Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Jan Majer

Je jen náš život, vše ostatní je kulisa

Když čtete hlubší věci, máte problém: těžko se to pak dostává z hlavy, říká ekonom Tomáš Sedláček.

„Psychologie nám říká: jsi ovládán tobě neznámými pohnutkami, nic na tobě není autentické ani nové. Já ale nechci žít svůj život ve stínu něčích, sebelépe míněných rad a pouček,“ říká v rozhovoru ekonom Tomáš Sedláček.

Jak byste popsal váš vztah k psychologii?
Vyhledávám hloubavá zamýšlení nad povahou člověka, což je koneckonců i bytostné téma ekonomie. Nebude dobrým ekonomem, kdo bude jen ekonomem. To myslím platí i pro jiné obory. Pokud se má ekonom do hloubky zabývat efektivní poptávkou, nemůže to učinit bez úvah na téma touha a strach, což jsou zase bytostná témata psychologie. Baví mě hledání prapříčin lidského jednání, původu naší nespokojenosti a archetypy, které při tom vstupují do hry. Proto sleduji i populární kulturu, zejména filmy a literaturu, kde se naše představy bohů a nebe (třeba v reklamách, filmových idylkách) mísí se symboly a personifikací strachu (třeba v hororech a televizních zprávách).

Z jakých zdrojů čerpáte poznatky psychologie?
Z psychologů rád čtu Lacana a jeho současného interpreta Žižeka, Junga, Heffernanovou, Campbella, Franka. Ovšem psychologii beru se stejnou rezervou jako ekonomii. I psychologie je totiž zejména „storytelling“. Některé způsoby uvažování mě ale  fascinují a přijdou mi užitečné. Jiné užitečné nejsou a jsou jen zavádějící. Nejvíc radosti mám, když si kombinuji zdánlivě nekombinovatelné – nad psychologickými texty se zamýšlím jako ekonom a ekonomické modely se zase snažím číst okem, kterým by je snad četl psychoanalytik: o čem způsob uvažování v daném modelu svědčí? Přemýšlím, co by si asi řekl psychoanalytik o společnosti, která chce stále jen růst a růst?

Příliš dlouho jsme žili v představě, že jsme jen malým, zbytečným, nepodstatným životem v nekonečném cyklu.

Na plánované moudření nevěřím

Co by si psychoanalytik o takové společnosti mohl říci?
Že má jakýsi problém s malostí, že touží být neustále někde jinde, že má vykloubenou identitu, která je ve svém základě postavená na nedostatečnosti, nespokojenosti. To je vlastně motor ekonomiky i osobního života. Ale pokud jsme osedlali nespokojenost, pak se nesmíme divit, že máme kolem sebe plno úspěchů, ale zároveň si pak nesmíme stěžovat, že jsme neustále nespokojení.

A co byste řekl vy jako ekonom o člověku, který chce stále růst, věnuje veškerou svoji pozornost osobnímu rozvoji a čtení všelijakých návodů, jak dosáhnout ještě většího štěstí?
Já na nějaké plánované moudření nevěřím. Člověk přeci jí jídlo, ne jídelníček. Cosi v nás chce plánovat, a cosi nás v tom brzdí. Cosi v nás se chce chovat racionálně, a cosi nás brzdí. Cosi v nás se chce chovat impulsivně a emotivně… Něco v nás chce pravidla, řád, zákony. Něco v nás je vytváří a zároveň boří, překračuje. Příliš dlouho jsme žili v představě, že existuje „někdo, kdo ví“. Expert na to, jak žít, jak vychovávat děti. Jak funguje vesmír, jak se mají investovat peníze. A že my jsme jen malým, zbytečným, nepodstatným životem v nekonečném cyklu.

A nejsme?
Zdá se mi, že je to přesně naopak: jediný život, který máme, je ten, který žijeme. A na všechno ostatní je potřeba dívat se z tohoto úhlu. Historie, vesmír, věda, to vše je z tohoto pohledu nepodstatné. Žijeme zde, v tomto století, rozhodujeme se v tomto roce. Vše ostatní je kulisa. Já nechci žít svůj život ve stínu něčích, sebelépe míněných rad a pouček, jak správně žít. Věda, ačkoli nám „nechce kecat do života“, nám dává zprávu, že člověk je kulisou dění hvězd, že je nicotný v čase a prostoru. Psychologie nám zase říká: jsi ovládán tobě neznámými pohnutkami, nic na tobě není autentické ani nové. Jinými slovy, jsi podmnožinou vědy, historie a fyzikálních zákonů. Není tomu ale přesně naopak? Věda, historie, to jsou jen kulisy. Berličky skutečného života tady a teď.

Věda, zdá se mi, ke všem skutečně důležitým lidským věcem mlčí. A toto mlčení nechává člověka bezradného.

Psycholog si drží odstup

Věda se přeci snaží odpovědět na otázky, které člověku nedají spát. A jejím cílem by mělo být i odhalování toho, co je skutečnost a co je klam. Nebo, chcete-li, co je podstata a co kulisa.
Naopak, věda, zdá se mi, ke všem skutečně důležitým lidským věcem mlčí. A toto mlčení nechává člověka bezradného. Takže věda v ledasčem pomáhá, ale zároveň se v konkrétních situacích tváří zcela odlidštěně: doktor nebo psycholog musí mít od člověka naučený odstup, aby jej vnímal jako klienta, ale ne přítele, ne bližního, ne trpícího. Jinak by se z toho zbláznil. Takže věda ve snaze člověku pomoci samotného člověka jakoby vyškrtává z rovnice. Na všechno máme experty. Výsledkem je, že se člověk cítí „neexpertem“ ve vlastním životě. Ale neměl by se tak cítit. Žijeme v domění, že máme žít „expertně“ a dokonale. Nikomu z lidí se to nikdy nepovedlo. To je mimo jiné hlavní zpráva křesťanství.

Jak poznatky psychologie využíváte v osobním životě?
Psychologie mě hlavně vede k zajímavým uvahám nad životem a schopností přemýšlet jinak. Tak třeba nejsem schopen koukat na film, aniž bych se nedíval za něj, nehledal tam archetypy a nehrabal se – jak to říct – v jeho strunách. To samé platí pro texty nebo i reklamy: proč je to zajímavé, proč mě to štve? Na druhou stranu nepochybuji o tom, že lidí, kteří neznají jedinou knihu nebo poučku z psychologie, mnohdy žijí mnohem vyrovnanější a spokojenější život než „experti“. Problém s tím, že čtete hlubší věci, je ten, že se to pak špatně dostává z hlavy.

V neděli 11. září 2016 proběhne tradiční setkání Tomáše Sedláčka se čtenáři Psychologie.cz: Ekonomická analýza ráje

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Tomáš Sedláček

Ekonom, vysokoškolský pedagog