Studuji a přednáším už několik let problematiku studu, nedostatečnosti a odvahy ke zranitelnosti českému publiku. Data, ze kterých vycházím, pocházejí z mnohaletého sociologického výzkumu doktorky Brené Brown, americké socioložky a univerzitní profesorky na fakultě sociologických studií v Texasu. Její data mnohé vypovídají o demografické skupině, která se jejích sociologických studií na toto téma účastní – tedy o Američanech. Jsme my Češi jiní? Jak to máme my se studem, s pocitem nedostatečnosti a se zranitelností?

Pokud se mám k tomuto tématu vyjádřit, nezbývá mi než trochu generalizovat. Nemám k dispozici žádný sociologický výzkum o studu a zranitelnosti v České republice, a tak v následujících řádcích vycházím spíše z vlastních pozorování, historického kontextu a z propojení s vlastním češstvím. To, co popisuji, je ve mně stejně živé jako v každém z nás, kteří obýváme tuhle kotlinu. Dovolte mi prosím trochu střílet do vlastních řad a možná na nás nenechat ani tu pověstnou nitku suchou – účelem není si postěžovat. Účelem je uvědomit si, kde nás tlačí bota, a pochopit, kde stojíme sami proti sobě.

Nejdříve si ujasněme, o čem bude řeč: stud je velmi bolestivá, sociálně evokovaná emoce, vycházející z hluboce nevědomého vnitřního porovnávání sebe sama s odhadovanými požadavky a očekáváními okolní skupiny. Jde o od dětství potvrzovaná přesvědčení, že jsme v něčem nedokonalí, nedostateční, a tedy nám hrozí nepřijetí, výsměch, kritika a pěkně viditelná, zřejmá a pokořující veřejná prohra.

Stud je takový ten strach z toho, že nebudeme‑li dokonalí, brzy někdo odhalí krutou pravdu o nedostatcích, o kterých zatím víme jenom my sami. Zkrátka hrozí nám zranění, jehož kalibr považuje naše genetická fyziognomie za jeden z nejhorších možných: sociální izolace.

Stud skrýváme jeden před druhým solidně zvládnutými strategiemi: ochotným poukazováním na nedostatečnosti druhých, uzavíráním se do sebe (neprojevováním se) nebo v Čechách zvláště oblíbeným „zalíbením se“, čili aplikací vždy užitečného Kam vítr, tam plášť nebo Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, anebo – jak by řekla teta Kateřina z oblíbeného Saturnina: Chceš‑li s vlky býti, musíš s nimi výti.

Tyto strategie ale bohužel existenci studu (a tím i vzájemného odpojení lidí) jenom prohlubují. Dostáváme se do začarovaného kruhu.

Napadá mě, že možná není náhoda, že požadavek na tento článek přišel v době, kdy sama bojuji s faktem, že žijeme v rozdělené – a navzájem oddělené – společnosti lidí. Naše názorové bubliny se izolují až do nesnesitelně viditelného bodu zlomu; odpojujeme se, všichni chceme mít pravdu a nevíme, co s tím ani jak na to. Jak napsal jeden můj kamarád na sociální sítě hned po nedávné volbě českého prezidenta: „Nechci žít v nenávisti k půlce národa. Snažím se porozumět, ale most na druhou stranu nenacházím.“

Národní a osobní stud

Potřebujeme si víc než kdy jindy uvědomit, kde a hlavně proč se vzájemně oddělujeme. Naše oddělování je totiž důsledek našeho vlastního, národního a osobního studu, který nevědomě posilujeme a kultivujeme ve stále větší míře.

Jak to tedy máme? Jaké jsou naše české strategie zastírání našeho studu?

Strategie číslo 1: Neprojevovat se

My Češi se stydíme projevit svou zvídavost. Nedávno jsem měla malý workshop s dětmi v jedné pražské elitní škole. Šlo o školáky mezi 10–12 lety. Nevím, proč mě překvapilo, že ani mezi těmito dětmi jsem příliš nezažila pocit přirozené zvědavosti. Pokládání otázek jako by nebylo přirozenou součástí interakce s dospělými. Chtění a touha po poznání, po odpovědích jako by neexistovaly. Dnešní děti – možná právě ty zvláště duševně vyspělé a vědomostně i společensky kultivované – jako by už v raném věku ovládly strategii nás dospělých: nechat si věci spíše pro sebe. Nevědí, nač se zeptat? Jak se zeptat? Proč se vůbec ptát? Je to vlastně zdvořilé? Sluší se to? Raději se neprojevuji, moc se neptám, kdo vlastně stojí o můj názor? Anebo si nejsem jist, co můj názor vyjádřený otázkou vlastně způsobí? Dostane mě do rozpaků? Anebo tázaného? Kdo ví, co se v hlavách našich dětí v tomto kontextu vlastně děje. Jisté je, že nás napodobují. Zvědavost (to je to slovo, kde je e s háčkem) je pro nás dospělé Čechy spíše vlezlá, nevhodná, nepatřičná. Co je komu do toho, že.

