Klasický porod trvá několik hodin, operativní měříme v minutách. Ze ženy se ovšem stala matka, je jiná než dřív. K jakým změnám v její psychice dochází? A liší se tyto změny u žen rodících císařským řezem od těch, jež přivedly své dítě na svět přirozeně?

Výzkumníci sledovali jak ženy plánující přirozený porod, tak ženy, které zvolily císařský řez – porodnice, kde účastnice výzkumu rodily, umožňovala operativní porod i na přání rodičky. Celkově se pro tuto možnost rozhodlo 10 % žen. Podobné hlasy se začínají ozývat i u nás, i když právně „císař na přání“ povolen není.

Oslabení vztahů

U všech matek – jak ve skupině po vaginálním, tak po operativním porodu – došlo k nárůstu impulzivity a poklesu socializace. To zní zvláštně, že? Proč by měly být matky malých dětí impulzivnější a méně socializované?

Impulzivita zarazí, představíme‑li si pod ní podrážděné reakce matky na potomka. Nicméně impulzivita neznamená jen vznětlivost, ale také spontánnost a rychlost reakce. A to se při péči o dítě hodí: matka musí rychle reagovat, například chytit dítě, které by jinak vlítlo pod auto či na ně spadla váza.

Nižší míra socializace se zase jeví pochopitelněji, uvědomíme‑li si, že ženy po porodu navazují silné citové pouto s dítětem. A přirozeně u nich ubývají na významu vztahy k dospělým osobám, jako jsou třeba rodiče nebo učitelé. A právě intenzitu těchto vztahů škála socializace měří.

Úzkostnější než dřív

A jaké byly rozdíly mezi matkami rodícími vaginálně a těmi, jež zvolily operativní porod? Změny badatelé zaznamenali hned ve třech dimenzích osobnosti. Jednou z nich byla úzkostnost. Zatímco úzkostnost matek po císařském řezu se nezměnila, u matek po vaginálním porodu se zvýšila. Čím to?

Při porodu císařským řezem mívají někdy ženy pocit selhání, že nerodí vaginálně. Odloučení od dítěte, k němuž při císaři dojde, navíc zkomplikuje navázání vazby s dítětem a naruší sebedůvěru matky.

Porovnáme‑li absolutní hodnoty této veličiny, zjistíme, že úzkostnost matek v obou skupinách byla devět měsíců po porodu stejná. U rodiček plánujících císařský řez totiž stoupla již v pozdním těhotenství. Možná bylo jejich těhotenství problematičtější, možná se více bály porodu a šestinedělí.

Další důvod, který může přispívat k úzkostnosti žen plánujících císařský řez, vysvětluje psycholožka Eliška Kodyšová, která se zabývá psychologií porodu a mateřství: „I při plánovaném porodu císařským řezem mívají někdy ženy pocit selhání, že nerodí vaginálně. Odloučení od dítěte, k němuž při císaři dojde, navíc zkomplikuje navázání vazby s dítětem a naruší sebedůvěru matky.“ Naproti tomu úspěšně zvládnutý vaginální porod může ženu učinit odolnější vůči nárokům mateřství.

Rutina? Nevadí.

Další rozdíl mezi oběma skupinami matek autoři nalezli v dimenzi nazvané vyhýbání se jednotvárnosti (monotony avodiance). Tato škála měří tendence osobnosti k vyhledávání změn a dobrodružství na jedné straně, a odolnost vůči monotonii na straně druhé.

U žen s nástupem mateřství je pochopitelné a žádoucí, že se stávají trpělivějšími a odolnějšími vůči stereotypním činnostem. Jinak by těžko zvládaly do kolečka stále se opakující: chovat, nakojit, odříhnout, přebalit…

Ženy plánující císařský řez se ovšem jevily vůči jednotvárnosti méně tolerantní než ženy plánující spontánní porod. Přirozené zvýšení tolerance u nich tedy neproběhlo tak, jako ve skupině žen rodících klasickým způsobem.

Matky v obou skupinách se staly o něco nedůvěřivějšími a nepřátelštějšími vůči okolí (škála nedůvěřivosti, Suspicion scale). I to je u žen pečujících o miminka pochopitelné. Matky ve skupině operativního porodu ovšem skórovaly výše – zaujímaly ke svému okolí nepřátelštější postoj – než matky rodivší vaginálně.

Císaře raději ne

Podtrženo sečteno se matky po císaři staly již v průběhu těhotenství úzkostnějšími, byly méně tolerantní vůči jednotvárné náplni dní a zaujímaly nepřátelštější postoj ke svému okolí.

Jiné výzkumy na téma psychiky ženy po císařském řezu uvádějí vyšší výskyt různých fyzických i psychických komplikací – například častější depresivní příznaky, častější výskyt posttraumatické stresové poruchy, častější potíže s kojením a obvyklejší problémy při navázání vazby s dítětem. Další rizika jsou na straně dítěte.

„Ženy, které volí císaře, jsou osobnostně specifickou skupinou,“ hodnotí Eliška Kodyšová a radí takovým ženám konzultovat důvody svého rozhodnutí s psychologem. „Výzkumně je totiž potvrzeno, že na základě kvalitního poradenství takové ženy své rozhodnutí často změní – a nelitují té volby!“
Můžeme uzavřít, že vlastními silami porozené dítě ženu po fyzické i psychické stránce na mateřství připravuje lépe. Pokud tedy nejsou medicínské důvody, skalpel k porodu nepatří.

Doporučujeme:

• Wiklund, I . , Edman, G. , Larsson, C. & Andolf, E. (2009). First‑time mothers and changes in personality in relation to mode of delivery. Journal of Advanced Nursing 65 (8), 1636–1644.