Jsem horší?

„Srovnávám se, a to bych neměla!“ povídá mi značně rozčileně klientka Míša. „Proč ne?“ ptám se. „Protože to je špatně!“ Míša jednoznačně považuje čin srovnávání za své selhání, chybu charakteru, která ji v žebříčku hodnocení její osobnosti deportuje v mžiku o několik příček dolů. A i když se snaží přijmout se taková, jaká je, srovnává se téměř s každým a všude. Na ulici, doma, v práci, dokonce i během našich sezení. Pokaždé zažívá stres, nervozitu a frustraci. Srovnávání je pro ni jednoznačně škodlivá záležitost, které je třeba se zbavit.

Při bližším zkoumání zjistíme, že k opravdovému srovnávání u Míši vlastně vůbec nedochází. Dlouze mluví o všech pocitech, které se v přítomnosti jiné ženy dostaví. Jsou vesměs nepříjemné, tíživé a provází je odsuzující myšlenky. Nechá se pohltit emocemi a přehlíží všechny další faktory jako věk, zdravotní stav, typ postavy, životní styl. Její reakce je neuvědomělá, silná a velmi rychlá. Časem se tak dostáváme k vzorci, který by mohl znít: Umenšit se a kritizovat sebe sama je bezpečnější.