Obecně se my Češi spíše bojíme přiznat, že něčemu nerozumíme, nebo položit otázku, která je nástrojem a projevem zvídavosti. Přiznat, že něčemu nerozumíme, hodnotíme jako slabost a tu je třeba skrýt. Ve své interakci s lidmi i při sledování mediálních kanálů si často uvědomuji, jak my Češi s otázkou jako nástrojem komunikace, porozumění a hlubšího propojení mezi lidmi bojujeme. Dnešní moderní forma žurnalistické práce (které nerozumím a neodvažuji se ji odborně hodnotit), je – zdá se mi – založena na vedení otázkou k určité odpovědi. Otázka je nástrojem manipulace, a protože ji tak vnímáme i slýcháme, neumíme nebo nechceme ji použít jinak. A našim dětem neumíme předat, co sami nemáme nebo neumíme.

V Americe se, jak známo, zvídavost u dětí podporuje, děti jsou vychovávané k individualismu a prosazení se, k upoutání pozornosti, ke snaze vyniknout. Možná jde o zcela opačný extrém, který nám není kulturně vlastní, ale jak to vlastně máme s naší zvídavostí my? Co trochu dotáhnout bílé místo? Jak se zvídavost vyplácí, podporuje a oceňuje ve vašem okolí, ve vaší rodině, ve vaší práci? Zvídavost je totiž projevem zájmu a klíčem k otevření třináctých komnat. Pobídkou ke sdílení příběhu té druhé strany. Možná právě té, jejímž motivům, jednání a postojům vůbec nerozumíme.

My Češi se stydíme projevovat svoje emoce. Zvláště ty pozitivní. Máme sklony k pesimismu a vědomě kultivujeme svou dovednost zastírat radost. Když vyzvu na workshopech účastníky, aby vyjmenovali nějaké pozitivní emoce, většinou skončíme hned za pojmy „radost“ a „láska“. Zato těch negativních umíme vyjmenovat! Sypeme je z rukávu. Smutek, deprese, zlost, strach, zklamání, nenávist, závist… Když tančím radostí na rodinné oslavě, kde je kromě mého syna přítomno i pár jeho kamarádů, můj syn se ošívá, otáčí oči v sloup a okřikuje mě: „Mami, prosím tě, neblbni.“ Spontánnost je trapná. Přesto nás všechny tak nějak nadchne, když jsme jí svědky. Tedy, když se někdo jiný odváží být spontánní. Spontánnost je emoční odhalení, a tedy projev zranitelnosti. Není divu, že její energie je nakažlivá. Zranitelnost totiž lidi propojuje. A my se sice toužíme projevit, tancovat, nahlas se smát, být vidět, veřejně „blbnout“, ale jaksi se to nehodí. Máme dokonce jeden úžasný český vynález: slovo POHODA. Skrýváme za ním celou škálu pocitů od „nic se neděje“ přes „všechno je v pořádku“ až po „moc jsme si to užili“!

Pozitivitu zaměňujeme po Švejkovsku za cynismus, ironii a sarkasmus. Ano, občas projev živočišné radosti ve svých životech tolerujeme. To když vyhrajeme v Naganu olympiádu. Jak to máte se spontánními projevy radosti u vás doma? Kdy jste naposledy skákali radostí, slzeli dojetím, těšili se z dárku tak, že jste až překvapili jeho dárce? A jak by vám taková špetka „blbnutí“ dokázala změnit den?

My Češi jsme také národ podezřívavý. Máme takový „náš“ postoj k tragédiím druhých: může si za to sám, sama. Když se nám něco špatného přihodí, spíše si za to můžeme sami. Umřel na rakovinu plic? To má z toho kouření jedné za druhou. Přepadli ji a znásilnili? To má z toho, že nosí tak krátké sukně… Tragédie tu nejsou proto, aby se lidé, kteří jim čelí, dávali za vzor ostatním. Tragédie se skrývají a nemluví se o nich. Zůstávají za zdmi vchodových dveří činžákových bytů, leda byste byli slavný hudební skladatel, miláček národa, který tragicky zemře za pohnutých okolností, ale pak jeho žena není ta, kterou litujeme, se kterou spolu pociťujeme tíhu její ztráty, ale kterou obviňujeme málem ze spoluúčasti na smrti jejího nejbližšího člověka. Máme blíže k odsudku než k empatii. Empatie je pro matku Terezu. My Češi jsme realisté.

