Mé dnešní zamyšlení se týká, troufám si říci, snad každého z nás, ať už nad tímto tématem přemýšlíme nebo ne, ať s ním vědomě máme či nemáme nějaký problém, ať už ho považujeme nebo nepovažujeme za příčinu svých potíží a svých neúspěchů ve vztazích k druhým lidem, v práci či ve vztahu k sobě samému: Jaká je moje (vaše) hodnota?

Když se podíváte na téměř jakýkoliv dotaz ve zdejší poradně, narazíte na toto téma. Manžel nebo partner se nechová dost uctivě, nerozumí ženě, manželka podvádí muže, dcera chce, aby se k ní rodiče chovali jinak, další člověk nemůže najít práci, a cítí se tak podřadně, jiný má problém s alkoholem, někdo jiný je nešťastný, i když mu „objektivně“ nic nechybí…

Dotazy často vycházejí z bytostného přesvědčení – nejsem dost dobrý, nezasloužím si, mám strach, cítím nejistotu, zmatek, ztrátu smyslu. Druzí nedělají to, co by měli, co od nich očekávám, nebo naopak dělají něco, co nechci, co se mi nelíbí. A pak mám potřebu to řešit, nějak se k tomu postavit a chci poradit.

Odpovědi v poradně, v diskusi k tématu nebo v samotných článcích se poté týkají buď konkrétního problému, který dotyčný řeší, anebo v lepším případě zasahují jádro problému. A tím je nejasný a neukotvený pocit vlastní hodnoty, sebehodnoty. Tedy toho, jak člověk vnímá a pojímá sám sebe, jak se cítí, za jakého se považuje.

Domnívám se alespoň z vlastní zkušenosti, že někdy takové rady vytržené z kontextu mohou způsobit více škody než užitku. Proto bych rád uvedl, jak vnímám toto téma já, resp. co vše toto téma zahrnuje, co vše si lze pod ním představit:

Bytostná lidská sebehodnota – nic nemusím dělat, jsem člověk a to stačí

Každý z nás je individualita, každý má, a to dokonce ústavou a listinou základních práv a svobod zaručené právo a nárok na to, aby se cítil jako člověk, aby pojímal sebe sama jako lidskou bytost. V této bytostné lidské hodnotě jsme všichni stejní.

Není podstatné, zda je člověk muž či žena, dítě nebo dospělý, uklízečka nebo ředitel nadnárodní korporace, běloch nebo asiat. Všichni jsme si na této úrovni prostě rovni. Společenské statusy dané věkem, vzděláním, zkušenostmi, majetkem… nejsou pro tuto úroveň vůbec důležité. Zkrátka každý má právo cítit svou vlastní lidskou hodnotu, každý má právo, aby s ním bylo zacházeno slušně, aby nebyl něčím otrokem, nevolníkem, aby nebyl jakkoliv zneužívaný. Je to neotřesitelný základ naší lidské existence.

Ale opravdu tomu tak je? Opravdu se tak všichni cítíme? Zrušili jsme otrokářský i feudální řád, ale stále se i v naší civilizaci spousta lidí chová tak, jako by byli otroci, jako by byli nevolníci, jako by jedno pohlaví bylo víc než druhé, jako by dospělý byl víc než dítě, jako by drahé auto nebo luxusní vila v prestižní lokalitě znamenaly automaticky, že daný člověk má vyšší lidskou hodnotu.

Vědomě si možná řekneme – ne, tak to není, takhle to určitě já nemám. Ale když se poctivě podíváme na své každodenní chování – opravdu to tak není, opravdu se podle toho často nechováme?

Sebehodnota skrze sebe samého – dělám to pro sebe, od druhých nic neočekávám

Pokud tedy uznáme, že každý člověk má základní lidskou hodnotu už jen proto, že prostě je člověkem, můžeme přistoupit k tématu, které jsem si nazval „sebehodnota skrze sebe samého“. Tuto hodnotu sebe vyjadřujeme tím, co pro sebe a kvůli sobě děláme, co jsme ochotni na sobě změnit, abychom se sami cítili lépe.

• Baví vás tancovat? Tak tančete, i když si ostatní myslí, že jste na to poleno.
  
• Chcete se domluvit anglicky, i když to po vás nikdo nevyžaduje? Tak se učte angličtinu.
  
• Chcete se cítit zdravěji, chcete zhubnout, i když manželovi se líbíte taková, jaká jste? Tak zdravěji jezte, hýbejte se…
  

Zkrátka v tomto bodě děláme to, co sami chceme, a to kvůli sobě, bez ohledu na to, co si o tom myslí nebo co po nás chtějí druzí lidé. Neděláme to proto, abychom se jim zavděčili, abychom si získali jejich přízeň, neděláme to ze strachu, že přijdeme o práci nebo o vztah, o zájem rodičů či dětí o naši osobu.

Z toho, co se nám daří, máme radost, zvyšuje to naši sebedůvěru a sebehodnotu. Nemáme ale potřebu to nijak ukazovat na odiv druhým, nečekáme od nich pochvalu.

Sebehodnota skrze druhé – dělám to pro druhé, protože skrz ně něco získávám

Pokud už dokážeme přijmout, že jsme individualita, že si zasloužíme být člověkem, máme dostatek sebeúcty a cítíme sebehodnotu kvůli sobě samým bez ohledu na druhé, můžeme přistoupit k dalšímu bodu. Tím je vnímání vlastní hodnoty skrz druhé lidi, skrz společenský status.

• Angličtina vás sice vůbec nebaví, ale potřebujete se domluvit? No, tak se ji holt budete muset nějak naučit.
  
• Jste v práci a děláte činnost, která vás zrovna netěší, i když jinak je to fajn zaměstnání? No, tak to budete muset pro dnešek vydržet, zítra zase bude práce zajímavější.
  
• Nesnášíte obleky, ale potřebujete jít s významným zákazníkem na prestižní společenský ples? No, tak si prostě budete muset to sáčko a kravatu obléct.
  
• Tchýni byste nejraději vystřelil na Mars, ale potřebujete s ní kvůli manželce nějak na návštěvě komunikovat? Tak to ty dvě hodiny vydržíte a nepošlete ji „k šípku“ hned ve dveřích.
  

Zkrátka jsou věci, které děláme proto, abychom dosáhli skrze druhé toho, čeho dosáhnout chceme, i když bychom to sami od sebe a pro sebe nikdy nedělali. Naši hodnotu nám v tomto potvrzuje naše okolí formou našeho společenského postavení, dává nám to určitý status. Jsou to masky, které si dobrovolně nasazujeme a měli bychom o nich vědět, abychom je zase včas sundali a mohli být sami sebou v prostředí, kde sami sebou být můžeme a žádné masky tam nepotřebujeme.

Abychom si zvýšili vlastní hodnotu skrze druhé, tak také rádi ukazujeme druhým to, co se nám daří. Máme radost, když ocení naši práci, naši snahu, naše výsledky. Ať už je to cokoli a v čemkoliv. Cítíme se pak lépe, cítíme se pro druhé a tím pádem i pro sebe zajímavější, důležitější.

Rozhodně to není něco, co bychom měli odsuzovat a snažit se naplnit sebe sama jen a pouze sebou samými. Žijeme ve společenství druhých lidí a potřeba přijetí od druhých je pro nás přirozená. Alespoň do určité doby, než tuto vývojovou fázi dokážeme překročit. Nepřekročíme ji však tím, že ji budeme popírat a tvářit se, že nikoho a nic v životě nepotřebujeme, že si vystačíme se vším sami, že nám nezáleží na tom, co si o nás druzí myslí, že naše sebehodnota na druhých vůbec nezávisí.

Je to také úroveň, ze které se srovnáváme s druhými lidmi. Například někdo je primář na klinice, někdo běžný lékař a třetí je student medicíny. Je jasné a je v pořádku, že student nemá a nemůže mít takové znalosti a zkušenosti jako zkušený primář. Přínos studenta, jeho odborná hodnota pro zdravotnictví tak nejspíš bude menší než hodnota primáře. Stejně tak je v pořádku, že je nejvíce finančně oceněn obchodník, který dokáže získat nejvíc zakázek, přinést firmě nejvíc peněz. Neznamená to, že je lidsky lepší, hodnotnější. Znamená to pouze to, že v roli obchodníka je pro firmu přínosnější, má pro ni větší hodnotu.

Nepodmíněná sebehodnota – dělám to pro druhé z čisté lásky

Dostali jsme se až k bodu, že děláme něco pro druhé proto, že opravdu chceme něco pro ně udělat. Toto je často kámen úrazu. Často si myslíme, že děláme něco pro druhé z čisté lásky, z čistého soucitu a s naší sebehodnotou to nemá nic společného. Bohužel je to častěji spíš výjimka než pravidlo. Jak poznáme rozdíl?

• Cítíte se opravdu šťastně, i když pro toho druhého nic neuděláte?
  
• Cítíte, že můžete, ale nemusíte, že ani v náznaku od něj za svoji službu, pomoc, dar… nic neočekáváte, že si tím nijak nezvyšujete pocit vlastní sebehodnoty, která vám chybí?
  
• Opravdu ne?
  

Vyžaduje to maximální sebereflexi a upřímnost k sobě. Pokud si dokážete poctivě odpovědět a skutečně cítíte, že dáváte, protože tím jen šíříte a sdílíte vnitřní radost a štěstí, které z vás přetékají, pak je to ono. Buďme však k sobě upřímní a přiznejme si, že dosáhnout tohoto bodu není vůbec lehké a podaří se nám to jen občas. O to víc to pak stojí za vychutnání…

Jak to máte s vnímáním vlastní hodnoty vy?

Láďa, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz