Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Jan Majer

Jak roste duše

Duše to teď nemá snadné, snažím se jí to ulehčit, říká v rozhovoru psycholog Aleš Borecký.

Rádi bychom zákonitostem lidského světa rozuměli, a tak se chytáme každého zdánlivého vzorce, který bychom mohli zobecnit. Jenže naše životy jsou plné paradoxů, životu do karet nikdy neuvidíme. A právě tady se dá začít hledat definice šťastného života, říká v rozhovoru psycholog Aleš Borecký.

Představ si, že bys dostal grant na napsání knížky a rok nemusel dělat nic jiného. O čem bys psal?
Musel bych o tom dost přemýšlet a procítit se k tomu, což není vůbec snadné. Ta představa, že něco můžu jen podle svého přání, je lákavá. A po různých životních zkušenostech a ztrátách vlastně tak nezvyklá, že mi nejdřív zní jako Faustovo pokušení. Měl bych asi tendenci ji nejdřív spíš zpochybňovat, ale asi by mě to pak přivedlo k tématu duše, její přítomnosti a nepřítomnosti ve světě, jejímu ohrožení v atmosféře dnešních kolektivních nemocí společnosti. Duše to teď nemá lehké, asi bych chtěl hledat, jak jí to ulehčit. Líbilo by se mi, že bych měl rok pro intenzivnější zažívání mnišského ducha. V ústraní někde psát, vlastně i trochu odkládat vlastní přání a nechat k sobě přicházet inspiraci. Možná bych psal o tom, co bychom vůbec mohli v živote chtít a taky k čemu nás život volá. A těšil bych se, že v tom psaní, myšlenkách a obrazech zpětně objevím nějak víc i svou duši.

Co můžeme chtít, k čemu nás život volá. To jsou otázky, které přicházejí v určitých fázích života. Kdy se objevují? Co tomu předchází?
Dříve než otázky se objeví sny, touhy, fantazie. Nebo lépe řečeno: my je začneme objevovat. Malé dítě, pokud je o něj dobře postaráno, poznává a ukazuje, co a jak ho oslovuje a baví, co ho fascinuje. Určité touhy se manifestují od začátku a v průběhu života se různě vyvíjejí. Pak se mísí s různými představami rodičů, kolektivním materiálem společnosti, s propagovanými vzory celebrit a sportovců. Ale to osobní, to volání duše je zde tak nějak od počátku. Řekl bych, že mu nic nepředchází, je tu s námi už s naším vstupem na svět. Moje cesta k hledání duše třeba začala nečekaně, když jsem poprvé slyšel One Moment In Time od Whitney Houston. V tom hlasu bylo něco tak neskutečného, tak pro mě osobního, jdoucího do hloubky i výšky, že jsem věděl, že je v něm kus mojí duše nebo jakéhosi domova, odkud a kam mířím. Takové zážitky se nedají moc vysvětlit, ale naštěstí se dají zažít a mají sílu dát životu náboj a intenzitu.

Takové zážitky míváme všichni, mohou nám ale unikat bez povšimnutí. Jak se jim otevřít?
Stačí dostávat se do kontaktu se sebou, vnímat svoje impulzy, svoje tělo, fantazie, svou představivost. Co s námi hýbe, co vyvolává emoce, co nás inspiruje. S tím lze vést dialog, poslouchat to a poznávat to jako jemné, někdy i výrazné směrovky pro životní cestu. Být takto naladěn na sebe a na svět je pro mě jedna z definic štěstí. Nemá to nic společného s vlastněním, dokonce ani s mentálním či spirituálním „majetkem“. Je to ochutnávání něčeho, co na jednu stranu není jakoby zakotveno v časoprostoru a vymyká se mu, na druhou stranu je to otištěno do duše tak silně, že je to v ní už napořád.

