Diskusi o svobodné vůli můžeme shrnout jako spor mezi zastánci existence svobodné vůle a deterministy, kteří říkají, že svobodná vůle neexistuje a veškerá aktivita je odvozena od předchozího stavu.

V  psychologii jsou v současné době nejvýraznější právě názory deterministické, které hovoří o svobodné vůli jako o iluzi. Takový názor je však pro mnoho lidí velmi těžké přijmout. Pojďme se nyní na tento spor podívat blíže.

Černá skříňka

Asi nejextrémnějšími deterministy v rámci psychologie byli takzvaní behavioristé, nejvlivnější proud americké psychologie padesátých let. Behavioristé chápali člověka jako černou skříňku, do níž nevidíme a ani vidět nemůžeme. Jediné, co můžeme sledovat, jsou její produkty (chování) jakožto reakce na stimuly z okolí.

Deterministické pojetí svobodné vůle zažívá v posledním desetiletí svou renesanci. Možná jste již slyšeli o známém experimentu Benjamina Libeta. Ten připevnil dobrovolníky k EEG přístroji (měřícím mozkové vlny) a poté je požádal, aby provedli nějaký jednoduchý motorický úkon, např. rozevření dlaně. Přitom měli určit chvíli, kdy se vědomě (volně) rozhodli úkon vykonat. Libet zjistil, že zvýšená aktivita mozku předcházela tomu, co lidé vnímali jako svůj volní projev, až o půl sekundy.

Víra v existenci svobodné vůle stojí v základu celé naší společnosti, protože je základním kamenem morálky a tedy zodpovědnosti.

Psycholog Daniel Wenger ve své knize Iluze vědomé vůle rozlišuje vůli fenomenální a empirickou. Fenomenální vůle je podle něj pouze náš pocit, že máme svobodnou vůli, něco jako ,,pocit autorství“. Oproti tomu empirická vůle je způsobena předcházejícími vlivy, které jsou pro nás neviditelné. Každá naše činnost je ve skutečnosti kombinací složitého souboru fyzických a mentálních procesů.

Známý sociobiolog Edward O. Wilson se domnívá, že veškeré chování podléhá vlivům evolučních pravidel a svobodná vůle je pouhou iluzí.
Takovéto poznatky by mohly ukazovat na to, že koncept svobodné vůle v dnešní době zastaral a patří do starého železa. Není to ovšem tak jednoduché.

Zeptejme se Kanta

Problém totiž nastává, když se psychologie snaží řešit otázky, které spadají do kompetence filozofie. Psychologie v takovém případě musí daný problém zredukovat tak, aby jej mohla zkoumat, jenže již tímto aktem jí daný problém vyklouzne z rukou jako úhoř (podobně je tomu u konceptů jako vědomí či morálka).

Na tento problém poukázal především německý filozof Immanuel Kant. Podle něj nemohou empirické vědy (mezi něž se psychologie řadí) zásadně odpovědět na otázku po svobodě vůle. Proč? Rámec empirických věd je totiž odvozen od smyslového poznání, neboli, empirické vědy vysvětlují empirické empirickým. Kant ve svém díle hovoří o tzv. transcendentáliích, neboli veličinách, které samotnému lidskému poznání předcházejí. Podle Kanta patří mezi takové transcendentálie i svobodná vůle.

Jako jednoduchá analogie nám může sloužit představa zorného pole oka, což jsou empirické vědy, které může být teoreticky nekonečně široké, nemůže však nikdy obsáhnout sebe sama, tedy oko.

Proč děkovat za hořčici a zachraňovat planetu

Pokud vám předcházející odstavce připadají jako veskrze od reality oproštěné plácání, tak vězte, že víra v existenci svobodné vůle stojí v základu celé naší společnosti, protože je základním kamenem morálky a tedy zodpovědnosti.

