Svírá se mi hrdlo, potí se mi dlaně, těžko dýchám. Můj naučený text zůstal jen na papíře, v hlavě mám prázdno. A přede mnou tolik lidí! Tolik očí, které sledují jen mne. Co mám dělat? Představit si je nahé? Proboha… to je ještě horší. Mám se jim dívat nad obočí, anebo raději na bradu? Jsem nervózní a oni to určitě poznají. Nejsem moc dobrý řečník. Ach jo. "Takže dobrý den…"
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
Už máte předplatné?
Přihlaste se.
