odemčené

Jak správně zuřit

Kdybychom své záchvaty vzteku svým způsobem nemilovali, ovládli bychom je včas svou sebekontrolou.

Jitka Ševčíková

Jitka Ševčíková
Kouč

3. 8. 2015

Jsem trojnásobná máma, i když fyzicky mám děti už jen dvě. O prvního syna Jaromírka jsme tragicky přišli, když mu bylo 14 let. Mladšímu synovi Péťovi bylo tehdy 13. Bylo to nesmírně těžké, emočně vypjaté období. Učit se dobře a smysluplně žít s tím, že přežijeme své dítě, je úkol na celý život.

Uvědomila jsem si tehdy, kolik jsem udělala nesmyslných chyb, kolik hloupých vět jsem pronesla, kolikrát jsem zbytečně „vypěnila“, kolik malicherností jsem řešila. A že vůči Jaromírkovi už nemám šanci to napravit. Že už se mu ani nemůžu omluvit. Obejmout ho, pohladit, říct promiň, líp to neumím, taky se to učím.

Když jsme se s manželem po letech rozhodovali k dalšímu rodičovství, cítili jsme, že budeme mnohem více vážit slova i činy, že budeme vědomější. Naše priority se zcela přeskládaly. Nejmladší dcera Erinka se nám narodila, když mi bylo 40. Je pro nás naše „velká učitelka“. Vychováváme ji s láskou i rozumem, když už jsme znovu dostali tu šanci. Vlastně i ona vychovává nás.

Nejsme jako oni

Generace našich rodičů to dělala nejlépe, jak uměla. Mámy nás vychovával v jiné době a pro jinou dobu:

  • „Za všech okolností musíš být vyrovnaná, chápající a vstřícná máma!“
  • „Neboj se mu jednu lupnout, dítě potřebuje nastavit hranice!“
  • „Nerozmazluj ho!“

Metodou pokus – omyl, znovu – a lépe, nejistě – jistěji, pomáhá – nepomáhá jsme pak zkoušeli, co z množství mnohdy protichůdných rad na naše vlastní dítě tentokrát zabere…

Než otěhotníte, vidíte v supermarketu vztekající se fialové dítě na zemi v oblouku, nad ním zoufale stojící matku s různými reakcemi a pyšně si říkáte: Tohle se mně nikdy nestane, takhle se nikdy nezachovám, tohle moje dítě prostě dělat nebude… A pak sama najednou zoufale stojíte nad vlastním svíjejícím se dítětem v supermarketu nebo v kaluži.

Tisíckrát  se jim v duchu omlouváte, tahle zkušenost je totiž nepřenosná. Jak být vstřícná, chápající a vyrovnaná, když dítě ječí, že ty gumové medvídky prostě chce a nikam nejde, dokud je nedostane? Nebylo by nakonec nejjednodušší mu ten pytlík koupit? Přistihnete se, že máte vztek.

Vztek vůči dětem je nejen normální, ale i zdravý a dokonce nutný pro jejich správný psychický vývoj. Proč nám máma neřekla, že na svoje dítě budeme mít přirozený vztek? A třeba už v porodnici? Že jediné, co budeme chtít, je vyspat se a klid, hlavně aby už přestalo řvát?

Své děti milujeme a snesli bychom jim modré z nebe, ale určitě existují okamžiky, kdy bychom je nejraději poslali na Mars bez zpáteční jízdenky. I ti nejtrpělivější rodiče čas od času ztratí nervy a mění se v natlakovaný papiňák těsně před výbuchem. Pokud emoce průběžně neventilují, někdy vybuchnou tak, že škody zasáhnou široké okolí. Po takovém výbuchu pak následují výčitky svědomí a pochyby, zda jsem dobrý rodič, zda jsme našim drahouškům neublížili víc, než jsme chtěli.

Vyjadřujte své emoce pravdivě

Snad každý si v okamžiku, kdy jej rodiče z jeho pohledu nespravedlivě trestali, řekl, že on rozhodně nebude jako oni. Nikdy nebudu jako moje máma, jako náš táta, říkali jsme si, abychom se po pár letech rodičovství přistihli při tom, že se chováme stejně jako oni. Je to normální a zároveň to nemusí být nutně špatně, záleží na tom, jak dál se svými pocity dále pracujeme.

Styl výchovy se sice nedědí ani nepřenáší na 100 procent, na druhé straně jsme všichni poznali výchovný styl svých rodičů a své zážitky s nimi máme uložené hluboko v emocionální paměti. Tím, že si uvědomíme, že se někdy chováme stejně jako oni, už jsme udělali první krok k tomu, abychom se ve své výchově posunuli dál.

