Jsem horší?

„Srovnávám se, a to bych neměla!“ povídá mi značně rozčileně klientka Míša. „Proč ne?“ ptám se. „Protože to je špatně!“ Míša jednoznačně považuje čin srovnávání za své selhání, chybu charakteru, která ji v žebříčku hodnocení její osobnosti deportuje v mžiku o několik příček dolů. A i když se snaží přijmout se taková, jaká je, srovnává se téměř s každým a všude. Na ulici, doma, v práci, dokonce i během našich sezení. Pokaždé zažívá stres, nervozitu a frustraci. Srovnávání je pro ni jednoznačně škodlivá záležitost, které je třeba se zbavit.

Při bližším zkoumání zjistíme, že k opravdovému srovnávání u Míši vlastně vůbec nedochází. Dlouze mluví o všech pocitech, které se v přítomnosti jiné ženy dostaví. Jsou vesměs nepříjemné, tíživé a provází je odsuzující myšlenky. Nechá se pohltit emocemi a přehlíží všechny další faktory jako věk, zdravotní stav, typ postavy, životní styl. Její reakce je neuvědomělá, silná a velmi rychlá. Časem se tak dostáváme k vzorci, který by mohl znít: Umenšit se a kritizovat sebe sama je bezpečnější.

V ten moment přestává být srovnávání tím, „kdo za všechno může“. A dokonce ho dál využijeme jako podpůrný nástroj k nasbírání dostatečného množství informací a pak důkladně porovnáváme. Slova jako lepší, hezčí nahrazujeme popisem typu vyšší, mladší, energičtější a podobně a vše se snažíme zasadit do širšího kontextu.

• Jaký je Míšin přístup k péči o sebe?
  
• Na čem jí vlastně záleží?
  
• Jaké oblasti života považuje za důležité?
  
• Ví něco víc o dotyčné, se kterou se poměřuje?
  

„V tomhle se s ní asi fakt srovnávat nemůžu,“ říká, když se dostaneme na poměřování jejích vlastností s vlastnostmi kolegyně v práci, která je o dost mladší, povahou pravděpodobně extrovert, miluje adrenalin.

Lehká úzkost v Míše sice stále zůstává, ale už vykračuje novým směrem. „Když se mě zase zmocní zoufalství z toho, jak jsem oproti ostatním hrozná, začnu víc vědomě porovnávat, jako jsme to dělaly spolu. Připomínám si, že jsem se pro to, jaká jsem, vlastně rozhodla.“

Jak a proč (ne)srovnávat

Všimněte si, co s vámi dělá už jen samotné slovo: srovnávat. Cítíte při něm zvědavost a radost z inspirace, nebo spíš strach a úzkost? Považujete srovnávání vesměs za užitečné, nebo destruktivní? S jakým přesvědčením do něj vstupujete?

Pozor, pokud jste si sami pro sebe odpověděli jak kdy, nejedná se o odpověď, kterou pro tento účel potřebujeme. Smyslem není najít jen rozumný a logický postoj, ale objevit pocit, který vás chtě nechtě při představě srovnávání provází bez ohledu na to, jak užitečné či neužitečné v daný moment může být.

„Musím se přece srovnávat. Jak jinak bych mohl růst a zlepšovat se? Celá moje kariéra stojí na srovnávání. Musím porovnávat ceny, strategie, hodnoty i svůj přístup. Bez neustálého porovnávání by mě konkurence brzy předběhla,“ vysvětluje mi trpělivě s lehkým úsměvem David. Nepochybuje o nutnosti srovnávat se a je ochoten jít do přímé konfrontace a často i tvrdých hodnocení sebe sama. A dle jeho slov mu firma prosperuje k jeho spokojenosti.

Ve vztazích mu ale tento postoj moc nefunguje. Nechápe, proč se jeho partnerka tak často uráží. „Jen jí ukazuji jasná fakta,“ vypráví. Srovnávání považuje na nejužitečnější nástroj, jak mít nad věcmi kontrolu. Dodává mu to klid. Emoce ho při hledání řešení spíš matou. Nerozumí jim a nemají pro něj měřitelnou hodnotu. Když jeho partnerka začne mluvit o svém prožívání, přeruší ji, srovná všechna fakta a navrhne řešení.

Někdy začne porovnávat její chování s chováním své bývalé přítelkyně v naději, že tím názorně a smysluplně ukáže možnost, jak danou situaci vyřešit. Docílí však ještě bouřlivějšího projevu emocí ze strany současné partnerky. Protože jiné řešení už nevidí, přepadne ho neklid a ještě více se upne na porovnávání a hledání dalších logických řešení, aby se neklidu zbavil a znovu získal kontrolu nad situací.

