Co dělat, když nevnímáme od svého partnera dostatečnou lásku a podporu? Když partner neřeší, že jsme smutní, naštvaní nebo nám něco vadí? Když se nechce o určitých věcech bavit, když raději odchází z domu nebo příliš dlouho pracuje? Pro chlapy je prý normální věci neřešit, emoce neprojevovat, dárky nekupovat, na výročí zapomínat. Dovolím si nesouhlasit.

Mám mezi svými přáteli spoustu mužů, kteří umí projevovat city velmi dobře. Jsou to obvykle společensky inteligentní lidé, empatičtí, optimističtí, otevření. I po několika letech dokážou partnerku ocenit, oslovovat ji lásko nebo miláčku či jí koupit romantický dárek. Nejsou to „citliví muži pracující převážně v ženských kolektivech“, jsou to normální kluci, kteří se za vyjadřování svých citů navenek nestydí. 

Také nemohu příliš souhlasit s tím, aby lidé „léčili“ své chladnější partnery neustálými projevy přehnaných emocí. Myslím, že příliš emotivní člověk by se měl učit své emoce regulovat a podávat je druhému formou, která pro něj bude stravitelná. Ne neustále hystericky křičet, brečet nebo radostí skákat po gauči, aby v partnerovi nějaké emoce vzbudil.

Tento článek bude tedy o lidech, kteří jsou spíše uzavření, své emoce vyjadřovat neumí nebo nechtějí, nemají rádi konflikty. Řekněme, že je pár – Lenka a Tom. Oba pracují v IT sektoru, chodí spolu něco přes rok, půl roku spolu bydlí. Ani jeden z nich neměl nijak traumatické dětství. Lenka je někdy trochu vznětlivá, přímá, ráda by spory vyřešila hned. Je svým zaměřením spíše otevřená, ví, co chce, je aktivní a optimistická. Má ráda změny a život. Chtěla by mít vztah jako z románu. 

Tom naopak nerad řeší problémy, nemá rád konflikty, je spíše uzavřený. Okázalé projevy lásky nejsou nic pro něj, ale dokáže projevovat lásku doteky nebo mluvit o partnerce hezky. Rád tráví čas sám, často si vystačí doma s počítačem. Občas hledá, kam v životě míří, soustředí se na svou kariéru, někdy není úplně spokojený sám se sebou, ale neví, jak to má změnit. Pocity si často nechce připustit, ze strachu, že by jej ovládly. Lenka jeho nastavení respektuje a snaží se spory řešit v klidu.

A co Lence pomáhá, když ji štve, že partner zapomněl na její svátek, že jí není oporou, příliš se soustředí sám na sebe nebo jí nedostatečně projevuje lásku?

