„Bacha,“ říká on. Ona se trochu lekne a znejistí. „Červená, brzdi.“ Jo tak. No jo. Však ji vidím. Vždyť bych přece brzdila, myslí si ona, ale nic neříká. „Přejeď si radši do levýho pruhu,“ říká on o dva kilometry později. Myslí to dobře. Cestu zná a ví, že v levém pruhu si člověk na příští křižovatce ušetří trochu blikání, přejíždění a štosování na zúžení. Ona přejíždí, ale neví proč. Není jí příjemné, že jí on mluví do řízení. Vlastně se trochu zlobí. Ale zatím jen tak málo, že nemá potřebu s tím něco dělat. „Hele, radši ho pusť,“ varuje on za chvíli před rozjetým autem, které se na ně tlačí zezadu. Přijde ještě jedna nebo dvě poznámky. Ona pořád mlčí, ale vevnitř už se rozvíjí drama.
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.
„Musí mi do toho pořád kecat? Dělá, jako bych sama domů nedojela. Asi bych mu mohla něco říct. Ale co?“ Hlavou jí proběhne asi pět variant vět, které by mu bývala teď ráda řekla. Různou měrou ostrých.
- Zavrhne ryze autentické, ale taky zbytečně hysterické Proboha, už toho nech!
- Zváží možnost obrátit to rádoby do vtipu: Nedivím se, že se se mnou bojíš, já jsem totiž pirátka silnic. Jenže to by musela vsadit na to, že mu to dojde. Což není jisté. A ona už beztak na vtipkování nemá náladu. A upřímně, stejně by se do hlasu nejspíš dostal kus schované agrese a ironie.
- Nejrozumnější by bylo říct něco konstruktivního, třeba Zlato, tohle je fakt nepříjemný, jak mi do toho řízení co chvíli mluvíš. Připadám si pak jak idiot, co neumí řídit.
To by nejspíš byla správná formulace. Jenže ta byla naposledy možná před půl hodinou.