Praxe mě přesvědčuje o tom, že abychom byli spokojení a úspěšní, nepotřebujeme dobré známky. Musíme se ale umět učit. K tomuto poznání časem dospějí propadlíci i ti, kteří dobré známky měli.

Nedávno jsem spolupracovala se studentem, který chtěl přerušit vysokou školu a ujasnit si, co v životě bude dělat. Vzhledem k tomu, že koučink není poradenství, nezazněl za celé sezení jediný můj osobní názor, jediná rada nebo doporučení, jen – jak velí moje profese – otázky, které mu umožnily podívat se na celou situaci z mnoha různých úhlů a v co nejširším kontextu.

Večer mi zavolala jeho matka a rozčilovala se, že jsem ho podpořila v rozhodnutí nechat studia. Mladému muži bylo 23 let a rozhodl se sám. Podle všeho poprvé v životě. Za dva týdny mi zavolal on a radostně mi oznámil, že má na rok práci v zahraničí, jak si vždycky přál, k tomu se zapsal na kurz (úplně jiného oboru, než jaký studoval), má zajištěn i zajímavý příjem a začíná žít skutečný dospělý život.

Zhruba v tu samou dobu mi telefonovala kamarádka, že její dcera se zhroutila z blížící se maturity, protože prý pokud ji neudělá, její život nemá smysl. Naopak můj starší syn měl maturitu „na háku“, jak jsem pochopila z telefonátu ze školy, který mě upozornil, že jinak chytrý chlapec by měl přidat, pokud uvažuje o dalším studiu. Na takto formulované varování stroze odpověděl, že neuvažuje.

Nesmíš udělat chybu!

Názory na význam vzdělání se různí. Někdo věří, že bez pořádného (rozuměj vysokoškolského) vzdělání nenajde člověk pořádné uplatnění, jiný argumentuje tím, že nejúspěšnější lidé světa vlastně žádné extra kvalitní vzdělání neměli a někteří horko těžko dokončili střední školu.

Jak toto dilema vypadá z pohledu rodiče? Jako matka teenagera nechci úplně riskovat, že synek, který opustí gymnázium v polovině studia, nebude příkladem dalšího megaúspěšného podnikatele, ale taky mu nechci lhát. Opravdu si nemyslím, že škola je propustka do světa úspěchu. A přesvědčují mne o tom nejen osobní zkušenosti, ale i příběhy klientů.

Většina jejich problémů se sebeprosazením, vírou ve vlastní schopnosti, odvahou zkusit nové věci a jít za svým snem má kořeny v dětství, a to buď v rodině, nebo ve škole. Bylo by fajn, kdybychom mohli pokývat hlavou a říct si, že to je minulost: „Jo, tenkrát za totality, když jsme byli malí, to nám vymývali mozky, ale dnes je to naštěstí jinak…“ Jenže není.

Setkávám se s mladými lidmi, kteří se potýkají se stejnými problémy. Bohužel jejich příběhy jsou si v mnohém podobné. Stačí impuls prvního nezdaru a v dalších pokusech poprat se o svoje místo na slunci je zastaví v hloubi mysli zafixovaná potřeba hodnocení.

Už dávno nad nimi nestojí kantor, který by je jízlivým hlasem ztrapňoval před celou třídou a pochyboval o jejich schopnostech, ale oni si ho nesou v sobě. Vždyť spoustu dlouhých let strávili v systému, který byl postaven na hodnocení, a známky byly spojeny s tlakem neudělat chybu. Za chybu trest, špatná známka, zklamání rodičů, možná křik a výčitky, strach, co bude dál. Rok za rokem stále stejná zkušenost.

Netvrdím, že všechny školy jsou příšerné, ale v rámci základního školství nemám zrovna žádnou povzbuzující zkušenost. Nejde ale o školu samotnou, spíš o systém, který se u nás praktikuje. A ten si v praxi tak nějak odporuje s posláním školy, kterým je vychovávat samostatné, kriticky myslící jedince, jak to má alespoň většina škol uvedeno ve svých  vizích a umístěno na svých webových stránkách. Jenže...

...samostatný, kriticky myslící jedinec by měl být schopen stát na vlastních nohou, vyrovnávat se s nezdarem, chybu přijímat jako zpětnou vazbu, kterou je schopen vyhodnotit, a na základě toho upravit svoje jednání. Měl by být schopen se rozhodovat, plánovat a nést odpovědnost za svůj život. A jednou by měl být schopen tohle všechno s nadhledem a životní moudrostí předat svým dětem.

Šance pro jedničkáře

Většina současných českých škol tohle své studenty nenaučí. Systém je nastaven tak, aby produkoval poslušné jedince podřízené autoritám, lidi, kteří nakonec popřou sami sebe a snaží se vyhovět. Odměnou je totiž pochvala, odměnou je souhlasný názor druhých, odměnou je přijetí. A my chceme být přijatelní.

Problém je v tom, že čím víc jsme přijatelní pro větší okruh lidí a vyhovujeme různým požadavkům, tím víc se vzdalujeme sami sobě. A jednou v životě nás to dostihne.

Nezřídka už v prvním zaměstnání (nebo když se chceme poměřit s konkurencí na volném trhu) zjistíme, že známky nikoho nezajímají a že ten drzý chlapík s provokativním chováním, kterého by naše maminka jistě nepochválila, je nějakou záhadou úspěšnější než my. A že ta holka, která nahlas říká, v čem je dobrá, místo aby seděla v koutě, dostane nakonec místo i plat, jaký chtěla, zatímco my už několik let čekáme, až nás někdo objeví. A tak řada „dobrých žáků“ zažije ve skutečném životě zklamání a určitý pocit nespravedlnosti.

Pokud je to neodradí a jsou opravdu chytří, položí si otázku, co s tím. Odpověď, kterou najdou, je nejspíš zase vzdělání. Jenže tentokrát se učí, co ke svému životu opravdu potřebují, a to způsobem, který jim vyhovuje a který je zrovna pro ně efektivní. Baví je to, protože jsou motivovaní a vidí výsledky. Učí se učit se, co je zapotřebí.

A zapotřebí je pořád něco: s až fascinující rychlostí jsou tu neustále nové objevy, nové technologie, nové profese. Profesor David Selby ve svých studiích o globální výchově uvádí, že v době, která uplyne mezi narozením dnešních dětí a okamžikem, kdy dostudují školu, se rozsah vědomostí ve světě zvětší čtyřnásobně. Než se dožijí padesátky, bude to dvaatřicetkrát víc a 97 % všeho nově poznaného se odehraje už za jejich života.

Právě proto Selby bojuje za jiný přístup ke vzdělávání – přístup, který by vycházel z problémů současného světa, rozvíjel by osobnost a vedl k pochopení vzájemné provázanosti věcí a procesů.

Učení a objevování je přirozená lidská potřeba. Učení – ne šprtání, memorování a bezhlesé naslouchání mnohdy nezáživnému výkladu bez zjevné souvislosti s čímkoliv dalším.

Takže jediný problém, který zbývá vyřešit, je nenechat se otrávit. Protože jinak bychom nemohli využít šance naučit se, co potřebujeme, od učitele, kterého jsme si našli, způsobem, který nám vyhovuje, a v době, kdy to má pro nás smysl.