Nový audiobook: Spirála rozvoje
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Projekce, nebo manipulace?

Jak rozeznat, kdy si do druhého něco promítáme a kdy opravdu jedná přes čáru?

12:15
Lenka Šilerová

Lenka Šilerová

7. 1. 2020

Ne vždy se v komunikaci s druhým člověkem – více či méně blízkým – cítíme dobře. A vnímavější z nás se ptají, co za tím stojí. Zda nejsme dostatečně vnímaví, soucitní, neumíme se naladit… někdy si dokonce připouštíme, že v druhém vidíme své vlastní chyby, a to nás dráždí. Psychologové tomuto mechanismu říkají projekce. Nebo jsou naše nepříjemné pocity skutečně varující reakcí na chování druhého, který není empatický, soucitný, chce námi manipulovat nebo nám dokonce ublížit. Anebo je to na straně obou? Jak to poznat?

Pamatuji si nekonečné debaty z psychoterapeutického výcviku, čí je co reakce. To je moje nebo to je tvoje se stalo na několik let naší až skoro mantrou, zažili jsme přitom spoustu hádek, emocí, pláče. A úlevy. Věta promiň, to je moje byla občas vysvobozením na jedné straně a podnětem k dalšímu přemýšlení na straně druhé. Fakt je to jeho?

Jeden z těchto konfliktů mi pomohl odhalit důležitý, hluboko ukrytý strach v mém životě. Specifické chování druhého vyvolalo velmi podrážděnou reakci na mé straně a dlouho trvalo, než jsem to pro sebe celé pochopila. Specifické chování druhého zůstalo a já jsem o poznání (a o životní téma) bohatší. Dodneška pátrám, co je moje a kdy je to na druhé straně.

Ne všichni jsme ale účastníky výcvikové či zážitkové skupiny. Jak tedy v běžném životě poznat, kdy mne daný člověk prostě štve a je za tím něco „mého“, nezpracovaného, co si nechci připustit na sobě, a kdy je to z jeho strany spíš provokace, manipulace či překročení hranic?

Vlastní prociťované emoce nám nemusejí dát jasnou odpověď, zda jde o naši projekci, nebo o varování před manipulací či nebezpečím z druhé strany. Dávají nám ovšem jasnou informaci, že se necítíme dobře. Že se něco děje. A že stojí za to udělat nějaký krok, ihned nebo dlouhodobě.

  • Situaci řešit, snažit se o změnu – nebo ji opustit a komunikaci (nebo rovnou vztah) ukončit.
  • Další možností je situaci přijmout, což obvykle znamená zapracovat na svém vnímání situace.
  • Poslední možností je apatie: nechat věci, jak jsou, což v případech ohrožující manipulace či násilí může být více než destruktivní.

Vědět, na čem jsem

Pokud je druhý neempatický, nevnímá nás, mele si svou, většinou to na nás nepůsobí dobře, necítíme se pochopení, ale taky se necítíme přímo v ohrožení. Spíš jen nerespektovaní, neslyšení. Často jde o typický komunikační nešvar: co nejrychleji se dostat ke slovu a případně ukázat, že já se mám nejhůř (nebo nejlíp). Může také jít o některou z klasických komunikačních her podle Berneho transakční analýzy anebo prostě o nezájem či příliš mnoho starostí na straně druhého.

Je to nepříjemné, někdy až urážející, ale spíše neohrožující. Můžeme se rozhodnout, zda budeme věc nějak řešit, dávat najevo své pocity, nebo setkání pro příště omezíme, ale není třeba utíkat.

Pokud na druhou stranu v komunikaci cítíme hrozbu (i jen verbálního) násilí, výhrůžky, je to extrémně ohrožující. Cítíme strach. Naší přirozenou reakcí je situaci opustit nebo taky zaútočit, podle prastarého zaútoč nebo uteč. Situace je poměrně jednoznačná, i když ohrožující. Je třeba reagovat, řešit, prosté setrvání může být velmi destruktivní.

Naše nejistota ovšem může narůst v situaci, kdy „nevíme, na čem jsme“. Například když si nejsme jistí, zda se s námi druhý snaží manipulovat, naštvat nás, nebo když nás něčím štve a my nevíme (zejména pokud jsme psychologicky poučeni a máme za sebou kus práce na sobě), zda se nejedná o náš obranný mechanismus, projekci vlastních obav, strachů, u sebe nepřijatých rysů chování či přemýšlení do druhého.

Jednoduše řečeno: štve nebo ohrožuje nás druhý svým chováním či úmysly – nebo štveme sami sebe reakcí na jeho chování?

Moje, nebo tvoje?

Zkusme se na to podívat nejprve z pohledu chování druhé osoby. Když mluví ke mně, osočuje mne, sráží mne, dělá komunikační fauly (to můžeš říct jenom ty, sama jsi nesnesitelná), tak by to mohla být spíš jeho snaha mne někam dostat, zmanipulovat, stejně jako když druhý „jasně ví“, co je pravda. A jeho řešení je jediné správné a nepřipouští diskusi.

