Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jak se správně zlobit

Přijde moment, kdy už nejde reagovat konstruktivně. Hněvejte se včas.

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

21. 8. 2017

„Bacha,“ říká on. Ona se trochu lekne a znejistí. „Červená, brzdi.“ Jo tak. No jo. Však ji vidím. Vždyť bych přece brzdila, myslí si ona, ale nic neříká. „Přejeď si radši do levýho pruhu,“ říká on o dva kilometry později. Myslí to dobře. Cestu zná a ví, že v levém pruhu si člověk na příští křižovatce ušetří trochu blikání, přejíždění a štosování na zúžení. Ona přejíždí, ale neví proč. Není jí příjemné, že jí on mluví do řízení. Vlastně se trochu zlobí. Ale zatím jen tak málo, že nemá potřebu s tím něco dělat. „Hele, radši ho pusť,“ varuje on za chvíli před rozjetým autem, které se na ně tlačí zezadu. Přijde ještě jedna nebo dvě poznámky. Ona pořád mlčí, ale vevnitř už se rozvíjí drama.

„Musí mi do toho pořád kecat? Dělá, jako bych sama domů nedojela. Asi bych mu mohla něco říct. Ale co?“ Hlavou jí proběhne asi pět variant vět, které by mu bývala teď ráda řekla. Různou měrou ostrých.

  • Zavrhne ryze autentické, ale taky zbytečně hysterické Proboha, už toho nech!
  • Zváží možnost obrátit to rádoby do vtipu: Nedivím se, že se se mnou bojíš, já jsem totiž pirátka silnic. Jenže to by musela vsadit na to, že mu to dojde. Což není jisté. A ona už beztak na vtipkování nemá náladu. A upřímně, stejně by se do hlasu nejspíš dostal kus schované agrese a ironie.
  • Nejrozumnější by bylo říct něco konstruktivního, třeba Zlato, tohle je fakt nepříjemný, jak mi do toho řízení co chvíli mluvíš. Připadám si pak jak idiot, co neumí řídit.

To by nejspíš byla správná formulace. Jenže ta byla naposledy možná před půl hodinou.

Ona teď už nechce být konstruktivní. Prostě je na to v tu chvíli moc naštvaná. A hlavně znejistěná. Řízení ostatně není disciplína, ve které by se cítila silná. Vlastně nakonec neřekne vůbec nic, protože prostě nechce vyvolávat scénu. Říká si, že za chvíli budou doma a že je vlastně zbytečné to řešit. Prostě ten vztek nějak spolkne.

Ještě jedna poznámka – a přijde výbuch

Navenek je ticho po pěšině, jenže vevnitř se štosuje spolykaný hněv a naštvané odpovědi. A pak už stačí maličkost. Pohled, povzdechnutí. Dobře míněná rada: „Já tady parkuju radši napříč, to budeš mít asi jednodušší.“

A pak možná přijde opravdová hysterie. „Tak si to zaparkuj sám, když jsem podle tebe tak nemožná! Už s tebou vůbec nemám chuť nikam jezdit. Oukej, no tak prostě neumím řídit!“

A on? On nechápe. Naprosto mu nedává smysl, jak jeho partnerka z informace o příčném parkování dokázala usoudit, že je nemožná za volantem. Tohle on přece nikdy neřekl. Dokonce si to ani nemyslí.

Nebyl u celého toho dramatu, které se mezitím dělo v její hlavě.

Hněv je konstruktivní, dokud ho není příliš

Zažili jste někdy takový příběh? Podobný princip funguje i u těch mnohem závažnějších. Někdy i u těch, které skončí fackou.

Lidé se hněvu bojí. Jsme naučení se ho bát. A není divu. Hněv umí být ničivý. Když se vymkne kontrole, dá vám do úst krutá slova, rozdává rány, může i zabíjet.

Ale taky je v něm hodně sebevědomí a sebezáchovy. V každodenním životě nám umožňuje nenechat si štípat dříví na hlavě. Postavit se člověku, který to s námi nemyslí dobře. Anebo stát za zájmy těch, na kterých nám záleží. Hněváme se tehdy, když cítíme, že nás druzí nerespektují.

Člověk, který se hněvá, se pro druhé obvykle tak nějak vyrýsuje. Najednou je víc vidět on a jeho vlastní vůle.

V partnerství chceme mít obvykle vedle sebe člověka s vlastní individualitou. Ne poddajné bláto, se kterým si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Ale taky většinou nestojíme o vzteklouna, který ve hněvu ztratí sám sebe, vidí rudě, ničí věci a vztahy a jeho agrese ubližuje celému okolí.