Křičet na své dítě rozhodně neznamená, že jste mizerný rodič. Právě naopak. V mnoha situacích jsou vztek a naštvání vůči vlastnímu dítěti nejen normální, ale i zdravé. Dobrá výchova je totiž výchova autentická, tedy s autentickými emocemi. Dát dítěti najevo svůj vztek proto není rodičovské selhání ani výchovná prohra. Je to opravdovost a je naprosto namístě zvýšit hlas a vztek vyjádřit celým svým tělem.

Když totiž to, co říkají vaše ústa, není v souladu s tím, co říkají vaše oči a tělo, je mnohem pravděpodobnější, že dítě uvěří neverbálnímu projevu. Představte si, že byste svému dítěti s úsměvem a potichoučku říkali: „Tytyty, nestrkej ručičky do té zásuvky, je v ní elektřina, bude tě to bolet…“ Jaká bude reakce dítěte? Poběží k zásuvce a vyzkouší, co tam je tak příjemného a úsměvného. Vyjadřujte proto své emoce pravdivě, bez masek a přetvářky. Okomentujte je. Můžete tak naučit své dítě emoce pojmenovávat a pracovat s tím, co vidí.

Těžko vám maminka nebo tatínek říkali, jak jsou hněv a zlost zdravé. Jak je hněv účinný, nabíjející. Je jako oheň: zlý pán, ale i velmi dobrý sluha. Měli bychom se za něj přestat stydět, protože nám dává energii, rychlý úsudek a sílu. A pokud se ho naučíme správně ovládat a naučíme to i své dítě, je to jako když naučíme Golema péct chleba. Vztek a zlost může nabíjet tvořivou silou.

Hněv jako zdroj

Většina rodičů se snaží utlumit dětskou impulzivnost a výbušnost.

  • „Kroť se!“ slýchali jsme mimo jiného od tatínka.
  • „Všechno se dá vyřešit v klidu,“ mírnila naše výbuchy máma.

Hněv je silná afektivní reakce na podnět, praví Wikipedie. Přesto se v knize švýcarské psycholožky a filozofky Vereny Kastové Hněv a jeho velký smysl můžete dočíst, že je to také prvotřídní zdroj vnitřní motivace.

Vědci, kteří se zabývají chováním kojenců, se domnívají, že tato emoce vzniká už ve třech měsících věku, takže je možné, že i miminkovské kňourání může být projevem hněvu. V největší intenzitě jej prožíváme kolem druhého roku věku. Tehdy také může sehrát významnou úlohu výchova – dítěti můžeme ukazovat, jak hněv vyjadřovat a kontrolovat.

To, jakým způsobem jej ventilujeme a jak si od hněvu ulevujeme, souvisí s charakterem a temperamentem. V záchvatu vzteku může člověk explodovat, ale také implodovat – tedy vnitřně se zhroutit samou zuřivostí, a tuto zuřivost přitom nedat najevo, píše Kastová. Vnitřní výbuch je nebezpečnější. Vztek obracíme proti sobě, což může být dlouhodobým důvodem naší mrzutosti a popudlivosti.

Vzorec hněvu

Nenaštve nás hned tak něco, hněv má svůj vzorec. Abychom se pořádně rozhněvali, musíme získat dojem, že se někdo staví proti nám. Staví se nám do cesty s nepřátelskými záměry a je to pro nás v nějakém smyslu nebezpečné. Když to v nás jednou bouchne, má to obalovací tendenci – koule hněvu je větší a větší:

  • Ráno pospícháme a dítě si jako naschvál obouvá botičky poooomaaaaluuuu
  • pak s ním cestou do školky trčíme v koloně aut
  • paní učitelka nás setře mrazivým pohledem
  • v práci přijdeme pozdě na poradu, kde máme prezentovat, všichni nepříjemně bručí…

A už čekáme nepřátelství za každým dalším rohem a tím více se s nepřátelstvím skutečně setkáváme. Protože druzí lidé reagují na naše očekávání, nebo prostě proto, že nám nepřátelské připadá i to, co nepřátelské za normálních okolností vůbec není.

Hněváme se, když něco nemůžeme, zlobíme se, že jsme něco nedostali, i když na to máme podle vlastního přesvědčení právo. Jeho zlost funguje podle stejného vzorce. Hněváme se, když máme pocit narušení vlastní hodnoty, vnímáme nedostatek úcty, prostoru nebo útok na naši osobnost. Lidé se nechovají tak, jak bychom si přáli, a už to jede podle výše uvedeného vzorce. A tak to má i naše dítě.