A když to člověk takhle pocítí a uvědomí si to, jak dál? Kde začít? A kde skončit? 
Otázky nás k něčemu vybízejí, formují nás. Je dobrodružství s nimi být, sledovat je, jak se mění v odpovědi, ale i to, jak se samy mění, některé časem mizí. Některé se proměňují v představu, která se zhmotní, jiné v představu, která zůstane jen snem. Některé představy možná mají i zůstat snem nebo nám mají přinést nějaký symbolický význam – učí nás odpoutat se od doslovnosti a víc vstupovat do roviny fantazie, kde je duši dobře. Začít se dá třeba hledáním spojnice mezi přítomností a minulostí, mezi mým dnešním já a dětskými sny. Benediktin a terapeut Anselm Grün říká, že náš životní osud je vepsán už do dětských projevů. On sám jako dítě snil, že bude zedníkem. Později pochopil, že to byl obraz, symbol jeho životní cesty. Toho, co dělá kněz a terapeut – staví bezpečné domovy, ale už ty vnitřní, staví mosty mezi vnitřními konflikty i mezi lidmi... A kde skončit? Skoncovat s otázkami bych nedoporučoval. Proč se připravit o tak důležitou sféru života, území hledání, cest a životních křižovatek?

Ponořme se hlouběji do toho „být naladěn na sebe a na svět“. Tebe zasáhla Whitney Houston, se mnou zrovna Whitney nic nedělá. Mám ale řadu jiných neobvyklých „zásahů“, které ostatní asi spíš pobaví. Představ si, že si v srdci nesu celý život tu melodii a ten rituál písně Červený šátečku kolem se toč. Nějak to ve mně zarezonovalo, jak jsme se ve školce vždycky chytli za ruce, při troše štěstí s holkou, která se mi líbila, a v kruhu dělali společně ty kroky tam a zpátky, zvedali společně ruce, nestyděli se před sebou, protože zpívali všichni... Přitom už tehdy jsem byl uzavřený. Možná právě proto se mě to nějak dotklo. A vybavují se mi další silné a trvalé zážitky. Momenty z filmů. Sny, ze kterých jsem se vzbudil a žasl, kde se taková nádhera v mé hlavě vzala. Jak se o tom bavíme, napadá mě, že si ty vzpomínky dneska možná poprvé vybavuju takhle pohromadě. Jako bych měl krabici plnou pokladů a vlastně moc nevím, co s ní...
Mně to dává smysl, že dotyk duše může vzniknout třeba i skrz Červený šáteček. Duše se prezentuje úžasem, flow, ponořením do jiné, třeba i zasněné reality, kde je najednou vše krásné, cenné – to obyčejné se změní na neobyčejné. Pokladnice je moc pěkný obraz. Darem je už to, že tě to hodilo do řeči obrazů. Ty mohou něco vyjádřit líp než analytický rozum. Myslím, že už ten obraz sám tě může někam vést.

Kam třeba?
Třeba k pocitu vděčnosti, k útěše, že víš, kam se můžeš vracet, ke sdílení s ostatními… Obrazy působí a mění, aniž by musely realitu rozřezat na kousky. Kardinál Tomáš Špidlík takhle vysvětloval rozdíl mezi východním a západním myšlením. Západní myšlení ti vše popíše složitými definicemi, a jestli jsi tak nechápavý, že to nestačí, tak ti k tomu jako pomůcku nakreslí obraz. Východní myšlení ti předloží obraz – celek. A jen pokud nejsi schopný se do něj ponořit a číst z něj, doplní to i nějakými slovy.

