Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

K jádru mystiky

Cesta mystika není odlidštěná. Pojmy víra, hřích, bůh, ctnost či morálka byly vždy součástí života.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

17. 3. 2015

Ať už přichází mystik z Východu či Západu, ať vychází z jakékoliv náboženské či filosofické tradice, jeho přístup je podobný: ponechává věci jejich přirozené podstatě a tuto podstatu zkoumá. Z pohledu mystika je chybou snažit se o změnu věcí kolem nás, protože vše, co děláme, je prosazováním představ našeho omezeného ega a snahou nahradit moudrost omezeným poznáním. Bůh se ukazuje těm, kteří se umí dívat. Kdo se dívá, naučí se chápat náboženská, psychologická či filosofická učení a jejich rituály jako určitý druh dekorace, ne však jako doslovnou pravdu. Tu musí hledat a najít v sobě samém a poté s ní splynout. Sféra jediného nepřichází skrze poznání, ale skrze skutečnou přítomnost. Ta však přesahuje veškeré vědomí.

Co je jádrem mystiky? Co je mystická zkušenost? Kdo je mystik? A co to všechno znamená? Jaké osobní otázky či psychická fakta můžeme ve vztahu k mystice vnímat? Mlčení, otazníky, pověry a dezinterpretace kolem pojmu „mystika“ bývají slepou skvrnou psychologie. Moderní hledající se však i s tímto pojmem setkává a touží jej zasadit do celkového kontextu vlastního chápání spojení psychologie a spirituality. Začněme tedy v těch časech, kdy mystika nebyla před zraky veřejnosti ukrytou pannou, ale spíše společensky protřelou dámou, tedy středověkem.

Samotné slovo mystika zapadá daleko lépe mezi pojmy středověku. Středověk byl dobou živé spirituality. Aktuality běžného života byly dávány do živé souvislosti s Bohem a Bůh či víra v Boha byly hlavním měřítkem všech věcí a středem kulturního i politického života. Spiritualita nerozlišovala mezi bohatými a chudými. Prostupovala každodenní život v podobách od prosté lidové pověrčivosti až po složitou církevní dogmatiku. Tady bychom pojmu mystika snadno rozuměli. Koneckonců jazyk se hemžil religiózními termíny a pojmy víra, hřích, bůh, ctnost, morálka atd. byly součástí denního slovníku pastevce i věrouka.

Dnes je tomu jinak. Pojem mystika se ve slovníku běžného západního člověka téměř nevyskytuje. Možná si někteří lidé myslí, že mystika je něco jako spiritualita a obě to jsou nakažlivé nemoci. Běžná psychologie se fenoménem mystických zkušeností a duchovního postupu za hranice osobnosti zabývá velmi okrajově, protože právě tyto zkušenosti většinou překračují rámec toho, co ona sama řeší. Nicméně tu mystika je a pro psychologii není zdaleka tak mrtvá, jak by se zdálo. Pojďme strhnout pojmu mystika religiózní roucho (do té míry, do jaké to lze), omést z něj středověký prach a podívat se naň nikoliv pouze jako na religiózní, ale i jako na psychologickou zkušenost ne nepodobnou těm, jež přicházejí z pramenů Východu.

Most ke sjednocení

Centrem mystikovy mysli je existence Boha – nestvořené jednoty, jako jediného zdroje všeho. Bůh, mystikovo vědomí sama sebe a vztah mezi nimi je ústředním tématem jeho života. Tento takříkajíc „zájem“ o Boha převyšuje ostatní zájmy. Ty ve stínu tohoto blednou. Jsou koneckonců ničím. Pouhou zahalující mlhou iluzí, skrze niž se snaží mystik proniknout do míst, kde již nepanuje žádná dualita ani žádná rozdílnost. 

Bůh (jediný) jako takový je mystikem samotným popisován různě. Jeho popis závisí na formulovaných vyznáních víry, jež jsou vždy zabarvena osobními prožitky, zkušeností a city, které mystik považuje za jeho živé projevy. Hlavními pojmy jeho jazyka jsou: ústřední síla (Bůh, Tao…), nediferencovaná prasubstance, odvěký a věčný praprincip, jež je zároveň nebytím, to znamená, že nemá žádné pojmenovatelné vlastnosti. Tento ústřední princip se projevuje prostřednictvím síly, principu, jehož působením na sebe věci berou konkrétní podoby a formy (Merkur, Te…). Působení obou je autonomní, nemůže být vymyšleno, chtěno, přikázáno a ani nijak pozměněno. Odlišné formy mystických tradic mají podobná pojetí a něco společného. Je to jistota existence věčné jednoty a jejího projevu. 

Nevnímejme mystikovu cestu, jeho způsob realizace, jako odlidštěnou metafyzickou praxi, to by byla velká chyba. Protože to, co je všem mystikům společné a vlastní, je hluboce jímavá lidskost. 

