27. 8. 2026
Jsou dcery, které vlastní matky nosily a pečovaly o ně s určitým despektem, nechutí nebo odporem. Kritizovaly je, peskovaly a odstrkovaly. Tyto dcery si zvykly být na desáté koleji za bratry, manžely, tetami, příbuznými, sousedy, kolegy… Musely se obrnit, aby přežily. Dnes jsou dávno dospělé a zralé, s vlastními velkými dětmi. Mnohdy vedou úspěšný život, ale jejich bolest nemizí. Jejich vlastní matka je neměla a možná stále ještě nemá dost ráda na to, aby překonala vlastní bolest, svoje zranění a pocity méněcennosti. Hodila to na dceru – kus sebe samotné, který se nemohl nijak bránit.
Do mé kanceláře matky většinou nevkročí. Jsou přesvědčeny, že dělají všechno správně a jediný problém je jejich vlastní dítě, které si nemá na co stěžovat. Kdyby se k tomu náhodou dcera odvážila a takovou matku konfrontovala, vyslechne si něco jako: Po tom všem, co já jsem pro tebe udělala…, stydím se za tebe. Odsuzují už jen pohledem. Nedávají hřejivé objetí, fyzicky ani psychicky. Kontakt s nimi bolí. Jejich slova jsou mnohdy jako drobné jehličky, zraňují nenápadně.