Foto: Thinkstock.com

Jak správně trestat dítě

Naše tresty často nesouvisejí s tím, co dítě ve skutečnosti provedlo. Kam to vede?

Ze seriálu: Otazníky kolem fyzických trestů

Pavla Koucká

Pavla Koucká

23. 4. 2015

Bylo by fajn, kdybychom při výchově nemuseli trestat vůbec. Někdy je to ale na místě. Kdy a jak potrestat? A jaký je rozdíl mezi trestem a přirozeným důsledkem, který necháme na „zlobivé“ dítě dopadnout?
  • Markétka (3 roky) se na plastové motorce řítí k vozovce a nereaguje na matčino volání, ignoruje zákaz. Matka ji dohoní a za trest plácne.

Domnívám se, že taková reakce rodiče je nevhodná a dokonce nebezpečná. Může se totiž stát, že pokud někdy v budoucnu dojde k podobné situaci, bude se Markétka snažit matce o to více ujet. Následky mohou být až tragické. Na místě je Markétce motorku sebrat a čapnout ji za ruku. Poté vysvětlit. Napříště řešit preventivně a podle povahy a vyspělosti Markétky: buď vůbec motorku v blízkosti silnice nepoužívat, či si nechat od dítěte popsat, jak se na motorce bude chovat, kde zastaví. Natrénovat.

  • Martínek (3 roky) se dívá na pohádku na počítači. Po skončení žádá další, a když otec odmítá, syn do počítače vztekle třískne dřevěným autíčkem. Otec se zlobí, vyčítá synovi, že počítač rozbil. „Já sem nic nerozbil! Ty sám sis ho rozbil!“ křičí Martínek na tátu, načež sebou plácne na zem a ječí.

Mnozí rodiče reagují v takové situaci fyzickým či psychickým trestem: dítěti naplácají, trestají je mlčením, ignorací, nálepkami „zlobivce“, „násilníka“… Otec Martínka zareagoval jinak, lépe: „Martine, já se zlobím!“ řekl a naštvaně odešel. Po chvíli synovi vysvětlil, proč je rozbitý počítač takový problém, a že to mimo jiné znamená i to, že než se mu podaří počítač opravit/nahradit, nebude možné pohádky pouštět.

  • Ondra (14 let) si přeje stejný telefon, jako má otec. Ten mu vysvětluje, že mu telefon koupí, ale levnější, který pro jeho potřeby bohatě stačí. Kluk se naštve a v afektu mrští tátův telefon o stěnu.

U takto velkých dětí se rodiče již méně uchylují k fyzickým trestům, zato však zakazují oblíbené činnosti, nařizují ty neoblíbené, nadávají, vyčítají, mentorují. Vhodnější je projevit své emoce: „Zlobím se, jsem naštvaný…“ a nechat dítě ztrátu alespoň částečně nahradit – podílet se finančně z kapesného, domluvit se na „brigádě“ v domácnosti (mytí oken apod.).

Přirozené důsledky

V žádném z popsaných případů nebylo třeba (a ani vhodné) dítě trestat. Stačilo jen nechat působit přirozené důsledky jeho chování:

  • Markétka neumí zastavit – nemůže mít motorku u silnice.
  • Martínek rozbil počítač – táta se zlobí, a pohádky nějaký čas nebude na čem pouštět.
  • Ondra rozbil tátův telefon – bude se podílet na jeho náhradě. 

Přirozené důsledky logicky vyplývají z toho, co se stalo, zatímco tresty nemusejí s tím, co se stalo, nijak souviset. Pokud bychom Ondrovi zakázali například jízdu na kole, byl by to trest. Kolo nijak nesouvisí s tím, co udělal.

Svou inteligencí a vnímavostí převyšují vrstevníky, přesto si často připadají méněcenné: Co potřebují nadané děti

Moderní výchovná literatura přirozené důsledky houfně doporučuje, a je to dobře. Pomáhají dětem poučit se ze svých činů a děti je přitom berou výrazně lépe než tresty. Chci však upozornit na to, že ani tato metoda není všespásná, jak někteří autoři tvrdí, a že občas jde o rozdíl čistě ve způsobu sdělení.

Markétce můžeme říct: „Za trest, že jsi mě neposlechla, ti tu motorku seberu!“ Anebo: „Markétko, zdá se, že ještě neumíš zastavit u silnice, a já mám strach, že by se ti mohlo něco stát. Raději budeme zatím jezdit jen po parku.“

Podobně pokud se dítko nepřezulo, můžu vztekle vykřiknout: „Tak tohleto si, milánku, pěkně vytřeš. A za trest žádnej počítač!“ Anebo můžu říct: „Jejej, tvoje blátivý stopy vedou až nahoru… co s tím uděláš?“ Z faktického hlediska to pravděpodobně dopadne stejně: dítě dům z větší části vytře a na počítač mu prostě nezbyde čas. Jeho emoce však přitom budou zásadně jiné.

