Nový audiobook: Tohle je štěstí
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Jak přikázat léčení?

Jak přimět příbuzného k psychiatrickému léčení? Odpovídá psychiatr Cyril Höschl.

Cyril Höschl

Cyril Höschl
Psychiatr a pedagog

17. 8. 2010

Vážený pane doktore, můj otec se před tři čtvrtě rokem od naší rodiny odstěhoval. Krátce nato šokoval příbuzenský kruh jím adresovanými e‑maily, obviňujícími členy rodiny mimo jiné z prostituce, konspirativních spiknutí a loupeže. Po konzultacích s odborníky (můj bratr je schizofrenik) jsme dospěli k závěru, že se zřejmě jedná o typ poruchy podobný schizofrenii. Jak takové lidi léčit? Matka zkusila opakovaně volat záchranku (což bylo u mého bratra úspěšné), ale otec jim vždy příčetným intelektuálním hlasem hodným herce sdělil, že žádnou pomoc nepotřebuje. Záchranáři se nakonec matce vždy vysmáli a otec žije dál se svými „teoriemi“, kvůli nimž nejspíš nejenom trpí, ale i boří dlouholeté manželství a rodinu, kterou za dob svých vitálních let pracně budoval. Jedna z lékařek, u nichž jsme se byli poradit, situaci nazvala „stinnou stránkou demokracie“. Jiný specialista řekl, že v případě léčení se dá taková porucha odstranit za velice krátkou dobu. Jak ale dostat mého otce do léčebny, v tom jsou všichni bezradní. Sám od sebe se totiž léčit nepůjde. Ptám se na váš názor. Pavel K.

Váš dotaz představuje jeden z největších problémů praktické psychiatrie: jak dostat někoho k léčení, když sám nemá náhled na nemoc a jakoukoli péči odmítá. Možností vskutku není mnoho. Ta nejhorší, ale nejúčinnější, je počkat, až dotyčný něco provede. Jinými slovy, až naplní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci (třeba i za asistence policie): přímo ohrozí svým jednáním sebe nebo své okolí.

Další možnost je stálý nátlak okolí (zaměstnavatele, rodiny, sousedů, kamarádů), kteří ho (nebo ji) k psychiatrovi přivedou. Jiné cesty vedou přes všeobecného lékaře nebo specialistu, jenž se stará „o tělo“ a pacienta přesvědčí, že potřebuje ještě psychiatrické vyšetření. Poměrně úspěšné je, jak sám uvádíte v případě vašeho bratra, zavolání rychlé záchranné služby, ale to se osvědčuje především tam, kde jde o akutní stav nějakého neklidu či zmatenosti, nikoliv u paranoických, kverulantních a vůbec vleklých poruch.

Přes všechny nepříjemné důsledky pobytu neléčených duševně nemocných „na svobodě“ bych respekt k právům jedince nenazýval „stinnou stránkou demokracie“. Je to daň, již platíme za svou svobodu a za lidskou důstojnost a také za to, že nás nemůže jen tak někdo dát zavřít na psychiatrii, protože jsme se na něj křivě podívali nebo nevyvěsili na Prvního máje vlajky.

Ostatně zubař také nemůže chodit po ulici s vrtačkou a kleštěmi a kolemjdoucím proti jejich vůli vrtat či trhat evidentně zkažené zuby. V případě duševní choroby je strádání rodiny sice značné, ale má své meze právě v momentě, kdy je lze již považovat za ohrožení. Pak lze uplatnit zákon upravující nedobrovolné hospitalizace.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen sledovat zdarma naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Novinky e-mailem:

Přihlásit se

Články k poslechu

Rychlost života

Měli bychom se naučit s klidným úsměvem říkat: Ještě si to musím promyslet.

11 min

Čekání na miminko

Jak si uchovat naději, když vám život nedává to, po čem bytostně toužíte?

22 min

Nevděčná dcera

Jsou už velcí, přesto nás stále potřebují. Je špatné chtít za to něco zpátky?

16 min

Když je toho moc

Máte udělat spoustu věcí, ale radši neděláte nic. Jak se vymanit ze stavu zahlcení?

10 min

Obchod s bolestí

Na slib uzdravení v zázračném kurzu jsem naletěla jako pták do skla.

20 min

17. 8. 2010