Jací jsme, záleží na tom, s kým jsme. Stále víc a víc se mi během života jeví tato hypotéza pravděpodobnější. Ověřuji si ji prakticky denně. Ráda přemýšlím nad osobností jako nad něčím proměnlivým a tvárným a půjčuji si k tomu hudební metaforu. Pokud bychom šli do krajnosti, můžeme říct, že není žádné já – žádný pevný nástroj, pouze struny vlající ve větru podle toho, jak se k sobě navzájem přibližujeme a vzdalujeme. Na první pohled možná zní taková představa děsivě, přináší však i naději. Otevírá nový prostor k uvažování o našich vlastnostech.