Aby se dítě mohlo ze svého chování poučit, je třeba, abychom nechali přirozené důsledky působit. Často je ovšem na místě je zmírnit.

Též hranice mezi „přirozenými důsledky“ a „tresty“ není vždy jednoznačná. Když například dítěti půjčím svůj telefon a ono se k němu bude chovat nevhodně (malé s ním například bouchá do stolu, velké na něm provádí zakázanou činnost), je přirozeným důsledkem, že mu telefon seberu. Ovšem na jak dlouho? Na deset minut, než se zklidní? Nebo raději na hodinu? Na den? Na týden? Navždy? Zda se jedná o přirozený důsledek, nebo trest, záleží na tom, jak to cítíme: bojíme se ještě, že je telefon/dítě v ohrožení? Nebo máme jiné důvody? Dítě to navíc může vnímat docela jinak.

Aby se dítě mohlo ze svého chování poučit, je třeba, abychom nechali přirozené důsledky působit. Není vhodné Martínkovi hned zajistit nový počítač a Ondra by se na náhradě podílet měl. Často je ovšem na místě přirozené důsledky mírnit, nenechat je dopadnout plnou vahou. Bylo by například příliš tvrdé, kdyby měl Ondra nahradit tátovi telefon zcela – a kvůli jednomu nezvládnutému afektu tak přijít o kapesné na dva roky.

Když je trest na místě

  • Ondra, o kterém jsme již mluvili, je poslední dobou velmi drzý, zejména na matku. Když ho odmítla pustit na jistou „pařbu“, řekl jí, že je kráva a že se na ni může vys…

Matka stojí jako přimražená, neví, co dělat. V tu chvíli přichází otec a chytá syna za košili v místě hrudní kosti. S pohledem přímo do synových očí říká: „Tak takhle se k mámě chovat nebudeš!“ a odmrští syna tak, že spadne na zem. „Místo pařby sekáš trávník a přerovnáváš dřevo,“ dodává otec a odchází.

Příliš pečující rodič udržuje dítě v závislosti na sobě. Zakrývá tím vlastní prázdnotu: Když láska dusí

Můžeme pochopitelně hloubat nad tím, že matka sama si neměla nechat synovo chování líbit; můžeme uvažovat, jestli rodiče výchovně neselhali už někdy dřív. Můžeme spekulovat, oč lepší by bylo, kdyby se otec zdržel fyzické agrese. Nicméně osobně v tomto případě zdvihám palec nahoru: otcova reakce, včetně fyzické stránky a uděleného trestu, mi přijde zcela na místě.

Občas se stane, že chování dítěte vyžaduje trest. Uvedu proto několik zásad, které je vhodné při výběru trestu dodržet:

  • Dítě by vždy mělo vědět, za co je trestáno.
  • Trest by měl být adekvátní – tedy citelný, ale ne příliš tvrdý.
  • Určitým typům trestů bychom se měli vyhnout.

Nevhodné tresty

A za trest žádný kolo! – Trest by neměl frustrovat potřeby dítěte. Nevhodné jsou tedy například tresty výrazněji omezující pohyb venku či kontakt s kamarády.

Tabu by měly být tresty, jež dítě fyzicky poškodí.

Tabu by měly být psychické tresty:

  • Ty máš fakt obě ruce levý! V životě nic nedokážeš. – Výsměch, ironie, sarkasmus, ponižování, zesměšňování… to vše je velký útok na sebevědomí dítěte a může mu způsobit vleklé potíže. 
  • Jednou mě přivedeš do hrobu! – Dlouhé vyčítání, vyvolávání neúměrných pocitů viny. 
  • Jen počkej, až přijde táta! – Strašení a udržování dítěte v nejistotě je velmi traumatizující. Navíc se rodič sám shazuje: vlastně říká, že si sám neporadí, a tak volá někoho dalšího – někdy „jen“ druhého rodiče, jindy třeba čerta. 

Velmi znejisťující je též mlčení, nereagování, ignorace dítěte. Samozřejmě, že pokud jsme na dítě naštvaní, máme právo komunikaci s ním omezit a nereagovat tak vstřícně jako obvykle. Pokud se však uchýlíme k dlouhému ledovému mlčení a záměrné ignoraci, je to z naší strany výrazně v nepořádku.

Je príma, když se výchova daří tak, že rodiče k trestům nemusejí nikdy sáhnout. U některých dětí však nastávají momenty, kdy by bylo výchovným selháním trest neudělit. Pak je důležité zvolit trest vhodný a přiměřený.

Je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu? Peter Pöthe: Existuje správná výchova?

0 Otevřít diskuzi