Pokud ale nebude ve svém přístupu emoce ani nadále zohledňovat, hrozí, že ztratí nejen přítelkyni, ale i sám sebe. Některé potřeby a touhy totiž nemusí mít neprůstřelné logické vysvětlení a časem ho mohou potlačené pocity natolik pohltit, že ovlivní i jeho způsob myšlení a rozhodování. To, čemu teď tolik důvěřuje, rozum a logika, ho zradí pod tlakem vlastního těla.

• Míša dlouhé roky využívala srovnávání jako nástroj vlastního ponížení. Nechávala se pohltit okamžitými emocemi bez schopnosti od nich poodstoupit a na situaci se podívat jako na celek.
  
• David si oproti ní drží emoce od těla (alespoň si to myslí). Na situaci vždy kouká zvenku a rozhoduje se čistě racionálně, aniž by bral ohled na své pocity či pocity druhých. Až ve chvíli, kdy logické řešení nenachází, si všimne jakési úzkosti, které se však dalším srovnáváním snaží zbavit.

Pokud jde o mě, dlouhou dobu jsem srovnávání vnímala podobně jako Míša. Ačkoliv jsem si rozumem dokázala říct, že jiná neznamená horší, část mě trvala na tom, že pokud se srovnávám, je se mnou něco a priori špatně. A byla to právě Míša, která mě ve svém hlubokém přesvědčení, že se jí uleví teprve tehdy, když přestane cokoli porovnávat, přiměla srovnávání prozkoumat blíž.

Vlastně díky ní jsem si uvědomila, že srovnávám nejčastěji tehdy, když se cítím nejistá. Že můj pocit ohrožení nepramení ze srovnávání, ale že tu byl už před ním a výsledný verdikt jen reflektuje to, co se ve mně právě odehrává. Porovnávám a hodnotím ve snaze potlačit nepříjemný pocit. Mnohdy ale zkratkovitě a nevědomě bez přispění rozumové složky jako dřív Míša.

Nehodnotím, vyhodnotím!

Vím o sobě, že mi skvěle sedí role kavárenské povalečky. Miluji knihy, nesnáším běh a ve většině případů dám přednost samotě před společností. Mé nejbližší kamarádky jsou mým pravým opakem – zapálené sportovkyně, pro které je den o samotě za trest.

Dříve pro mne bylo naše setkávání určitým zdrojem frustrace. Jsme velmi rozdílné ve vzhledu i v přístupu k životu, a tak se pokaždé moje hlava brzy zaplnila myšlenkami začínajícími slovy: Měla bych taky… Dnes se ale učím zpomalit svou reakci a zeptat se sama sebe:

• Co mi teď chybí?
  
• Co ve mně teď doopravdy reaguje?
  

Zjišťuji, že obě ženy jsou pro mne jakýmsi odrazem a varováním, když ve své „lenosti“ zajdu příliš daleko a jsem se sebou nespokojená. Ve chvíli, kdy si uvědomím své pocity a svůj záměr, srovnám jejich životní styl, názory či vkus se svým – a víte co? Nechám se inspirovat! Nehodnotím, vyhodnotím. Vypadá to nějak takhle:

1. Pozoruji, co se děje. Hmm, cítím se vedle holek blbě. Mají hezčí postoj těla. Často porovnávám svůj vzhled a jejich. Ach jo.
   
2. Snažím se uvědomit si, co dělám a k čemu to směřuje. Už se zase kritizuju na základě odlišnosti. A je mi hůř a hůř. Pravda je, že sama cítím nespokojenost, kterou se snažím potlačit.
   
3. Porovnám, co mohu vidět v souvislostech. Takže, čeho si můžu všimnout, když se teď chvíli nebudu kritizovat? Lucka, která stojí naprosto vzpřímeně, se sportem živí. Já sedím denně pět hodin u počítače a moje ramena klesají dolů. Její záliba je v pohybu, moje v knihách. Myslím, že chápu, proč jsme každá jiná.
   
4. Vyhodnotím (ve smyslu hodnot, nikoliv hodnocení), co můžu a chci změnit. Je pro mě důležitý klid a pohoda. Nelibuji si jako ona v nabité tělocvičně. Mohla bych ranní půlhodinu čtení vyměnit za protahování, ale maximálně třikrát týdně. Vlastně tak úplně nespokojená se sebou zase nejsem.
   
5. Nechám se inspirovat tím, co se mi líbí a zapadá do mého světa. „Lúco, ukaž mi prosím cviky na záda, ráda bych si z nich pro sebe nějaké vybrala.“
   

Do procesu srovnávání neodmyslitelně patří uvědomění si vlastní hodnoty a celková znalost sebe sama. A srovnávání tuto naši znalost reflektuje.

Jestliže sami sobě dostatečně nerozumíme, může nás náš vnitřní kritik snadno a rychle zadupat, protože nemáme dostatek informací o sobě ani o kontextu. Pokud se ale dokážeme zastavit a zohlednit jak své prožívání, tak své myšlenky a okolnosti, můžeme ve srovnávání najít dost možná užitečného pomocníka.