Už vás někdy navštívila vaše smrt? Mě ano, mockrát. Jednu dobu za mnou chodila denodenně, převlečená do děsivého hávu panické úzkosti.

Otravovala mne připomínkováním mé konečnosti, promítala mi děsivé noční můry plné studených mrtvol, ztuhle tančila ve zrychleném rytmu mého vyděšeného srdce, pumpovala hořlavou výheň od žaludku do všech údů, aby ji pak sadisticky hasila kapkami studeného potu. Studeného jako tělo nebožtíka.

Bála jsem se jí. Bála jsem se, že zase přijde, zadrnká otřesnou melodii na zhoubnou strunu, kterou mi natáhla od kru až po hrudní koš. Bála jsem se, že zas uslyším svoje srdce polekaně tepat v jejím rytmu.  A čím víc jsem se jí bála, tím častěji za mnou chodila.

Znám ji už odmala. Moje fantazie ji však převlékala do srozumitelných úborů, úměrně věku. Jako malinkou mne opakovaně honila v nočních můrách s maskou zlé ježibaby na tváři. Chtěla mě sníst. Když ji pokořilo zaříkání tehdy ještě všemocné maminky, začala mi tlačit na srdce tupý a bolavý balvan. Hypochondrické infarkty byly jejími děsivými posly.

O pár let později se připomněla jako pigmentová skvrna na pravém předloktí a týravě vyzváněla onkologický umíráček v mé devítileté hlavičce. Pak mne začala spolu s ufonama odnášet do kosmických lodí.

Donutila mne budit se v noci hrůzou a zběsile kontrolovat, zde jsem nespolkla vlastní jazyk. Tvrdila mi, že se mi může z břicha vymotat pupeční šňůra a že pak vykrvácím. Nakecala mi, že se mnou poletí letadlem. Že v něm shořím.

Dokud nechcípneš

A pak jsem jednoho dne vyrostla a ona přestala potřebovat tyhle trapné převleky. Vešla do mého života úplně obnažená. Až na kost. „Jsem tady a budu tady, dokud nechcípneš.“ Vetřela se nenápadně do mého vědomí spolu s marihuanou a lysohlávkami a sem tam udělala nějaké to děsivé “bububu”.

A pak přišla doba, kdy jsem byla slabá, bolavá a zlomená. Vycítila to. Začala za mnou chodit každý den. Kdykoliv se jí zachtělo. Na zastávce. V kavárně. Doma. V parku. V autobuse. V lese. Hlásila se pár minut dopředu. Tak jsem tady. A pak se začala rozbalovat. Hezky uvnitř těla. Podřízla mi pevnou půdu pod nohama a já padala do chorobného strachu.

Svou silou dusila frustrovaný rozum, jenž si intenzivně uvědomoval nelogičnost vznětu. Byl posledním ostrůvkem normálnosti v rozbouřené horečce emocí, ale nemohl nějak důrazněji zasáhnout, zastavit rozjetý řetězec paniky. Šířila se tělem jako narůžovělá obluda. Bála jsem se opravdu hodně. Neumím si představit, že bych se někdy mohla bát víc.

Zkusila jsem tu mrchu úzkostnou vymýtit svými obvyklými metodami. Vypsat se. Vykreslit. Vypovídat. Přitulit. Přinášelo to pramalou úlevu. Leda tak ten chlast. Občas jsem měla chuť na sebe zavolat záchranku. Říct jim, že vím, že jsem magor, a ať mě odvezou do blázince.

Neudělala jsem to, ale začala jsem chodit k psychologovi. Byl to podivný pán, ale pomohl mi. Začala jsem si s jeho pomocí prohlížet mozaiku svého života a hledat, kde že se to ve mně bere. Vždycky jsem citlivě přefiltrovávala realitu. Každá noční můra, která proletěla na míli daleko, byla mou osobou přitažena jak svítící lucernou a často si našla děsuplnou cestu do vnitřního obludária, kam nakladla další larvy.

Co to bylo?

Panická porucha prý má své slizké podhoubí v dětství plném stresových situací, které malého človíčka přesahují, se kterými si neví rady a neumí je řešit. A na nejisté a těžko definovatelné ohrožení mozek reaguje spuštěním preventivní reakce strachu, které připraví tělo na možný rychlý útěk – nebo útok.

Kupříkladu dusné rodinné prostředí, které citlivější dítě absorbuje všemi svými póry, ale nemůže ho změnit, nebo nepředvídatelní rodiče, tu chválící, tu trestající bez jakéhokoliv řádu, vyvolávají v dítěti úzkost, která se jako automatická reakce trvale vryje do jeho mozku.

Vymazat tuhle implicitní sirénu, která zuřivě rozhýká vaše tělo, kdykoliv se jí zamane, nejde. Ale mám dobrou zprávu. Dá se zavřít do vězení. Můžete vystavit neuronovou klidnící zeď, která nedovolí, aby tahle pošašená mrcha otravovala vaše tělo adrenalinovými nálety. Mně se to podařilo.

Smrt jako nemilosrdná připomínka konečnosti, tedy toho, že proplýtvaný čas nebude navrácen, mne přestala děsit ve chvíli, kdy jsem vystrčila hlavičku z podhoubí pohodlného snění a začala vyzývat nepohodlnou realitu. Občas se pod nějakou pofiderní záminkou vrátí, postraší mne, ale pak zase na příjemně dlouhou dobu pokojně podřimuje v mém podvědomí. Mám pocit, že mne činí silnou, svobodnou a odvážnou.

Ničeho jiného než jí se totiž nijak zvlášť nebojím.