My Češi se stydíme za své postoje a bojíme se je veřejně projevit. Ano, už vás slyším: hrdinství tohoto typu se v naší historii trestalo upálením, střelbou do týlu a zinscenovanými procesy končícími popravou. I když „lehce větší“ polovina volícího národa hlasovala v tajné prezidentské volbě pro současného prezidenta, přesto se v individuálních diskusích nějak vehementně k této volbě nehlásí, zejména ve městech, kde byla tato volba vyvážena protistranou. Proč tomu tak je? Neumíme stát sami proti ostatním, bojíme se přesily argumentů a s tím spojované „síly“ protivníka, odsouzení, nenávisti, nepochopení, nebo ještě jinak – bojíme se postavit zpříma, sami za sebe?

Dovolte mi ještě jeden příklad z doby nedávné: historicky jsme vlídnější ke komunistům, kteří byli takzvaně „skalní“ a byli ve straně proto, že věřili jejím ideálům, než k těm, kdo byli ve straně ze strachu, zbabělosti, ziskuchtivosti a jen tak na oko. Nad těmi máváme s pohrdáním rukou. Stát za svým z principu je totiž známka osobní síly a integrity. Možná namítnete, že my Češi jsme veskrze kolektivistická kultura. Raději se poradíme v partě, než abychom vyzdvihovali jedince. To má své výhody v sociálním uspořádání společnosti, v jejím vnitřně spravedlivějším řádu. On si ten americký individualismus také vybírá svou daň, přece. Pojďme se ale zamyslet: jak by nás taková o krůček větší odvaha postavit se sám za sebe obohatila v naší schopnosti prosadit se a vyrůst? Kdy jste se naposledy někoho zastali? Kdy jste se naposledy zastali sami sebe? Kdy jste naposledy někomu veřejně oponovali beze snahy ho ponížit nebo usvědčit, a naopak s odvahou zůstat tím, kým doopravdy jste?

Chybí nám rozhodnost. Nejsme národ, za který mluví činy. Zato dost mluvíme. Mluvíme v dlouhých větách, ospravedlňujeme se ještě předtím, než nás někdo vyzve, napadne nebo obviní. Donekonečna vysvětlujeme, proč to ano a to ne. Takový Holanďan se prostě nalodil a vyplul do světa. My jdeme do hospody a kecáme o politice (i když teď se diskuse štěpí na hospodské a facebookové). Potrpíme si na naši sametovou revoluci, jsme pyšní na to, že vše zvládáme jakž takž nekonfliktně. Jenže rozhodnost, pevnost a neústupnost je důrazným aspektem sebehodnoty. Slušelo by nám, kdybychom uměli občas bouchnout do stolu. I doma, i v politice. Rozhodnout se a jít s tím, co chceme, něco udělat.

S tím souvisí ještě jeden specifický postoj českého neprojevování se: naše vyčkávání. Všimli jste si, že nejdříve raději nedůvěřujeme a předpokládáme, odkud může přijít rána? To je známka, že žijeme ve strachu. Strach je silnější než naše odvaha vymezit hranice (a to nejen ty sudetské, ale i ty naše, osobní), stát si za nimi a důvěřovat. Prostě uvěřit tomu, že co přijde, to ustojíme.

Strategie číslo 2: Poukazovat na nedostatky druhých

Můj muž, cizinec přišedší z anglosaské kultury, si po několika měsících zkušeností v českém pracovním prostředí povzdychl: „Je s podivem, kolik vy Češi vynaložíte energie a úsilí k odhalení viníka a hledání chyby. Ptáte se raději Kdo za to může? než Co s tím uděláme?…“ Zajímavý postřeh, nemyslíte?

Dle výzkumu Brené Brown jak pro nás, tak pro Američany platí: s vlastním strachem z nedostatečnosti osobně bojujeme mimo jiné tak, že přirozeně hledáme a poukazujeme na nedostatky těch kolem nás, kteří z našeho poměru sebehodnocení vycházejí hůře. Tím od sebe odvracíme pozornost a oddalujeme možnost vlastního odhalení. Z toho ale pro nás Čechy vyplývá celá řada postojů.

Kdo se cítí menší, ten má tendenci se povyšovat – povyšování aneb kultivace sebeobrazu, že já jsem o něco lepší než ten druhý, v naší společnosti žije bohatým životem. Dle mého názoru je také základní prapříčinou rozdělení národa na antagonistické bubliny pánů Zemana a Drahoše. Kdo je chytřejší, kdo je hloupější, kdo je vzdělanější, kdo je více či méně populistický, kdo je slušnější, kdo je ráznější, kdo je vtipnější, kdo je srozumitelnější. Tohle možná není jen český fenomén, ale ti, kdo tu poslední desetiletí žijí, cítí boj o to kdo s koho na každém kroku. Pokud ve společnosti převládá neustálé a navíc veřejně podporované hodnocení, posuzování, a tedy odsudek a škatulkování, je to společnost, jíž vládne stud a strach a která směřuje k izolaci jedinců i skupin. Paradoxně tak posilujeme naši národní charakteristiku, že „nejsme dost“.

My Češi proti studu opravdu bojujeme většinou obviňováním, hledáním toho, kdo za to může, anebo tím, čemu poslední dobou říkám český osmý pád: kvůli komu, čemu. Jako by na hledání řešení nezbýval čas. Raději se pohádáme o tom, kde se stala chyba a kdo je horší. Vybavuje se mi předvolební rozhovor DVTV s panem Velebou, kdy byl moderátorem konfrontován, odkud přistály peníze na účet pana prezidenta. Místo jasné odpovědi se ohradil: „… a co ti ostatní, odkud mají peníze oni, to jste si zjistili?“ Nutno říci, že pan Veleba není zdaleka jediný, kdo tuto strategii obrany vlastní zranitelnosti používá. Obviňování je silný komunikační toxin a spolu s českou švejkovskou ironií a cynismem, o nichž už byla řeč, je příčinou obvyklého vztahového napětí mezi lidmi.

Strategie číslo 3: Vymezovat se od těch jiných než já. Vehementně

My Češi netolerujeme jinakost. Americká témata studu se hodně točí kolem rasové a genderové vyváženosti, přičemž převažuje politicky korektní postoj k diverzitě, od kterého se celá debata odvíjí. U nás je diverzita spíše divné slovo. Jednoznačně cizí prvek mezi námi odjakživa odsuzujeme. Cizáci nás znervózňují už odnepaměti: byli přece vždycky tak trochu příčinou našeho neštěstí. Tedy až na Karla IV., který – ač po otci Lucemburk – je pro nás nejvýznamnějším Čechem. Tam se jeho cizáctví nepočítá… Oni také Lucemburkové vypadají skoro jako my. Vietnamce jsme blahosklonně zařadili do skupiny trhovců a majitelů obchodů se vším možným, kteří sice pracují mimo obvyklou pracovní dobu, děti posílají do českých škol, ale – málo platné, vypadají jinak než my. O dalších menšinách jako jsou Romové, Arabové, Ukrajinci nebo Rusové ani nemluvím. Každá z těchto demografických skupin je diskuse sama o sobě. Většinou s nimi nechceme být viděni ani spojováni v žádném kontextu. Za naším prezidentem nestojí při povolební oslavě Ukrajinec ani Rom, a nedej bože nějaký Arab, ale čistě a jenom bílí čeští muži… ano, máte pravdu, je tam i jeden polo Asiat a občas nějaká ta žena, ale to jenom proto, že je to manželka některého z fanoušků (anebo jeho vlastní).

My Češi nechceme mít nic společného se slabochy a nýmandy. Svou strategii vymezování se od těch druhých promítáme i do svých dětí. A to vše v dobré víře, že jim tak zajistíme privilegovanější postavení a rozhodující životní výhodu. Je to smutné konstatování, ale čím dál více se děti stávají nástrojem boje proti studu jejich rodičů. Posuzujeme svůj úspěch a své „jsem dost dobrý rodič“ podle toho, jak úspěšné jsou moje děti. Do jaké školy chodí, s jakými dětmi se stýkají. Umetáme jim cestu k úspěchu, protože od jejich úspěchu odvíjíme potvrzení vlastní sebehodnoty. Nepřipravujeme naše děti na pád, který v životě zákonitě přichází.