Mluvíme o snech ve smyslu představ o budoucnosti, dotkli jsme se i snů, které se nám zdají ve spánku. Představy a sny běží v obrazech. Když o nich mluvíme třeba v psychoterapii nebo s nimi takzvaně pracujeme, převádíme většinou vše do slov nebo do psaného textu. Není tam pak něco podstatného „ztraceno v překladu“?
Možná záleží už i na tom, jak si představujeme vztah vědomí a nevědomí. Vztah racionální, analytické mysli, která má slova, a představivosti, fantazie a snů, kde se mluví obrazy. Naše představa o paměti ovlivňuje samotný proces zapamatování. Jeden psychologický výzkum ukázal, že pokud si paměť představujeme jako skříň, do které se prostě vejde daný počet triček a s každým novým musíme jedno staré vyřadit, snižuje se naše zapamatování nových věcí – oproti představě, že paměť je vesmír a každá nová informace je nově rozsvícená hvězda v něm. Čím více hvězd, tím více souhvězdí, spojů, světla. Výsledný rozdíl ve schopnosti si pamatovat vznikl díky odlišné představě. Naše představivost je opravdu mocná. Proto i představa o tom, jaký mají vztah vědomí a nevědomí, dá rámec tomu, jak k tomu přistoupíme. Nemusí jít jen o přesnost, o to, abychom nic neztratili. Za tím slyším trochu perfekcionistickou nebo úzkostnou představu. Spíš se mi líbí obraz dvou tanečníků, kteří se vzájemně ovlivňují, podněcují, reagují na sebe. Pak se z toho stává víc kreativní a dobrodružná cesta.

Jako kluk jsem hltal vědecko-fantastické romány a říkal si, že možná cokoli, co si jejich autoři dovedou vymyslet, může jednou lidstvo naplnit, vytvořit, podniknout. Ovšem s podmínkou, že na to bude mít téměř nekonečně mnoho času. Dnes mě naopak rozčiluje taková ta mantra, že člověk jako jednotlivec může mít a dosáhnout, cokoli si přeje, jen si to musí přát hodně a správně - a podle zakoupeného návodu. Jak ty se díváš na vztah touhy a reality? Jaká je mezi nimi souvislost?
Asi všichni se snažíme poodhalit to tajemství touhy, představ a reality a tvoříme si o tom obrázek. Když objevíme nějaký klíč, pochopíme nějaký pravdivý dílek celé pestré životní mozaiky, jsme v pokušení považovat to za rozluštění záhady, dobytí cenného území. Rádi bychom byli v pozici toho, kdo ví, a ještě líp toho, kdo může poučovat. Je snadné přiklonit se k jednomu výkladovému systému a nesnadné je nést životní protiklady a místa, která rozhodně nefungují podle našich naivních přesvědčení. Bohu či životu úplně do karet nevidíme. Měli bychom mít spíš sílu nést protiklady a nejistotu než se zabydlet v příliš jednoduché pravdě. Naštěstí život nám laskavě bere iluze, že všemu už rozumíme a víme, jak to je i s tak velkými otázkami. Důležité je, jestli vím, že nevím, nebo nevím, že nevím, a jestli dál zůstávám hledajícím a vyhodnocuju, co objevuju. Vztah touhy a jejího zhmotnění podle mě zůstane tajemstvím.

Někdy si ten vzorec možná doplňujeme sami. Vidíme to, co si přejeme vidět, nebo si naopak svou představou přivlastňujeme to, co vidíme...
Jistě je spousta svědectví o tom, že se touhy mohou zhmotnit. Že máme velkou moc – pro svůj život a nějak i pro svět. Že počátkem je nehmotná myšlenka či představa, která se rozvine i do viditelné roviny. Někdy se to ovšem děje bez jakékoli ego snahy či našeho překážení životu. Nejde tedy jen o to „správně“ nebo „intenzivně“ si přát. Možná je nutný nějaký další soulad, aby naše touha a představa našla svůj materializovaný výraz ve vnějším světě. Těžko říct, co naši touhu musí „oplodnit“, aby se z ní zrodilo něco viditelného. Někdy se to tak děje, někdy ne. Věřím, že souvislosti mezi viditelným a neviditelným světem jsou, ale ne jednoznačné. Je rozdíl mezi mít důvěru v sebe, v život, v realizaci svých představ a narcistním zbožštěním sebe jako tvůrce všeho. Asi se potřebujeme dotknout obojího – toho, že můžeme a máme být tvůrci, i toho, že celý svět není jen já a má přání. Pravda je většinou paradoxní, ne primitivní.