Často manipulátor narazí na naši vnitřní nejistotu, na citlivé místo a pak se cítíme zmatení, ohrožení, nejistí. Možná mu i uvěříme, že má pravdu a že my jsme skutečně ti špatní. I proto je tak těžké s manipulátory ukončit kontakt, přestat s nimi žít. Umějí najít slabé místo a na ně zaútočit. Jsme chyceni do vlastní pasti.

„Jakmile druhý narazí v komunikaci na nějakou mou nejistotu, vnitřní pochybnost, začnu pochybovat, zda náhodou nemá pravdu,“ svěřila mi jedna moje kolegyně. „Znejistí mne, ať to myslí jakkoliv. Naopak když vím, že mám pravdu, že jde o fakta podložená čísly, daty, informacemi, druhý se může chovat, jak chce. Beru to tak, že to je jeho problém, a zůstávám zcela klidná.“

Ale ne každý s námi chce vždy manipulovat. Zůstaneme stále na úrovni chování. Pokud druhý například dělá něco, co mi nesedí, co mně dráždí (gesta, způsob mluvy…), ale co se nutně nevztahuje ke mně, neútočí na mne verbálně či neverbálně, tak to může být spíše moje projekce. Reaguji na to, co sám na sobě nemám rád, co u sebe nepřijímám a nemusím si toho být vědom.

Sama dobře vím, jak nesnáším dlouhé slovní projevy, zejména u partnera. A taky vím, že sama mám tendenci mluvit občas dlouho a zároveň jsem celoživotně netrpělivá. Nebo mi druhý může nevědomě připomínat někoho, s kým mám špatnou zkušenost. I tady vím, koho mi připomíná.

Vodítkem pro to, zda je to moje nebo tvoje, jsou i naše pocity.

  • Když cítím ponížení, stud, vinu, spíše pasivní emoce, zahánějící mne do kouta, tak může jít spíše o manipulaci či více či méně vědomou snahu mi ublížit.
  • Když cítím spíše vztek, naštvání, mám chuť být agresivní nebo reaguji agresivně, tak se může jednat o mou projekci.

Ale není to jednoznačné. Když se mne něco dotýká, vnímám kritiku, která oslovuje nějakou mou část, nemusí to být myšleno zle, ani jako útok, ani jako manipulace, jen pro mne je těžké ji nést. A mohu prožívat jak vztek na druhého, že mi to říká, tak hluboký smutek či strach uvnitř.

Vědomá komunikace

Například debata s puberťákem. Zlobíme se na něj, nezřídka křičíme a on na to reaguje vyzývavým pohledem na nás. To nás naštve, až rozzuří ještě víc. Kdo za to v našem vnímání může? Je to provokativní chování puberťáka vedené snahou vyzískat z nás nějakou reakci? Vyhnout se pocitu viny, že něco neudělal? Nebo je to náš strach či naštvání na sebe, že nejsem dobrým rodičem, když puberťák neuklízí pokojík? Nebo je to projekce: nepřiznaně mne štve, že se moje dítě umí vyjádřit, říct naplno svůj názor, a já ne?

Komunikace je vždy nejméně o dvou lidech a často na sebe narážejí dvě ega nebo dvě různá zranění. Rodič říká musíš se víc učit, víc uklízet a někde hluboko vnímá svá zranění z dětství či puberty. Puberťák slyší nikdy nejsem dost dobrý, vždycky za všechno můžu já a neříká vůbec nic. Co na to má říct?

Je těžké a často i nemožné rozlišit, co je čí. Kdo má tu „pravdu“. Kdo je padouch a kdo hrdina. Argumentovat můžeme pouze fakta. A pokud mi s někým není dobře, mám nepříjemné pocity či nepřiměřené reakce, mělo by to být signálem, že je třeba situaci změnit, přijmout nebo prostě opustit.

Může být užitečné vyjádřit, jak situaci vnímám, například „když mi říkáš tohle, nejsem si jistá, jak to myslíš“, a případně jak se cítím či co to ve mně vyvolává: „cítím vztek“ nebo třeba „a je mi to líto“. A taky se zamyslet nad tím, proč mne chování či výroky druhé strany tak štvou.

  • Co ve mně oslovují?
  • Co skrývám před sebou i ostatními?
  • Co nechci mít a mám?
  • Co nemám a chci?

Upřímnost k sobě je důležitá. To ovšem neznamená, že já jsem vždy ten, kdo za to může a kdo má dané chování snést. Je třeba se rozhodnout. Téměř vždy (a váhám, zda nenapsat vždy) máme možnost volby, zda v daném vztahu, situaci či svém nastavení chceme setrvat.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Čtyři záhady

Psychologie stále neumí vysvětlit některé tajemné fenomény. Ale nevzdává to.

12 min

Na tohle já nejsem

V čem doopravdy spočívá rozdíl mezi tím, co mi nejde, a na co mám nadání?

13 min

Nešťastné tělo

Tělo je snadný terč našich myšlenek a nálad, když cítíme nespokojenost se svým životem.

12 min

Humři a domněnky

Vítejte v nejkomplexnějším návodu na život pro nadcházející dekádu.

10 min

Emoční stopy

Zlozvyky jako kousání nehtů nebo skřípání zuby souvisí s ranými zážitky.

6 min

Otevřít audio sekci