Cestování časem do minulosti či budoucnosti, zpomalení času, časové smyčky. To jsou oblíbená témata sci‑fi příběhů, ale také vědců, kteří se zabývají kvantovou fyzikou či teorií relativity. Spisovatelé formulují v příbězích naše sny o tom, jak zkrotit čas, fyzikové naznačují, že to možná není jen výtvor lidské fantazie. A psychologie ví, že naše mysl dokáže ohledně času velké věci.

Ale vezměme to popořádku: čas je relativní – to znamená, že každému z nás a v různých situacích plyne jinak.

Studentovi při hodině jeho neoblíbeného předmětu ubíhá čas zcela jinak než při schůzce s přitažlivým protějškem, na zubařském křesle má čas také zcela jiné tempo než při četbě napínavého románu. Když se nudíme nebo když něco bolí, čas se doslova vleče, když se dobře bavíme nebo jsme do něčeho příjemného zabraní, čas letí. Proč?

Pro malé děti je rok nepředstavitelně dlouhá doba, pro staršího člověka je to mžik. Čím jsme starší, tím se pro nás čas zrychluje. Proč?

Když se nám v noci něco zdá, můžeme prožívat poměrně dlouhý příběh, přitom ve skutečnosti tento jeden sen sníme několik vteřin. Proč?

A naopak, pokud se zasníme ve dne, zdá se nám, že jsme si do svých fantazií odskočili jen na moment, ale mezitím se možná venku setmí a pro okolí jsme „mimo“ déle, než se nám zdá. Proč?

Vnímání času a pozornost

Pro pochopení souvislosti mezi naším životem a vnímáním rychlosti běhu času hraje podstatnou roli pozornost. Je to schopnost naší psychiky koncentrovat se na určité vybrané vjemy, pocity a myšlenky, zatímco vše ostatní jde stranou. Díky tomu jsme schopní mnohem ostřeji vnímat část reality okolního světa, která je pro nás v danou chvíli důležitá – můžeme tak rychleji reagovat, učit se, komunikovat.

Pozornost, která směřuje do okolního světa, pracuje s časovým tempem, které je nám všem společné, a řídí se časomírou, našimi denními zvyklostmi, střídáním dne a noci. Čím více se soustředíme na věci a lidi kolem nás, tím více bude naše vnímání času tikat ve stejném rytmu jako okolnímu světu. To je dost praktické, pokud máme někam dorazit včas, něco udělat včas atd.

Naše pozornost se ale často zaměřuje i na vnitřní svět, plný myšlenek a pocitů včetně pocitů tělesných. Vnímání času, běžícího v našem vnitřním světě, je už velmi různé. Zhruba to lze popsat tak, že čím je nám v danou chvíli ve vnitřním světě lépe, tím čas běží pomaleji – a naopak. Ještě je nutné dodat, že čím pomaleji běží naše hodiny, tím více času uběhne v okolním světě.

Existují pomůcky, jak odklonit pozornost do svého světa, kde běží čas rychleji.

Pokud se tedy zasníme nad příjemnými vzpomínkami, náš čas se na chvíli skoro zastaví, ale čas venku jakoby nabere tempo tryskáče. Naopak při bolestivém či jinak nepříjemném vjemu (např. již zmiňované zubařské křeslo) se situace obrací.

Existuje i situace, ve které jakoby mizí hranice mezi vnitřním a vnějším světem. Pokud se co nejvíce soustředíme na přítomný okamžik nebo vnější situaci, která na nás působí nadčasově, běh času se opět zpomalí.

Důvod, proč příjemné stavy naše vnitřní časové tempo zpomalují a nepříjemné naopak zrychlují, je psychologický i biologický. Asi to bude znít banálně, ale na psychologické rovině je důležité naše přání – prostě to, zda chceme, aby určitá chvíle uběhla rychle či pomalu.

Biologická rovina souvisí s mírou stresu či naopak relaxace organismu – čím větší stres prožíváme, tím rychleji nám běží čas, čím více jsme zrelaxovaní, tím pomalejší tempo mají pochody v našem těle a i čas se zpomalí. Jen opět připomínám, že čím pomaleji běží náš subjektivní čas, tím rychlejší tempo má čas venku a naopak.

Hodina v dětství

Vnímání času se mění během života: dětem běží pomaleji než starým lidem. Proč tomu tak je, to se snaží vysvětlit několik teorií.

Když jsme malí, je pro nás všechno nové. Naše psychika vstřebává mnohem více informací, naše pozornost je daleko více zaměřena na přítomný okamžik. Postupem času si vytváříme stereotypy v myšlení a prožívání světa, mnohem více se opakují i události v našem každodenním životě, naše pozornost je rozprostřena více do minulosti i budoucnosti. Je‑li pravda, že vnímání přítomného okamžiku zpomaluje čas (vaše subjektivní vnímání času), pak tu máme první vysvětlení.

Další pohled, který se nijak nevylučuje s tím prvním, je, že možná vnímáme časový úsek relativně k dosud prožité délce našeho života. Ve čtyřech letech je pro nás rok čtvrtinou celého našeho bytí, zatímco ve čtyřiceti je to jedna čtyřicetina atd. – čas tedy zrychluje proto, že jeden časový úsek je v poměru s naší životní zkušeností stále kratší.

Další výklad souvisí s biologickými procesy v našem těle. Jednak jde o to, že s přibývajícím věkem se zpomalují procesy v těle, včetně srdečního tepu a dechové frekvence. V dětství toho organismus stihne za kratší časový úsek více, což má vliv na vnímání času – čím větší tělesné tempo, tím čas běží pomaleji. Je to trochu podobné jako v případě stresu nebo relaxace.

Dalším faktorem je vstřebávání nových informací. Při tomto procesu se uvolňuje neurotransmiter dopamin. Ten má údajně také vliv na subjektivní vnímání časového tempa – čím více dopaminu, tím pomaleji běží čas.

Čas a sny

Ve snovém příběhu se můžeme lehce pohybovat v různých časech, v historii i budoucnosti, na tom není nic zvláštního. Zajímavé to začíná být tehdy, když děj snu logicky směřuje k momentu, kdy je nějak důležitý podnět zvenčí, který v určitý okamžik skutečně nastane.

Tak například píšeme ve snu písemku ve školní lavici, nestíháme, tlačí nás čas, každou chvíli čekáme zvonek, který ukončí hodinu, a zvonek nás opravdu probudí, ale není to školní zvonek, nýbrž zvuk budíku. Nebo – utíkáme ve snu před nějakým nebezpečím, stále hrozí, že někam spadneme, přeskakujeme jámy a nakonec skutečně do jedné zahučíme – probudíme se na zemi, právě jsme spadli z postele.

Jak je možné, že dlouhý děj snu směřuje k události, která se skutečně stane? Jak je možné, že téma zvonění či padání prostupuje celý děj snu, ale budík zazvoní a z postele spadneme až na konci příběhu?

Jednoznačné vysvětlení nemáme. Budeme‑li se držet při zemi, pak je ve hře rozdíl mezi subjektivně vnímanou a skutečnou délkou snu. V REM fázi spánku, která u zdravého snícího proběhne několikrát za noc a trvá desítky minut, se zdají sny, které skutečně trvají vteřiny až minuty. Je to tedy zřejmě tak, že silný podnět, který nás nakonec probudí, vyvolá ještě před tím vteřinový sen, kde sehraje v příběhu významnou roli.

Jak si psychologie poradí se sny, ve kterých cestujeme časem do blízké budoucnosti a sníme o něčem, co se pak skutečně stane? Naše psychika nepracuje pouze na vědomé úrovni, hodně věcí se děje mimo naše vědomí. A v odhadu událostí je někdy naše nevědomí napřed: má totiž k dispozici pocity a myšlenky, se kterými není naše vědomí v kontaktu. Nevědomí má rovněž k dispozici mnohem více intuici, které se naše racionální mysl leckdy brání nebo s ní neumí moc zacházet.

A sny jsou výtvorem našeho nevědomí a vstupní branou k jeho obsahům. Sny nejsou jen mozaikou našich vzpomínek a zážitků, ale i příběhy, které utváří naše neuvědomované myšlenky a emoce, naše intuice. Některé psychologické směry jdou ještě dál a tvrdí, že sny pracují nejen s naším individuálním nevědomím, ale mají přístup ke společné lidské zkušenosti – kolektivnímu nevědomí. Tak lze vysvětlit např. sen o dramatické události někoho nám blízkého, načež druhý den se dozvíme, že se to opravdu stalo. Takové sny skutečně existují, sám s nimi mám opakovanou zkušenost.

Čas je relativní

Kvantoví fyzikové by se mi smáli a říkali by zřejmě, že toto vědí už sto let. Čas prostě není jasná danost, pro všechny a za každé situace stejně tikající budík. Je to fenomén, který je podobně pružný a tvárný jako prostor. Měříme ho atomovými hodinami, ale jeho vnímání je velmi individuální.