V jakém smyslu je pravda paradoxní?
Celá realita je paradoxní. To znamená nečekaná, protichůdná, jiná, než by se mohlo zdát, než by nám řekl „selský rozum“. Zažíváme to v každodennosti, známe vjemové klamy, kognitivní omyly. Dotýká se to řady psychických a mentálních věcí. Stejně tak je to v oblasti ducha, vědy, víry.

Řekneš mi pár příkladů, na kterých bychom si to mohli uvědomit, pochopit?
Nejtěžší životní situace bývají nejcennějšími obdobími života, největším zdrojem síly. Svou sílu nacházíme často skrz bezmoc. Empatie se rodí skrz bolest, hrdost skrz původní stud, odvaha z překonaného strachu. Vnitřní svět se rozzáří ve tmě, komunikaci se můžu naučit skrz zkušenost s tichem. Řada životních proher je v určitém smyslu výhrou, přesměrováním a pootočením ke směru, kde nakonec najdeme smysl, hloubku a někdy i radost. Některé věci se začnou dařit, až když se přestaneme snažit, lpět na nich. Neplatí prvoplánové čím víc snahy, tím líp. Napojení se na sebe je lepším základem úspěšné změny než velké úsilí, zapojení pouhé vůle a cesta podle návodů. Neplatí, že čím více času se učíme, tím lepší bude výsledek. Efektivnější je najít správnou vlnu, flow, kde i paměť a emoce fungují jinak než pionýrská a trochu naivní píle. Ta se hodí, ale jen tam, kde máme motivaci. Nejlépe se učíme hrou…

…tedy když se neupínáme na záměr hodně se naučit, obohatit se?
Právě. Chceme-li se vyvíjet, stačí být otevřený zkušenostem. Jak říká gestaltterapeutická pomůcka – kdo se chce hnout z místa, ať zůstane stát. Jistotu získám přijetím nejistoty. Sám sebe změním tak, že se zkouším přijímat, jak zdůrazňoval už Carl Rogers. Sám sebe nejlíp poznám skrze vztahy.

Když jsme u těch vztahů: s pojmem paradox se pojí slova jako nepravděpodobný, překvapivý, protismyslný, sporný, odporující obvyklé logice. To už jsme na poli vztahů partnerských…
Zkušenost s láskou je dotyk paradoxu: můžu milovat i tam, kde není odpověď, kde to není výhodné, rozumné. Získávám tím, že dávám, dostávám tam, kde pouštím. Kde na sebe zapomínáme v sebepřekračující lásce, umírá naše ego, ale roste naše duše. Odpuštění je paradoxní odpovědí na křivdu a zranění. Štěstí nalézám, když ho „nehledám“, když se na něj neupínám. Přichází samo jako vedlejší produkt a důsledek vnitřního vyladění a stylu života. Paradox vnímám, když jsem v kontaktu s humorem – jeho základem je schopnost vidět situace v jejich ambivalentnosti a protichůdnosti. Když poznáváme touhu, poznáváme často paradox – pro touhu platí třeba to, že chci žít v manželství i že nechci žít v manželství zároveň, jak píše Thomas Moore. Musím pak uchopit celou skutečnost s jejím paradoxem, jinak se utopím ve vnitřních konfliktech. Paradox je přítomný v symbolech – odkazují k něčemu, co je dostupné v představě, něco naznačují a odhalují, ale také něco zároveň zahalují, nejsou zcela přístupné. Paradoxně je intimita také spíš ochrana prostoru druhého, jakoby dovolení druhému být fyzicky či emočně vysvlečený jen tak, jak mu je příjemné. Na rozdíl od humpoláckého pojetí intimity jako vše o sobě víme, vše mi musíš říkat, když jsi můj partner.