Hněv vám dává křídla

Přestože si to ne vždycky uvědomujeme, občas nám výbuch hněvu může přinášet velmi příjemné pocity. Uvolnění. Jako by nás vztek povznášel. Dá se to krásně přirovnat k výroku: Tak tohle mne opravdu nadzvedlo. Jako by nám vztek občas dával křídla. Je to taková slast, když můžete sousedovi mocně zabušit na dveře a konečně mu od plic říct, co si myslíte o jeho dýcháncích při dechovce.

Kdybychom své záchvaty vzteku svým způsobem nemilovali, včas bychom je ovládli svou sebekontrolou. Nesmýšlejte proto o hněvu zle a nemějte z něho výčitky. Naučte se na něj dívat jako na takového podivínského kamaráda, který vám dává šťávu. Když se pořádně navztekáte, jste připraveni k akci:

  • vlivem napětí se vám zostří koncentrace
  • máte lepší pocit vlastní hodnoty a téměř nezranitelnosti
  • odvážíte se nečekaného, máte silnou motivaci udělat něco, co by mohlo změnit situaci.

Hněv je popudem k uvedení věcí do pořádku, impulzem zabývat se konflikty a zamířit k jejich urovnání. Znovu musíme definovat sami sebe, stejně jako své vztahy. Podněcuje nás k tomu, abychom jasně vytyčili mezilidské hranice. Svou zlostí říkáme: Tohle si už líbit nenechám, tohle mi vadí, protiví se to mým zásadám. Překročilo to mé hranice. Tak si na mě dejte pozor.

A podobně to mají děti.

Zuřit je tedy občas slastné, ale měli bychom sobě i dětem tenhle luxus dopřát jen jednou za čas. Nejlepší hněv je takový, který nám umožní vypustit páru a pak se pokusit o změnu situace. Můžeme se na někoho obořit, ale pak bychom se měli umět opanovat, omluvit a racionalizovat situaci. Když dítěti vynadáme za jeho pomalost při obouvání bot, pak se omluvme, že chápeme, že mu to trvá déle a že tentokrát spěcháme víc než obvykle.

Využívejte celý web.

Předplatné

Je také důležité přijít na to, co nás ve skutečnosti rozčiluje. Možná by nám nevadily pomalu obouvané boty, kdybychom sami nebyli v časové tísni s oblékáním nebo nás už nějaký ten týden neštvaly manželovy pozdní noční příchody. Dát pak vzteku nějakou formu, takový designový kabátek, a smysluplně ho zpracovat se člověk koneckonců může naučit.

Vyzkoušejte na sobě

A stejně tak to můžete učit vaše děti. Následující cvičení zkoušejte v klidu i v rozrušení:

  • Dýchejte do břicha. Snažte se nadechnout co nejvíce do spodní části břicha, vytlačte břicho ven, zadržte na chvíli dech a postupně pomalu vydechujte.
  • Dýchejte "do čtverce". Při dýchání si představujte pomyslný čtverec kolem své hlavy. Na tři doby nádechu si představujte, jak energie stoupá z levého ramene, na tři doby zadržte dech a představujte si, jak energie pluje nad vaší hlavou k pravému rameni, na tři doby vydechujte s představou, že energie klesá od hlavy shora dolů k pravému rameni, na tři doby zadržte dech a vizualizujte si energii, která jde od pravého ramene k levému rameni.
  • Mačkejte si prsty. Palcem a ukazováčkem jedné ruky si silně stlačte jakýkoli prst druhé ruky.
  • Udělejte "ďábelský obličej". Vytvořte co nejošklivější obličej před zrcadlem, zafixujte ho na několik sekund a uvolněte ho a opět vytvořte grimasu.
  • Tleskání: Rukama silně tleskejte o sebe, přitom na místě vyskakujte do výšky, pokračujte do zadýchání.
  • Žvýkačka: Vezměte si žvýkačku do úst a soustřeďte se jen a pouze na žvýkání. Myslete jen na ně a čelisti používejte velkou silou.
  • Pozitivní kotva klidu: Soustřeďte se v období klidu a pohody na příjemné pocity nebo zážitky. Můžete si je také vyvolat vzpomínkou. Jak taková situace nastane, zmáčkněte si palcem a ukazovákem pravé ruky nějaké místo na levé ruce a zapamatujte si ho. A to dělejte pokaždé, když se budete cítit příjemně. Pokud to budete často opakovat, vytvoříte si podmíněný reflex na příjemnost, pozitivní kotvu. Až budete mít příště zlost, stiskněte si "kotvu klidu" a ta vás rychle vrátí do příjemných pocitů.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

3. 8. 2015

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.