Ohradit se dá i bez křiku

Dokud je hněvu jen málo a vy si ho přesto všimnete (často to bývá prostě jen takový amorfní pocit, že vám něco vadí), je možné si z toho vzít užitečnou informaci a reagovat konstruktivně. Nenasměrovat hněv proti druhému člověku, ale prostě jen k tomu sám sebe zviditelnit, aniž to druhému ublíží.

V tu chvíli je ještě možné si uvědomit, co vás to vlastně štve a co že to potřebujete.

O problému dá mluvit s nadhledem. Ještě dovedete říct blízkému člověku docela v klidu:

  • Mohl bys, prosím tě, vypnout tu hru a jít mi teď pomoct? Hodilo by se mi tady tvoje oko.
  • Teď mi přijde, že mě trochu tlačíš do kouta, a vůbec mi to není příjemné.
  • Prosím tě, nekecej mi do toho tolik. Pak mám pocit, že mi vůbec nevěříš, že to zvládnu sama.

Když na vás v obchodě zkouší prodejní manipulace, využít potenciál hněvu nemusí znamenat křik a scény – může to být prosté děkuji, opravdu to nechci, ale taky teď mám pocit, že mnou manipulujete, a vůbec mi to není příjemné.

Hněv za smutkem, smutek za hněvem

I z toho důvodu, že se hněvu bojíme, si ho občas jednoduše zakážeme.

Někteří lidé zase ke hněvu nemají dost sebevědomí. Netroufnou si „být víc vidět“ nebo si myslí, že si nezaslouží „dožadovat se svých práv“ – raději se snaží nekalit vodu a plnit očekávání druhých. Svým způsobem je to jednodušší. Ale dlouhodobě to lidské duši škodí.

A stává se taky, že o schopnost se rozzlobit přijdeme, když jsme prostě moc unavení, depresivní nebo vyhořelí. Když člověk rezignuje a tak nějak mu začne být všechno jedno. Ve vzteku je oproti tomu spousta vitální životní energie.

Obzvlášť ženy jsou někdy naučené, že by se hněvat neměly. Že se to nehodí. Že by měly být hodné. A tak někdy místo hněvu cítí něco jiného, většinou smutek. Když jim partner řekne něco, co je poníží, nerozčílí se. Ale je jim to líto. Popláčou si. Nebo vztek obrátí proti sobě a řeknou si „vždyť má pravdu, asi jsem vážně nemožná“.

U mužů to bývá častěji naopak. U nich se totiž zase nenosí smutek, slzy a slabost. Hněv bývá pro muže společensky přijatelnější, protože neukazuje tolik zranitelnosti. A tak mnohdy vidíme muže hněvat se. Ve skutečnosti je ale někdy takový hněv jenom náhradní emoce právě za smutek.

U mužů i u žen se v terapii stává, že přijdou vytočení na nejvyšší míru, ale po půl hodině pláčou. Nebo se na začátku terapie bojí vlastního tyranizujícího otce a až po půl roce se na něj začnou zlobit, což je ve skutečnosti naprosto adekvátní reakce – a také zásadní posun dobrým směrem.

Vyzkoušejte na sobě

Jak se zlobit dobře?

  • Zaprvé, vůbec si hněv dovolit. Nesnažit se ho navždy potlačit a zapudit, ale ocenit ho jako parťáka, ve kterém je velká vitální energie a který vás upozorní, když vás někdo nerespektuje. Který vám umožňuje stát sám za sebou a říct si o pozornost. O to, aby druzí lidé vnímali vás a to, co potřebujete.
  • Naučit se neobracet zlost proti druhému člověku, ale spíš k ohraničení sebe sama. Tedy k asertivitě místo agresivity. Korigovat hněv rozumem a sebeovládáním do té míry, abyste místo jsi naprosto nemožnej dovedli říct realitě přiléhavější když ty říkáš A, mně se děje B.
  • Nenechat zlost kupit se do míry, kdy se v ní ztratíte a utopíte. Jednat tehdy, kdy ještě máte kapacitu být konstruktivní. Tehdy také snáze docílíte toho, co nejspíš opravdu potřebujete – že vás druzí budou respektovat. To se lépe povede, když se ohradíte s klidem a nadhledem, než když začnete nepříčetně křičet.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Volání po lásce

Pozornost je základní projev lásky. Proč se opakovaně vrháme do vztahů, kde ji nenacházíme?

8 min

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Otevřít audio sekci
Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí