Tento článek píšu pro všechny, kdo se ocitli vinou změny životní cesty v místě, kde nemají žádné přátele. Cítí se opuštění a nevědí, jak najít někoho blízkého, komu třeba mohou svěřit klíče od bytu, když odjíždějí na dovolenou. Hledat přátele není až tak jednoduché, sama to moc dobře vím. A nahlas přiznat, byť jen sobě, že nemít přátele je jako nalepit si na čelo: jsem nechtěná, nikdo se mnou nevydrží, jsem asociál.

O to, co je vlastně přátelství a jak se tvoří, jsem se do určité doby nijak nezajímala. V dětství jsem měla kolem sebe kamarády pořád, během studií také. Pak přišla první práce a můj sociální život šel zcela stranou. Byla jsem tak vytížená, že jsem měla čas jen na svého partnera. Ten byl mým nejlepším přítelem.

Pak jsem zůstala doma s miminkem a zjistila, že mám minimální sociální vazby – upřímně řečeno, že nemám žádné funkční. Že jsem prostě, co se přátel týká, dost sama. Přiznávám, že něco s tím dělat mne donutily až další okolnosti. Až když jsme se přestěhovali do zahraničí a opravdu mi kromě manžela a dcery nikdo jiný nezbyl, jsem začala přemýšlet, co s tím.

O návody, jak získat toho správného partnera, je velký zájem a spousta lidí se chce naučit, jak na to. Naopak o přátelství se domníváme, že se jaksi přihodí, že prostě vznikne samo a přirozeně. Další mýtus, který ohledně přátelství slýchávám, je ten, že v dospělosti už se přátelství tvoří těžko. Nebo také že vinou sociálních sítí doba ryzímu přátelství není nakloněna.

Já věřím, že je to právě naopak. Jako dospělí a v této době žijící máme mnohem více možností přátelství tvořit, pěstovat a starat se o ně. Investice do přátelství je totiž jedna z nejlepších, pokud nám jde o kvalitu života.

Stupně blízkosti

Že je přátelství jeden z nejdůležitějších faktorů šťastného života, potvrzuje i několikagenerační hardwardský výzkum vedený psychiatrem Robertem Waldingerem. Výzkum sleduje kvalitu života vybrané skupiny mužů již od roku 1938 a dokládá, že lidé, kteří mají dobré vztahy se svou rodinou, přáteli a v místní komunitě, jsou nejen šťastnější, ale také fyzicky zdravější. Přičemž jde spíš o kvalitu vztahů než o jejich počet.

Často se při svých seminářích setkávám s názorem, že přátelé jsou jen ti nejbližší a nějací známí se do toho nepočítají. Podle koučky Shasty Nelson, která se zabývá přátelstvím na profesní úrovni, je mnohem důležitější mít pokrytou širší škálu různých přátelských kategorií: známosti z místa bydliště, povrchní přátelství z pracovního prostředí, ale také hluboká a prověřená přátelství s lidmi, se kterými jsme se třeba léta neviděli. A nejde jen o definici. Jde o to, že kategorie známý má potenciál změnit se na dobrý známý – a ta už je přátelství blíž.

Všechny tyhle vztahy tvoří jakousi síť, která přispívá ke kvalitě našeho života. Tato síť má potenciál být dynamická, jedna kategorie sytí druhou. Z hlubokého přátelství se může stát přátelství na dálku, z povrchního pracovního vztahu je najednou intimní přátelství. A i dobré přátelství časem a okolnostmi může přestat mít v našich vztazích své místo a je možné ho pustit.

Je dobré si kvalitu vztahů i její proměny v našem životě uvědomovat a pěstovat. Důležité přitom je, že přátelství nevzniká náhodou, ale stejně jako partnerství se prohlubuje s tím, jak o vztah pečujeme.

Jak přátelství vypěstovat

Co ale v případě, že najednou tuhle síť vztahů ztratíme? Lidé, kteří se přestěhovali, rozvedli nebo začali žít jinak, vědí, jak je těžké se se ztrátou této své reality vyrovnat. Více o tom píšu v článku o identitě. A jak to, že se nám zdá, že ve školních letech to šlo všechno snáz? Dokážete si asi vybavit ty různé partičky, legrácky, vzájemné doprovázení se domů a setkávání se po škole znovu na kroužku, hodinové telefonáty s kamarádkou o ničem a stejně pořád zajímavé.

Tenkrát to vypadalo, že vztahy vznikaly samy od sebe a mít kamarády bylo jako nic. Pojďme se ale podívat na to, jaká jednoduchá rovnice ležela v pozadí a jak ji můžeme přenést i do dospělého věku.

První ingredience: Kontinuita

Kontinuita jako pokračování a nepřerušení. Něco, co trvá den za dnem, týden za týdnem. Stále se opakující rutina nějakého společenského rámce. Jako děti jsme z toho systému moc uhnout nemohli a prakticky to znamenalo mít k dispozici osm devět let sociálních vazeb na stejnou partu lidí. Sami si vzpomeňte, co všechno se dá za ten čas společně prožít – i kdyby šlo jen o tu dobu prodýchanou v té jedné společné místnosti, ve frontě v jídelně, na školním hřišti. A ti rozkamarádění měli vždycky šanci minimálně do konce roku se zase při nějaké příležitosti k sobě vrátit.

Druhá ingredience: Intimita

Je mnohem komplexnější. Její hlavní složky jsou důvěra a odvaha být zranitelný. Tenhle typ otevřenosti vůči druhým tmelí a navazuje niterná emocionální vlákna, která pak tvoří pouto jednoho člověka ke druhému. Sami si to vyzkoušejte. Vyberte si člověka, kterého považujete za svého blízkého přítele, a vzpomeňte si na moment, který vám k němu otevřel cestu. Co to bylo? Co udělal nebo řekl a vy jste cítili, že se na něj napojujete, že je vám blízký?

Jako děti jsme zranitelnost prožívali a žili mnohem častěji. Většina dětí má stále tu schopnost být bezprostřední a to také znamená, že jsou více zranitelné a svou zranitelnost ještě neumí skrývat. To, že se neumí zatím tak dobře chránit, jim na druhou stranu umožňuje lépe se na druhého napojit.

Kolikrát jsem slyšela od kamarádky: „Já se bojím, co mi na tu trojku mamka řekne.“ Pamatujete si podobné věty od svých kamarádů? Pamatujete si tu zcela jinou míru důvěry, kterou jste jeden ke druhému měli?

Něco podobného ve svém dospělém životě slyšíme jen velice výjimečně:

• Bojím se říct manželovi, že ke tchyni už jezdit nechci.
  
• Bojím se říct synovi, že jeho chování mne uráží.
  

Tahle otevřenost je mezi dospělými vzácná. Hlídáme si svůj svět, své úzkosti jeden před druhým. Nosíme brnění, za které málokoho pustíme, a proto se nekoná ani blízkost. Není přes brnění možná.

Třetí ingredience: Zájem a naslouchání

Zájem objevovat svět toho druhého, bez hodnocení, bez porovnávání statusu. Opravdový zájem se tvoří tak, že dám druhému prostor ke sdílení, naslouchám a mám chuť se nořit do jeho světa. Pokud jste opravdu naladěni na otevřenost a zvědavost, nasloucháte úplně přirozeně a zcela přirozeně vás napadají další otázky.

Zní to tak banálně, a přesto si dobře vzpomínám, že svém životě jsem byla několikrát tím, kdo potřeboval posluchače, abych si mohla dosytit své ego. Vzpomínám si dost přesně na chvíle, kdy jsem netrpělivě čekala, až kamarádka dokončí větu, bude se chtít nadechnout a já do proudu řeči budu moci skočit a rychle tak přidat svou historku, aniž bych nechala čas k prodlení u jejího příběhu. Stejně tak si vybavuji, jak mne zrovna tohle u jiných otrávilo, že jsem pak neměla na další setkání chuť.

Čtvrtá ingredience: Iniciativa a odvaha

Jedna z mých klientek vypráví: „Víte, já jsem spíš introvert. Tedy nikomu se nevnucuji. Když o mne má druhý zájem, ráda se přidám, ale abych někomu zavolala jako první, to ne. No ano, přiznávám, že se bojím, že by ta budoucí kamarádka řekla, že se jí to nehodí nebo že by jí ta moje navrhovaná aktivita přišla nevhodná.“ Všichni máme strach z odmítnutí. Není lehké podívat se do tváře možnosti, že i když já bych tak velmi o setkání stála, druhý o ně nestojí. Udělat první krok je ale nutné – stejně jako být otevřený možnosti, že to nevyjde.

Pátá ingredience: Otevřenost cizímu

Občas od klientek slýchávám, že v prostředí, ve kterém se nacházejí, není možné najít někoho, s kým by si rozuměly. Buďto jsou lidé kolem nich moc mladí, nebo zase staří, jsou to maminky s malými dětmi, nebo právě zase ženy bez dětí. Je určitě pravda, že při představě přátel si představíme lidi ze stejné sociální skupiny, jako bychom byli opět v té školní třídě.

V dospělosti máme ale mnohem víc možností svobodně si utvořit svou vlastní skupinu lidí, kterou si poskládáme podle zájmů, podle místa, kde pracujeme, nebo kde se setkáváme s jinými rodiči. Ti, které si k sobě pustíme blíž, mohou být zcela jiní, než bychom si byli schopni představit, a nemusí zrovna hned aspirovat na kategorii nejlepšího přítele.

Pro mne mají kromě nejbližších přátel význam také ti, kteří mě pozdraví na školním dvoře, když jdu vyzvednout svou dceru. Možná neznají moje jméno, ale podle obličeje se známe a je příjemné vědět, že oni vědí, že tam patřím. Stejně tak když nastupuji do autobusu a pozná mne řidič. Mám pár přátel i z dětství. Nejsou možná moji intimní přátelé, nepíšeme si pravidelně, ale esence, která nás přiblížila ve školních dobách, nás při každém setkání zase spojí a navazujeme, jako bychom se naposledy viděli včera. Znáte to?

Ocitli jste se někdy v životní etapě, která byla bez přátel? Jak jste si pomohli vybudovat svoji sociální síť?