Dobrodružný snímek Christophera Nolana Odyssea mě překvapil svou niterností. Deset let mýtický hrdina obléhal Tróju, žil jediným cílem ji dobýt, a ukončit tak dlouholetý konflikt. Člověk by čekal, že s pádem města přijde úleva, prožitek uspokojení z dosaženého cíle a oslava vítězství. Jenže nic takového se nestalo. Místo vytouženého návratu domů začaly Odysseovi náročné roky bloudění a setkávání se s všemožnými nástrahami. V životě je to podobné.
Často věříme, že až skončí konkrétní životní bitva, konečně budeme šťastní. Až získáme vytouženou práci, postavíme dům, až se rozvedeme, děti vyrostou, najdeme partnera, dokončíme náročný projekt. Když daný okamžik nastane, satisfakce a klid nepřichází. Místo nich začíná další cesta, tentokrát dovnitř sebe, kde se potkáváme se ztrátou iluzí, nenaplněnými očekáváními, vinou nebo prázdnotou. Vnější vítězství samo o sobě nezaručí to vnitřní a nezahojí, co je v nás zraněné.