Pamatujete si, jak jste chodili v první třídě ze školy, v tašce sešit s červenou jedničkou od paní učitelky? Z koruny stromu u cesty na vás možná shlížel pár očí připojených k mozku, jenž se vám v logickém myšlení vyrovnal.

Znáte tenhle příběh? Byla jednou jedna vrána, která měla strašlivou žízeň. V kraji ale vládlo sucho a všechny louže, rybníky, jezera, potoky i řeky v okolí vyschly. I vydala se vrána do vesnice, neboť lidé měli vždycky všeho dost. A dobře udělala. Na zápraží jednoho domu našla džbán s vodou. Hladina však sahala jen do poloviny džbánu, kam vrána zobákem nedosáhla. Sílu na jeho převrhnutí taky neměla. Chvíli se zamyslela a pak na to přišla. Začala sbírat kamínky a házet je do džbánu. S každým kamínkem hladina o něco stoupla. Nakonec se mohla napít.

Příběh je tradičně přisuzován bajkáři Ezopovi, o němž se ví velice málo. Není jisté, jestli si ho někdo nevymyslel stejně, jako on si měl vymyslet chytrou vránu. Chytrá vrána zase vymyšlená být nemusí. Vrány, havrani, straky a jejich zhruba stovka dalších příbuzných patří mezi stvoření s nejvýkonnějším mozkem ve známém vesmíru. Straky se dokonce mohou pyšnit členstvím v elitním klubu zvířat, jež se poznávají v zrcadle. Poznat sám sebe v zrcadle je důkaz sebe­uvědomění. Do klubu spadají i lidé po osmnáctém měsíci života.

Vysoká inteligence krkavcovitých ptáků ovšem vrhá stín na fabulační schopnosti pololegendárního vypravěče. Jestli jsou vrány opravdu tak chytré, není možné, že Ezop nějakou viděl, jak hází do džbánu kamínky, aby se mohla napít? Podle vědeckých výzkumů z poslední doby to možné je. Nejméně tři druhy krkavcovitých ptáků úkol s poloprázdným džbánem bez obtíží zvládají. Jejich výkony jsou podle článku trojice vědkyň v časopise PLOS ONE, Lucy Chekeové, Elsy Loisselové a Nicoly Claytonové, srovnatelné s výkony lidských dětí.

Červ v trubce

Zmíněné dámy pracují na katedře experimentální psychologie v Cambridgi, odkud vzešel i první moderní test Ezopovy bajky. Uskutečnili ho před třemi lety Christopher Bird a David Emery. Místo vran použili havrany. Uspořádání pokusu odpovídalo starověkému příběhu, až na to, že nešlo o vodu k pití, nýbrž o šťavnatého červa k zakousnutí (tady najdete pár videí z pokusu). Ptáci dostali válec zčásti naplněný vodou. Na hladině plaval chutný červ. Havrani se rychle naučili naházet do válce kamínky a červa sezobnout.

Dokázali si i vybírat větší kameny, po jejichž vhození do válce stoupala hladina rychleji. Když měli na výběr mezi válcem na­plněným vodou a válcem s pilinami, vybrali si vodu. Házet kameny do nádoby s pilinami by nemělo smysl. V dalších pokusech prokázaly svou inteligenci straky a vrány. Naučily se, co před nimi zvládli havrani. Navíc ale dokázaly i odlišit těžké kamení od kusů korku, které opět nemělo smysl do válce házet, pokud jste si chtěli pochutnat na červovi. Na nejtěžší úkol však byli ptáci krátcí.

Neviditelné propojení

Pro další verzi vědci vymysleli pokusný aparát. Jeho hlavní součásti tvořily opět průhledné válce s vodou – tentokrát tři. Dva z nich byly ve skutečnosti jeden ohnutý do tvaru písmene U. Oblouk byl ovšem pod podlahou a nebyl vidět. V jednom rameni plaval červ. Aby se do něj nedal hodit kámen, bylo úzké. Jediným způsobem, jak se k pochutině dostat, bylo naházet kamení do druhého ramene. Voda uvnitř tvořila jedno těleso, takže červ stoupl a dal se sezobnout. Třetí válec sloužil k matení nepřítele. Když jste do něj hodili kámen, červ neudělal nic.

Ptáci úkol se třemi trubkami nezvládli. Překonaly je až děti. Těch vědkyně sehnaly zhruba osmdesát ve věku od čtyř do deseti let. Děti řešily stejné úkoly jako před nimi vrány. Jediný rozdíl byl v odměně. Místo červa plaval ve vodě žeton, jenž se dal po vylovení vyměnit za samolepku dle vlastního výběru. Úkol byl náročný i pro lidskou mysl. Děti mladší než sedm let ho nezvládaly. V sedmi letech se po pěti pokusech dokázaly naučit, jak se k žetonu dostat. Jeden pokus jim stačil až od osmi let.

Podle výzkumnic úspěch neplynul ze schopnosti odvodit si, že jsou nádoby propojeny. Jedno sedmileté dítě například prohlásilo: „Jedna trubka dělá, že to stoupá, druhá ne. Nevím proč.“ Vrány neházejí kamení do trubky bez červa, protože nevidí žádné spojení.

Z jejich pohledu by to byl nesmysl. Děti propojení taky nevidí, ale zajímá je jen příčina a následek. Dokážou se naučit i věci, které se zdají na první pohled nemožné. Ostatně to tak děláme všichni. Denně mačkáme nespočetné vypínače a tlačítka, aniž bychom věděli, jak fungují.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.