• Jednou z věcí, která ji spolehlivě uklidní a pobaví, je sledování Teorie velkého třesku. Je to jasné: ona je Penny a její partner Leonard, občas Sheldon. Samozřejmě že to není tak extrémní. Oba si z toho dělají legraci a oběma to pomáhá porozumět, proč jsou některé věci nebo situace pro druhého naprosto nepochopitelné, a jak to zařídit, aby příště nebyly. Při řešení těžkých situací působí blahodárně, když partneři berou svá svá rozdílná nastavení s humorem a nadsázkou.
• Lenka tlumí své emocionální projevy, ale dává partnerovi jasně najevo, když se něco děje. Obvykle za ním přijde a řekne mu, jak se cítí. Už dávno zjistila, že by mohla „sedět se smutným výrazem v kuchyni“ i několik dní, a nebylo by to dešifrováno jinak než jako sezení v kuchyni. Když se něco děje, snaží se být čitelná, ale bez hysterických projevů. Jasně, občas jí to ujede a zvýší hlas, ale už se to moc nestává, protože ví, že to nemá žádný efekt a že se partner cítí frustrovaný.
• Rozpoznává, jakým způsobem jí dává partner najevo lásku. Samozřejmě, že by chtěla, aby jí partner psal každý den něco zamilovaného, nosil domů dárky, projevoval jí oddanost a vážil si toho, že je zrovna s ním (je přece úžasná a čekají na ni zástupy jiných)… Jako mnoho žen chce mít vztah skvělý, ne jen fajn. Ne vždy se to daří – což je celkem logické a Lenka už vzdala boj za dokonalost. Přijímá to, co jí partner nabízí. Drží ji za ruku (= mám tě rád), uvaří jí večeři (= pečuji o tebe), přijde z práce hned po směně (= těšil jsem se na tebe), napíše jí z práce (= myslím na tebe). Pokud zapomene na její svátek, Lenka mu to vyčte, vysvětlí, jak se cítí – aby se to příště nestalo – a pak na to zapomene taky. Je dobré všímat si věcí, které pro nás druhý dělá, a překládat si je do jazyka lásky, ne tvrdošíjně trvat na tom, že to bude přesně podle našich představ. A maličkosti je lepší zapomenout. 
• Lenka pořád očekává, že nějaké dárky dostávat bude, i když to není úplně Tomova parketa. Nakonec tedy skončí u kompromisu. Přítel jí občas donese kytku, když mu do nákupního seznamu napíše „něco hezkého pro přítelkyni“, koupí jí, co potřebuje, když významně zmíní, že jí došel parfém nebo se nemá do čeho obléknout apod. Oba jsou spokojení. On nad tím nemusí příliš přemýšlet, ona mu to jasně a srozumitelně sdělí. 
• Co se týká společně stráveného času, asi to není zdaleka tak špatné, jak se Lence občas zdá. Přesto občas trpí nedostatkem pozornosti od partnera. Hlavně po sestěhování se k sobě. Přece jen se ze společných večerů u filmu staly oddělené večery, kdy je každý v jednom pokoji a tráví čas samostatně. Lenka už si ale tak nějak zvykla. Vždy se to na chvíli zhorší a partner na ni nemá čas, a pak se to vrátí zpět do normálu. Naučila se využít čas bez něj k tomu, aby udržovala vztahy s kamarádkami, jezdila na výlety nebo se vzdělávala. Partner je rád, že má od ní na chvíli pokoj, a ona dělá něco sama pro sebe. 
• Učí se – od něj – nepanikařit, když nejsou spolu. Na druhou stranu mají zavedeny určité zvyky (pro něj jsou čitelné a opakující se, pro ni znamenají možnost jít ven mezi lidi a užít si jeho plnou pozornost): v pátek chodí na „rande“, sednout si na skleničku nebo do kina. Když se jim nechce vařit, zajdou si na večeři, o víkendu navštěvují kolegy nebo jedou na výlet. Co Lenku občas trochu štve, je, že veškeré aktivity iniciuje ona, protože partner si vystačí sám doma u počítače. Na druhou stranu, on je rád, že jej od počítače občas vytáhne, a ona, že Tom nechodí po hospodách.
• A když je Lenka opravdu naštvaná, že se partner chová egocentricky a kašle na ni, sbalí se a odjede na pár dní domů (do jiného města), na chatu s kamarádkou nebo ho taky ignoruje a chodí ven s přáteli. Vzhledem k tomu, že se to nestává často, tak jej to spolehlivě překvapí. A to bych asi doporučila každému, koho partner ignoruje. Pokud o vás nemá zájem, hned změňte pozici a lokaci (nebo účes, šatník či nakonec partnera), vyrazte ven s kamarády nebo odjeďte na delší čas pryč. On si všimne. Rozhodně dříve, než když mu to budete pořád vyčítat, čímž v jeho očích akorát klesnete. Odjezdem do vzdálených krajin mu dáte přesně ten prostor, který chtěl, a ještě k tomu se o něj nemusíte starat. Můžete se několik dní bavit jako kdysi a zapomenout na všechny jeho chyby a nemožnosti. Uvidíte, že odstupem od vztahu si navzájem jen prospějete.
• A poslední je řešení problémů. Tom konflikty nesnáší, vztek nebo naštvání příliš najevo nedává – když už, tak odchází nebo je lehce pasivně agresivní. Většinou však nekomunikuje. Co jim v tomto případě zafungovalo, bylo, že se domluvili, že Lenka mu nebude mluvit do jeho oblíbené aktivity a on s ní na oplátku bude řešit problémy. Neznamená to však, že na něj Lenka při prvním problému začne křičet, že by mu někdy vynadala nebo před ním brečela – na druhou stranu, kdyby k tomu měla opravdu důvod, udělala by to. Tím důvodem ale nejsou maličkosti. Když je Lenka naštvaná, snaží se s ním mluvit klidně a problémy řešit, až když je na to připravený, ne v moment, kdy ona vidí rudě. Chce to trochu trénink, ale musím uznat, že i mně se to zdá efektivnější. Když si chce Lenka postěžovat, zavolá kamarádkám. Ty mají většinou pochopení, někdy pro ni, někdy pro něj – a jí se pak zdají dané problémy snesitelnější.

Snad se mi podařilo vystihnout několik věcí, které by mohly pomoci ostatním v interakci s partnery, kteří nejsou úplně zdatní v projevování emocí, občas nechtěně řeknou něco neomaleného, občas jsou egocentričtí nebo neempatičtí. Co si myslím, že je důležité pro rozhodnutí, zda ve vztahu pokračovat, je míra, s jakou do vztahu investujete energii. A zda se partner alespoň snaží naslouchat a chápat vás nebo vám vyjít vstříc, a zda vám alespoň nějak projevuje lásku a náklonnost.

Obecně nelze nastavení člověka předělat, pokud je však ochotný a snaží se, nejspíš máte šanci na spokojený vztah. Pokud se tedy obrníte trpělivostí a humorem. V opačném případě, kdy vztah stojí pouze na vás, bych si hodně promyslela, zda by se nenašel partner, se kterým bychom se vzájemně setkali někde uprostřed.