Poslední dobou na mě vyskočilo několik návodů, jak napsat knihu, se kterou zaručeně uspějete. Byly to myslím žádané texty, neboť žijeme ve světě, ve kterém kdo nepíše knihu/blog nebo o tom alespoň neuvažuje, je na tom stejně jako ten, kdo v osmdesátkách neměl céčka.
Rozpačitě jsem se probíral novou snůškou receptologie, namíchané tentokrát do vychytralé metaúrovně „návodů na to, jak psát návody“. S některými body jsem souhlasil, nad mnoha se usmál, ale to nejdůležitější mi zde chybělo.
Následující postřehy považuji za základní body, které – soudě dle kvality mnoha vydávaných knih – nikdo jejich autorům neřekl. Autorům novým, kteří se na vydání své prvotiny teprve těší, tyto věty nikdo říci nechce, protože kdo by si chtěl odradit potenciální zákazníky lukrativních workshopů Pište jako Hemingway.
Nepište knihu, pokud přemýšlíte, o čem byste tak mohli napsat knihu.
Dovolte mi proto poskytnout budoucím spisovatelům vodítko pro jistou kritickou sebereflexi. Vy – budoucí autoři – jej prosím neberte ve zlém. Naším společným cílem by mělo být myslet na čtenáře. Někdy je dobré na něj myslet nikoli tím, že jej zahrnu textem, ale že jej velkoryse nezahrnu. A nechám text v šuplíku. Ještě chvíli zrát.
Pojďme tedy do toho:
- Pokud chcete psát, uvědomte si především, že to bude muset někdo číst.
- V žádném případě nepište knihu, pokud přemýšlíte, o čem byste tak nejlépe mohli napsat knihu.
- Knihu pište jen tehdy, víte‑li z vlastní hluboké zkušenosti, co je to kniha. Pokud jste nepřečetli stovky kvalitních knih, nepište. Zatím čtěte.
- Knihu pište jen tehdy, když o tématu víte tolik, že to musí ven. Pokud o něm nevíte více než 99,9 procent populace, nepište. Čtěte.
- Knihu pište jen tehdy, když máte co říci. Pokud vaše řešení/přístup/jazykový styl není zajímavější, pochopitelnější a zásadně jiný než dvacet pět knih, které už byly na toto téma vydány, napřete svou energii jinam. To znamená nepište.
- Když neumíte psát, nepište. Knihu pište jen tehdy, když se to dá číst. Je spousta jiných hodnotných způsobů, jak obohatit svět. Nebo se psát naučte. Ideální, staletími prověřené pořadí je: nejprve umět psát, potom napsat knihu. Zatím knihu nepište.
- Maminka, manželka a nejlepší kamarád nejsou nejlepšími recenzenty vašich autorských pokusů. Pokud vaše texty nečtou s nadšením cizí čtenáři, nepište knihu.
- Kniha není proud myšlenek převedený do psané podoby. Odborný nebo populární výklad je literární útvar, který – aby se dal číst – má svá pravidla. V naší zemi existují tisíce lidí, kteří vám je prozradí. Říká se jim editoři nebo jazykoví poradci. Často na rozdíl od nás ostatních studovali češtinu a přečetli tisíce literárně kvalitních knih. Pokud se s nimi odmítáte poradit nebo se domníváte, že jsou pro vás zbyteční, v žádném případě nepište.
- Kniha není internet. Není to vytištěný soubor blogů, webových odkazů, moudrých citátů a tezí v délce statusů sociálních sítí, které poslepujete omáčkou svých postřehů. Odborná kniha je literární útvar. Více o tom vědí lidé zmínění v bodě 8. Než se s nimi poradíte, prosím, nic nevydávejte.
- I odborné vyprávění musí umět pracovat se čtenářovou fantazií, zájmem, pochopením. Umět něco vysvětlit tak, aby to druhý pochopil, je umění nezávislé na vaší odbornosti v daném tématu. Pokud nemáte tento pedagogický talent, který vždy zahrnuje vhled do čtenářova nebo žákova chápání, tedy schopnost vcítit se do toho, co a jak bude (ne)chápat a (ne)namítat, nepište. Pro hodnocení pedagogického talentu platí stejné pravidlo jako pro hodnocení autorského talentu – viz bod číslo 7.
- Na velikosti nezáleží. Košatost přívlastků neznamená lepší pochopitelnost. Mnohočetné výčty nedokazují vaši kreativitu. Pět příkladů není více než jeden dobrý. První polovina práce na dobrém textu je napsat ho, druhá polovina je vyškrtat to zbytečné. To druhé je mnohem těžší než to první, neboť silně zasahuje autorské ego. Náš svět je ale tak báječné místo, že nám opět poskytuje množství odborníků, kteří nám poradí. A většinou mizerně placených někde v redakcích nebo knihovnách. Takže si rádi přivydělají. Konzultujte bod 8. Do té doby nic nevydávejte.
- Text je součástí veřejného prostoru. Máme zodpovědost za to, co do něj vyšleme. Je rozdíl mezi kýčem a uměním, mezi hudbou a hlukem. Stejně tak je rozdíl mezi textem a textovým smogem. Pokud chcete svůj text poslat do světa, tedy nikoli jen dát k přečtení pár desítkám příznivců, zamýšlejte se kriticky, jaká je jeho skutečná hodnota. A protože všichni milujeme vlastní děti – zeptejte se na to někoho, kdo vás i svět bere dostatečně kriticky a o kom víte, že nemá problém být upřímný. Opakujte to u dvou, tří dalších lidí. Nikoli fanoušků, ale „kritiků“. Pokud se jejich připomínky podobají, je to důvod k zamyšlení. Pokud máte vy nebo oni podezření, že výsledný produkt je jen další část nerozlišitelného textového hluku, prosím, nešiřte to. Ještě vydržte.
- Nenechte se odradit od psaní ani takovými škarohlídy, jako jsem já. Pouze učení dělá mistra. Čím více píšete, tím píšete lépe. Ale nejprve a dlouho pište neveřejně, pro pár známých a pro pár desítek příznivců. Dejte tomu čas.
Když se podívám na své první/staré texty, nad kterými jsem se tehdy dmul pýchou, stydím se. Totéž se stane i vám. Nechtějte, abyste takto kroutili hlavou nad stránkami již vydaných knih.
Přeji vám kritickou mysl a lehké pero!
