myšlenky a sebe.
K tomuto oddělení dojde tím, že k našim myšlenkám (a emocím), k tomu, co se v nás děje, zaujmeme zároveň laskavý, otevřený a hlavně nezaujatý a pozorující postoj. Jednoduše řečeno: pozorujeme, co se v nás děje, necháme to proběhnout a odejít.
Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne. Jak ukázal výzkum: kognitivní změna nebyla bez účinku, ale defuze se ukázala jako účinná metoda zvládání negativních myšlenek, neboť síla a frekvence negativních myšlenek při ní klesá.
Defuze je metoda ne úplně snadná a samozřejmá, která vyžaduje trénink a trpělivost, která ale přináší rychlé a trvalé výsledky. Defuze se navíc shoduje s principem meditace všímavosti (a s principy MBCT, o které byla řeč výše v souvislosti s léčbou deprese).
Meditace všímavosti nás právě učí rozvíjet tuto dovednost nezaujatého a akceptujícího uvědomování si toho, co je obsahem našeho vědomí v přítomném okamžiku. Postupným tréninkem v nás vytváří nadhled a odstup. Pak dokážeme mnohem lépe zvládat negativní stránky života (a radovat se z těch příjemných).
Je to, jako když nasypete sůl do skleničky s vodou: voda bude velmi slaná, když ale stejné množství nasypete do řeky, bude to sotva postřehnutelné. Tento odstup a nadhled si však nemůžeme nikde „koupit“ – vznikne v nás samovolně naší osobní prací na sobě (i když to není práce v klasickém slova smyslu, ale jde spíše o uvědomování si a „pouštění“, naši rozhodnost a odhodlanost to však vyžaduje) a tréninkem.
Využívejte celý web.
PředplatnéA doba je pro to dnes vhodná. Zatímco před třiceti čtyřiceti lety byla meditace považována za exotický výstřelek, kterému se věnovala hrstka hippies oddávajících se kouření trávy a téměř nikdo z vědecké komunity jí nepřisuzoval váhu, dnes je hlavně díky klinickému ověření a kodifikaci mindfulness programů (Jon Kabat‑Zinn) náhled úplně jiný.
Dnes jsou tyto programy využívány v nemocnicích, v psychoterapiích, ve vzdělávání, v osobnostním rozvoji, ve sportu, v byznysu, a dokonce i v politice. Vysokému zájmu odpovídá i množství vědeckých publikací a výzkumů, které jdou do stovek ročně. Na meditaci mindfulness se dokonce specializuje samostatná disciplína neurověd – meditativní neurovědy.
Je to jedna z dnes dostupných cest efektivního osobního rozvoje založeného na seriózních informacích a přístupech.
