„Musí mi do toho pořád kecat? Dělá, jako bych sama domů nedojela. Asi bych mu mohla něco říct. Ale co?“ Hlavou jí proběhne asi pět variant vět, které by mu bývala teď ráda řekla. Různou měrou ostrých.

• Zavrhne ryze autentické, ale taky zbytečně hysterické Proboha, už toho nech!
  
• Zváží možnost obrátit to rádoby do vtipu: Nedivím se, že se se mnou bojíš, já jsem totiž pirátka silnic. Jenže to by musela vsadit na to, že mu to dojde. Což není jisté. A ona už beztak na vtipkování nemá náladu. A upřímně, stejně by se do hlasu nejspíš dostal kus schované agrese a ironie.
  
• Nejrozumnější by bylo říct něco konstruktivního, třeba Zlato, tohle je fakt nepříjemný, jak mi do toho řízení co chvíli mluvíš. Připadám si pak jak idiot, co neumí řídit.
  

To by nejspíš byla správná formulace. Jenže ta byla naposledy možná před půl hodinou.