Paradox je i součástí terapie. Jak se dá využít?
Třeba Franklova technika paradoxní intence. Něco povolí, když přestanu tlačit na změnu. A naopak: přeháním to, co nechci, protože se to dostane do absurdní roviny, kde nastupuje humor a mizí strach. Takto Viktor Frankl léčil některé úzkosti a fóbie. Kdo se bál, že se bude červenat v kontaktu s druhými, dostal za úkol červenat se příště před někým tak, jak to ještě nikdy nikdo neviděl, a pořádně si to užít. Stejně tak něco může přijít, když to zakážu. V sexuální terapii, kde má pár potíže s intimním sladěním, zabral třeba zákaz mít následující dny orgasmus. Často se orgasmus pak objevil právě proto, že jsme mu připravili lepší půdu – dali jsme pryč úzkost, která brání jeho zažití. Přišel sám a možná o to raději, když „se to nesmí“.

Na zákazech, na odlišování, co se smí a nesmí, přitom stojí i převážná část naší výchovy.
Při výchově nevychováme nezávislého člověka přísností, ale naopak dovolením toho, aby to rané závislé období prvních let mohlo být dítě závislé. Aby nasáklo bezpečí, které ho pak posilňuje v životě jako nabitý akumulátor. Podobně výzkumy ukázaly, že např. mužnost kluků, jakkoli toto slovo můžeme různě koncipovat a konstruovat, se odvíjí také od množství něhy zažívané od otců. Čili opět žádné drsné zacházení, aby byl z kluka chlap, jak by možná říkal ten nešťastný selský rozum. Něha od otce dává synovi sílu, jistotu o tom, kým je a kým může být i vůči ženám. Separace dospívajícího dítěte v rodině probíhá paradoxně skrz „zradu“, ne skrz krásné domluvy – jinak by si dítě nevyzkoušelo dotknout se sebe a své síly.

Lidské prožívání a chování je plné protikladů a překvapení. Spíš než znát zákonitosti bychom asi měli vnímat odlišnosti a jedinečnosti. Když se rozhlédneš kolem sebe, kde vidíš pevnější půdu pod nohama?
Půjdeme-li za hranice každodennosti, bude paradoxů spíš víc. Kdo slyšel něco z fyziky (předmětu, který jsem na gymplu upřímně nesnášel, protože byl naprosto diletantsky učený a který mě teď paradoxně fascinuje) o teorii relativity nebo kvantové fyzice, může neparadoxní pochopitelnou „realitu“ poslat k vodě. Skoro vše, co nyní vědci objevují, se vzpírá běžné zkušenosti, konvenčnímu myšlení – čas neběží stejně, částice může být za určitých okolností na dvou místech zároveň, pozorovatel mění „objektivní realitu“, hmota je v podstatě nehmotná apod. Jsou to podobné zkušenosti se vymykající výroky jako nabízí spiritualita. Vezměme si jen střípky z křesťanství, kterému se říká paradoxní náboženství (Bůh se stává člověkem, boží síla se ukazuje v bezmocném dítěti, Bůh je jeden a zároveň tři čili vlastně je vztahem a komunitou, kříž jako znamení paradoxu – smrt i vzkříšení, bezmoc i láska, vina i odpuštění, spojení protikladů). Jiné motivy můžeme najít na dalších spirituálních cestách. Nebudeme-li vše brát doslova, ale jako pokusy, jak najít slova pro hluboké skutečnosti a přiblížit se nějaké pravdě o světě či duši, tak se nám může otevřít nový způsob chápání, vnímání a myšlení. Největší zásluha selského rozumu by mohla být ta, že uzná svoje limity a dá prostor hlubším vrstvám skutečnosti a paradoxu – jazyku duše.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Kým budu dnes?

Zasekli jste se v hlavě? Malý experiment vám dá novou energii.

10 min

Umění říkat ne

Důležitější než techniky je jasný záměr, se kterým k odmítnutí přistupujeme.

29 min

Začínám vidět sebe

Jak se vlastními silami uzdravit z následků emočního zanedbání v dětství?

16 min

Otevřít audio sekci

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz