Mám ráda jungiánský koncept archetypů. Možná proto, že v sobě slučuje logický řád a systematičnost s nelogickou metaforičností a mystériem. Jako sama mysl člověka, třídící si svět do pochopitelných kategorií a značkující si jej při tom nálepkami neuchopitelných emocí. Je zajímavé, že C. G. Jung ani nikdo z jeho následovníků nepopsal archetyp tchýně.

Archetyp moudrého starce, archetyp hrdiny, matky, otce, dítěte, to ano, pak taky máme anima a animu, že ano… ale nemáme tchýni! Přitom by tisíce snach a stovky zeťů potvrdily, že taková tchýně, to je fenomén sám o sobě a s nějakým moudrým starcem si určitě nezadá.

Vysvětlení této fatální mezery v teorii analytické psychologie by se našlo hned několik. Například že pan Jung tento archetyp jednoduše opomněl. Nebo že si nějakými otravnými ženštinami nechtěl kazit svůj elegantní vzletný systém. Nebo že klasická role tchýně není zas tak archaická, staletími ve své (otravné) podobě zafixovaná, jak bychom si mohli myslet.

Nebo také že je celé tchýní klišé jen prachsprostá pověra. Jsou přeci spousty skvělých tchýní, které se svým snachám do ničeho nemontují, nijak se neprosazují a žádná manželství nerozvracejí. (Přimlouvala bych se za tuto variantu, jsouc sama živoucím důkazem možnosti dobrých vztahů s příjemnými tchýněmi – kdybych neznala tolik příběhů o tchýních klišovitě úděsných.)

Tchýně z marcipánu

Stop. Tady přerušme nit souvislostí a sáhněme na chvíli do jiného psychologického soudku. Přiberme do sledu úvah o tchýních ještě koncept projekce.

Jistě víte, co mám na mysli, když říkám projekce. Jsem například děsně naštvaná zrovna v momentě, kdy z práce přichází domů můj manžel. „Seš nějakej nasupenej,“ atakuji ho po minimálním podnětu ještě v předsíni a opravdu mi naštvaný připadá. Nebo mi všichni kolem přijdou jacísi smutní. Přitom jsem to já, na koho leze podzimní depka. A já ji ani trochu nechci a takto se jí snažím zbavit – projikuji ji na druhé.

Tchýně nemůže být a priori nějaká. Moje tchýně je nějaká ve vztahu ke mně.

Projekce totiž v souslednosti úvah o vztazích mladého (i staršího) páru s tchýní nelze v žádném případě opomenout. Protože taková tchýně je ideální projekční plátno, bílá plachta (no dobře, určitě ne úplně sněhobílá), na kterou si můžeme promítat spoustu našeho. Našeho osobnostního, našeho vztahového…

Jo a ještě něco. Ještě jedna přísada do mého dnešního pejskokočičkovského dortu s marcipánovou tchýní navrchu. Prakticky každá tchýně kdysi byla snachou, že ano? A pokud měla archetypálně děsnou tchýni, tak byla archetypální snaší chudina. A pořád, prosím, mluvíme o té samé osobě!

Čili tchýně nemůže být a priori nějaká. Moje tchýně je nějaká ve vztahu ke mně. Dokud neměla mne, nebyla možná vůbec tchýní, a pokud ano, tak jistojistě jinou tchýní, než je ta moje. Rozumíme si? Moje tchýně je také a zejména „o mně“.

Samozřejmě, že matka mého muže (nebo moje matka a jeho tchýně, kdyby tento článek psal on) může být statisticky vzato ve vztazích otřesná a nesnesitelná a válcující a všelijak jinak ježibabovitá. Ale i kdyby taková stokrát byla (to už dort máme namíchaný a pečeme, soustřeďte se), nezmůže nic, pokud já pro její zlovolná kouzla nemám čidla.

Mohu mít problém se svou rolí partnerky, manželky a matky a tchýni jsem si mohla dosadit do role ženy, která toto všechno zvládá a má pevně v rukou.

Pokud ve mně není kus z ní, něco, co sama na sobě nemám ráda, můj stín. Například. Nebo pokud jsem zvyklá na hýčkání a nekritičnost okolí, které se mnou od narození zacházelo v rukavičkách. A/nebo pokud si nejsem jista sama sebou a stačí málo, aby mne někdo svou manipulací, násilným vměšováním se do záležitostí, které považuji za výsostně svoje, nebo třeba i dobře míněnou radou či nabídkou pomoci vychýlil z mé rovnováhy.

Také třeba mohu mít problém se svou rolí partnerky, manželky a matky a tchýni jsem si mohla dosadit (nebo se tam bez mého protitlaku dosadila ona sama) do role ženy, která toto všechno zvládá a má pevně v rukou. Natož když případně – a tak to docela často bývá – její syn, můj muž, toto rozdělení otěží nijak nezpochybňuje. Maminka pro něj zůstala Ženou číslo jedna, manželství nemanželství, děti neděti.

Základ tvoříte vy

Ano, mám to pak jako snacha zpropadeně těžké, je to pro mne životní a vztahová výzva a vlastně mi nikdo nebude moct vyčítat, pokud mé manželství jednou dospěje k rozvodu. Ale, opakuji, vypovídá to minimálně stejně moc o mně a mých nejistotách jako o tchýni a její schopnosti prosadit se a ve jménu dobrého úmyslu škodit.

Možná jsem si v první řadě neměla brát svého muže. Možná měla, a hned v první den manželství, nebo ještě lépe již mnohem dřív, jsem ruku v ruce se svým mužem měla vykročit na cestu budování pevného a odolného manželského vztahu. Takového, na jehož fungování tchýně nebo kdokoli jiný sice může mít názor, možná často i opodstatněný, ale nikdy ho nemůže rozvrátit.

Nemusím pokračovat v pečení dortu, vy už si ho dopečete, viďte? Hlavně si dejte pozor, abyste marcipánovou tchýni nepostavili na samý vrch, abyste z ní neudělali královnu dortu. Normálně ten marcipán zamíchejte do krému spolu s ostatními ingrediencemi. S tchánem, švagry a švagrovými, hádkami a usmiřováními, společnými rány, dny, večery a nocemi, plejádou společných zážitků a sdílených emocí i frustrací z jejich chybění.

A pořádně si dejte záležet na těstu, aby ten krém udrželo. Vypracujte to těsto, ten odolný a pevný základ, vypracujte sebe sama, svou osobnost, poctivě a dobře.