Udělat ze sebe v médiích hlupáka je snadné. Stejně jako zpychnout z kratičké slávy a shodit se tím nadlouho před přáteli. Na obě varianty můžete být připraveni.

Při současném počtu televizních stanic, novin a zpravodajských webů se vám to dřív nebo později stane. Odchytí vás před obchodem, co prý si myslíte o drahém másle. Zavolají vám do firmy, jestli je pravda, že váš nadřízený uplácel místní politiky. Dokonce na vás můžou zvonit, protože o tři domy dál někdo vyhoří a je bude zajímat, jestli tam fakt byla varna pervitinu.

Novináři se vás zkrátka dřív nebo později na něco zeptají. Coby žurnalista vím, že pro spoustu lidí to je stresující zážitek – obvykle úplně zbytečně. Jen je zapotřebí nepustit z hlavy několik věcí.

Nikdo vás nechce zničit…

Často jsem zažíval, že se člověk úplně zbytečně připravil o reklamu zdarma: „Já se s vámi o ničem bavit nebudu. A hlavně tady nic nefoťte. Noví klienti by se mi hodili, ale před deseti lety o mě ošklivě napsali, tak se s novináři nebavím.“ Opatrnost se vyplácí. Paranoiou si ale můžete jen uškodit.

Jde‑li o zpravodajství a čelíte‑li vy nebo vaše firma či obec nějakému skandálu, nezapomeňte na to, že nikdo nepotřebuje vaše vyjádření k tomu, aby vás očernil. Volají vám naopak proto, abyste měli šanci se obhájit, vyvrátit nesmysly, případně přiznat chybu a omluvit se za ni.

…ale všechno, co řeknete, může být použito proti vám

Pokud se s novinářem neznáte delší dobu, odpusťte si drby mimo mikrofon. Stopa vedoucí ke skandálu pro něj může být cennější než dobrý vztah s vámi.

Myslete taky na to, že výsledek může sledovat či číst kdokoliv z vašich známých. Nepředpokládám, že byste na sebe či na své blízké práskli něco, co se nehodí. Párkrát jsem ale zažil, že nepromyšlené vyjádření nadělalo paseku v mezilidských vztazích.

Klasickým problém je žárlící nadřízený, který vám bude jak malé děcko zazlívat, že jste telefonát z redakce nepřepojili na něj, a místo toho se v regionální televizi natřásali sami.

„Někdy je jedinou přiměřenou reakcí na realitu zešílet.“ Philip K. Dick

Spousta lidí je zároveň přehnaně citlivá na to, co se o nich kde řekne. Pamatuju si, že se jeden můj kamarád coby student architektury hádal s místní radnicí několik měsíců o přislíbený honorář za svou práci, protože se dlouholetý starosta urazil kvůli nevinné větě „Dřív se toho pro rozvoj čtvrti moc nedělalo“, která kamarádovi ujela ve fakultních novinách. Pro některé lidi je každá záminka k vytvoření dusna dobrá.

Chtějte autorizaci

Pokud vás někdo vyzpovídává pro noviny nebo časopis, předem se zeptejte, jestli budete moci text autorizovat. To znamená, že vám jej po redakčních úpravách redaktor zašle, abyste mohli opravit případné chyby.

Pamatujte však, že na to ze zákona nemáte nárok. Když novinář autorizaci odmítne, buď se mu můžete dát všanc a maximálně se jistit vlastním diktafonem, anebo rozhovor neposkytnout.

Na druhou stranu se skoro vždy lze domluvit, protože žurnalisti si tak aspoň kryjí vlastní záda. Tím spíš, pokud jste ochotni text během pěti minut proletět v jedenáct večer před uzávěrkou novin.

Autorizace neslouží k tomu, abyste si vymýšleli přání „tohle dejte na začátek“ nebo „a určitě tam ještě napište, že…“, ale k odhalení věcných chyb, špatného přepisu z diktafonu a dalších malérů, které by vás ve finálním výtisku mohly nemile překvapit nebo dokonce poškodit.

Mluvte pravdu, nebo nemluvte vůbec

Pamatujete na Stanislava Grosse a jeho strýce Vika? Podobně směšně můžete skončit, když budete překrucovat, fabulovat nebo se chlubit něčím, co se vám nestalo.

Raději zapomeňte na to, že byste se z nějakého průšvihu vylhali. Univerzální věty „Bez komentáře,“ nebo „Nemůžete po mně chtít, abych si takhle rychle na něco bezpečně vzpomněl“ doporučují čtyři z pěti politiků a fotbalových funkcionářů, protože i když přímo nezabrání průšvihu, bezpečně ho oddálí.

Nezapomeňte: nic není staršího než včerejší noviny

Tohle ošklivé klišé platí stále víc – vždyť se všichni denně brodíme desítkami článků a televizních reportáží, ve kterých vystupují stovky lidí. Proto se nad svým jménem kdesi uprostřed novin nepoprďte pýchou, protože v tisku se pravidelně vyskytuje kdejaký blbec.

Když se tam taky mihnete, kupte si dva výtisky, jeden dejte svým rodičům (ty takové věci vždy potěší), a druhý si schovejte a pokuste se ten zlomek sekundy, na který jste slavnými, prožít důstojně, bez holedbání se nad pivem.

Platí to i naopak: pokud vás trápí, že vás televizní reportér někde odchytil neupravené a z úleku jste se zmohli jen na hloupé blekotání, zůstaňte v klidu. V tom zástupu neupravených a blekotajících se zaručeně ztratíte. A jak počet médií neustále roste, dá se čekat, že šance na nápravu ještě přijde. A ne jednou.