Udělejme si takový myšlenkový experiment: představme si, jak by vypadala společnost, v níž neexistuje svobodná vůle. Žádná z rozhodnutí, která jste kdy v životě učinili, nebyla vašimi rozhodnutími, jen jste vykonali to, k čemu jste byli puzeni souhrnem vnitřních a vnějších sil. To není příliš lichotivé.

Proč bychom, pokud je svět deterministický, měli někomu děkovat za to, že nám podal hořčici? Vždyť neměl jinou možnost!

V takovém světě by navíc nemohly existovat instituce jako policie či soudy, neboť ty vycházejí z předpokladu, že lidé konají trestné činy z vlastního rozhodnutí. Pokud by neexistovala svobodná vůle, nemůžeme nikoho soudit za vraždu – vrah by neměl jinou možnost než vraždit, jelikož byl k tomu determinován předcházejícími vlivy.

Představa neexistence svobodné vůle přináší i další paradoxy. Výše citovaný sociobiolog E. O. Wilson je také znám jako zastánce ekologického chování, doporučuje například omezit používání pesticidů či zastavit kácení pralesů. Jak však můžeme přijmout zodpovědnost za životní prostředí a podniknout kroky k jeho nápravě, když nemáme svobodnou vůli k takovému rozhodnutí?

Na paradox vzniknuvší ve světě bez svobodné vůle vtipně upozorňuje také Gilbert K. Chesterton, který se ptá, proč bychom, pokud je svět deterministický, měli někomu děkovat za to, že nám podal hořčici? Vždyť neměl jinou možnost!

Máme, nebo nemáme?

Jak je vidno, deterministický přístup hovořící o neexistenci svobodné vůle je neudržitelný nejen kvůli množství logických paradoxů, ale také z důvodu nemožnosti jeho praktické aplikace v každodenním světě. Život bez svobodné vůle je pro nás těžko představitelný.

Svobodná vůle nám nejen pomáhá rozhodnout se pro to, co považujeme za dobré (např. dát si čokoládu), ale – co je důležitější – také to, co nám připadá dobré, odmítnout, překročit svou animální determinaci.

To se může projevit od jednoduchého odmítnutí okamžitého uspokojení (nedám si čokoládu, budu věrný/-á) po vrcholné vzepětí ve chvílích hrdinství, kdy lidé dobrovolně ohrožují svou existenci pro nějaký vyšší princip. Vzpomeňme třeba hasiče při útocích 11. září nebo čin Jana Palacha.

V takových chvílích se determinismus dostává do úzkých, protože nedokáže vysvětlit, jaký např. evoluční mechanismus by stál za takovým veskrze nesmyslným činem, jako je obětování svých genů. V překonávání sebe sama se stáváme opravdu lidskými.

Tajemství

Ačkoliv s determinismem jak vidno daleko nedojdeme, neznamená to, že východiske je jeho radikální opak, tedy indeterminismus. Ten říká, že naše rozhodnutí nejsou závislá na předchozích vlivech a jsou veskrze dílem náhody. To se však dostaneme do stejného problému s morálkou – představa, že lidský mozek hraje kostky a lidské činy jsou tak závislé na tom, co padne, opět zbavuje lidi odpovědnosti za jejich činy a vyvrací tedy možnost svobodné vůle.

Co tedy s tím? Oba vyhraněné směry, determinismus i indeterminismus, v otázce svobodné vůle selhávají. Ačkoliv Kant stanovil podmínky existence svobodné vůle, sám se vzdal konečné odpovědi na tuto otázku. Aniž se domnívám, že se jedná o rezignaci, také já se ztotožňuji s podobným názorem Martina Gardnera, který říká: „Neumím si představit, jak toto dilema může být řešeno, ale netrápím se tím víc než faktem, že nemohu pochopit čas, bytí, vědomí či povahu Boha. Smím říci, že mi kdysi dávno přineslo pocit mimořádného ulehčení, když jsem došel k závěru, že svobodná vůle je bezedné tajemství.“