Pád, neúspěch nebo selhání je vždy příležitostí k posílení vlastních emočních mantinelů, ke zrání, k poučení, ke kultivaci vůle, odolnosti a odvahy. Náš vlastní rodičovský stud, strach z odsouzení, že naše děti nejsou v porovnání s ostatními dětmi dostatečně dobré, nás paradoxně dostává do patové situace, kdy budoucí generace nebude mít odolnost proti neúspěchu. Prohlubujeme tak naši propast: podporujeme ne‑riskování, ne‑odvahu, neutralitu, a ne‑angažovanost. Nejnebezpečnějším nástrojem této strategie vymezování se je perfekcionismus. Přemýšlejte o tom, jak perfekcionismus, ta věčná snaha o dosažení ultimátní dokonalosti, ovlivňuje váš vlastní život…

Strategie číslo 4: Nepřevyšovat jiné. Hlavně být pokorný

Čeština je jazyk záludný. Všimli jste si, jak klidně zaměňujeme pokoru za ponižování se, skromnost za pomíjení vlastní hodnoty, respekt za autoritu a uznání moci, vnímání vlastních potřeb za sobectví, sebevědomí za aroganci a pýchu? Takové záměny mají velké důsledky v našem sebevnímání. Ono říci sám sobě: „Jsem dost!“ je v naší kotlině skoro nepatřičné a musí se hned doplnit vysvětlením, co tím vlastně chtěl básník říci: že jsem dostatečně platným, důstojným a hodnotným člověkem i se svými chybami, příběhy, pády a nedokonalostmi. Že jsem součástí tohoto světa právě takový, jaký jsem. Nakonec, když už mluvíme o básnících, zde je Leonard Cohen: Všechno má v sobě nějakou trhlinu. Proniká skrze ni světlo. A teď tomu, že jste „dost“, zkuste sami uvěřit.

V Americe je rétorika kolem vyzdvihování vlastních kvalit součástí kultury. PR strategie osobního úspěchu. Nástroj individuální síly. Berlička sebevědomí, mohlo by se zdát. Ale nenechte se zmást. Rétorika sebechvály není ta pravá cesta k posílení sebehodnoty. Je to vědomí si svých kvalit, jejich přijetí a vědomá práce na jejich rozvoji, co se počítá jako protiváha našemu studu. My Češi se nechválíme, abychom nebyli obviněni z narcismu a arogance. Nepřemýšlíme o svých darech, ty prostě máme a hotovo.

Zkusme se pro změnu zamyslet: čím přispíváme okolnímu světu, lidem kolem nás, které milujeme a ovlivňujeme? Falešná skromnost je nepřiznání vlastní velikosti, významu a vkladu. Je popřením toho, proč existujeme. Zkusme se trochu víc vlastnit.

Strategie číslo 5: Naše obecné pravdy

Každý národ má své, to nebudu popírat. My máme tyhle:

• Zranitelnost je slabost.
  
• Nikomu nevěř. Jenom sobě.
  
• Moc se druhým otevíráš. To se nevyplácí a jednou na to doplatíš.
  
• Nemíchej se do toho. Není to tvoje věc.
  
• Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Radši to neriskuj.
  
• S emocemi se daleko nedojde. Projevení emocí je hysterie a nevyzrálost – manažerská, vztahová, rodičovská. Chovej se rozumně, jako dospělý.
  
• Být v klidu je lenost.
  
• Slušnost je spíš slabost nebo naivita (také vás překvapilo heslo Slušnost je síla? Já myslela, že se to zdůrazňovat nemusí…), laskavost je změkčilost a rozhodnost cítíme jako bezohlednost a náchylnost ke konfliktům.
  
• Pýcha předchází pád. Moc se nevytahuj.
  
• Opatrně s tím jásáním. Neraduj se předčasně. Ať to nezakřikneš.

Jak je vám po tom všem? Uvěříte mi teď, že jsem se vrátila z emigrace, protože miluju tuhle zemi a lidi v ní? Protože jsem pyšná na svoje kořeny? Na svoje předky, kteří po staletí ve středních Čechách mleli mouku a na Moravě kovali podkovy koním? Uvěříte mi, že sama bojuju se studem, strachem z odsouzení, s ne‑odvahou?

Chci, abyste mi uvěřili. Tahle země stojí za to, abychom se trochu pochlapili a přestali se bát. Sami sebe, svých představ o sobě. Své malosti. Své nerozhodnosti. Svého horšího, vyhrožujícího já, které si vydupává naši pozornost, i když veřejně nechce být přistiženo.

Tahle země za to stojí.

Vy za to stojíte.

A taky vaše děti.

Dělejme s tím něco.