Mostem k této jednotě je pro mystika jeho Víra. Boha lze milovat, ne však zamýšlet. Je tedy jasné, že má-li mystik vstoupit do míst, kde se skutečnost Boha nachází, musí myšlení jako takové stranou. Jeho vlastní vnitřně formulovaná vyznání víry jsou mostem, po kterém mystik vstupuje do míst, kam se myšlenky dostat nemohou. Tato místa však nesnesou nejen existenci myšlenek, ale i jakýchkoliv představ. Představy (iluze Boha, tedy fantazijní obrazy) jsou mystikem obnaženy a odvrženy, protože ví, že všezahrnující jednota je prosta jakýchkoliv zobrazení sama sebe. Bůh je pro mystika předmět lásky, nikoliv předmět jeho myšlenkových či obrazových představ. 

Mystik usiluje jen o jeden cíl, a tím je sjednocení. Tuší, věří, ba ví, že lze dosáhnout takové proměny Já, které bude s Bohem v dokonalé jednotě. Je tu však otázka jeho „normální“ vědomé, řekněme osobní, mysli se všemi tužbami, prožitky, afekty a city. Je tu otázka jeho těla a smyslů, které vědomou mysl atakují žádostmi. S tím si musí mystik nějak vědět rady. Navíc tu je další otázka. Otázka nevědomí – tedy nevědomé mysli, tedy té části mysli, v níž panuje jiná atmosféra, odlišná od vědomí. Atmosféra plná primitivních impulzů, pudových hnutí, dětinských tužeb a skrytých motivací, jež jsou veskrze nezralými, paranoidními a afektovanými reakcemi nevědomí na vnější svět. Musí tedy existovat cesta, která připraví jeho vědomou i nevědomou mysl do stavu, v němž může být trvale sjednocena s Bohem. Tou cestou je očištění. 

Avšak nevnímejme mystikovu cestu, jeho způsob realizace, jako odlidštěnou metafyzickou praxi, to by byla velká chyba. Protože to, co je všem mystikům společné a vlastní, je hluboce jímavá lidskost. Člověčenství, v němž se zrcadlí nejvyšší kvalita dobra – soucit – vrcholící v moudrosti osvícené mysli, jsou atributy, které na cestě k Bohu mystik neztrácí, ale naopak získává a prohlubuje. Chladná odosobněnost je na hony vzdálena západnímu obrazu mystika, avšak „zbožná“ afektovanost mu také nesluší. Ta sluší spíše Východu a to ještě jen některým tradicím.

Jaká je mystikova cesta

Je ji možno chápat a vysvětlovat různě, jedno je však stálé: je to proces, během kterého dochází k proměně chápání Já a jeho vztahu k tomu, čemu mystičtí filozofové říkají Absolutno a náboženští mystici Bůh. Vše se děje na úrovni vědomí. V čem je tedy mystikovo vědomí jiné a v čem se liší od vědomí normálního člověka? Normální vědomí (vědomí běžného člověka) neřeší a nevnímá skutečnost, která se nachází mimo něj, ale žije samo v sobě a pro sebe (ego). Jak to lze chápat? Normální vědomí je zahlceno tělesnými a duševními prožitky, myšlenkami, smyslovými vjemy, pocity a tužbami. To vše se vzájemně proplétá, povstává a opět zaniká. 

Normální vědomí se snaží nacházet uspokojení ve vnějším světě a nevidí v tom nic špatného. Natož aby chápalo, že právě toto je příčinou a zdrojem všeho utrpení.

Mysl vytváří neustále nekonečně mnoho individuálních a velmi osobitých okamžiků vědomí, o kterých si myslíme, že buď jsou, nebo nejsou Já (podle toho s nimi nakládáme), a jsme naučeni je tak vnímat. Ovšem jenom pokud se nestane něco, co nám pomůže nahlédnout na Já jako na iluzi, tedy jinak než jako na ohraničenou, podmíněnou a měnící se součást konvenční reality. 

Normálnímu vědomí (egu) je neskutečná, tedy iluzorní, povaha Já a vnějšího světa cizí a dokonce přímo ohrožuje všechny atributy, na kterých stojí koncept ega a světa. Normální vědomí se přece snaží nacházet uspokojení ve vnějším světě a nevidí v tom nic špatného. Natož aby chápalo, že právě toto je příčinou a zdrojem všeho utrpení. Namísto toho, aby přestalo těžit uspokojení z vnějšku a tak zastavilo nekonečně vznikající řetězení vnitřního utrpení jako odpověď na tuto snahu, zachází ego s „vnitřní realitou“ prožitků tak, že se snaží bolest a utrpení vznikající bažením po uspokojení vytěsňovat za hranice bdělosti.

V takovém terénu mysli není pochopitelně místo pro vědomý růst. Honba za potěšením a uspokojením nenechává egu téměř žádný prostor pro vědomou praxi rozlišování, natož aby nahlíželo a zabývalo se svými vlastními duševními neduhy a prohřešky, či se s nimi snažilo jakkoliv smysluplně zacházet. 

Mystik si je této části mysli, které říkáme ego, vědom, a ví, že s ní musí nějak naložit. Je si vědom, že musí opustit kolotoč nekonečného vznikání a zanikání, očistit svoji mysl, musí vědomě zničit ztotožnění s proměnlivou iluzorní skutečností ega a zkoumat věčnou základnu, jež se nachází právě za tímto kolotočem proměňujícího se vědomí. Zkoumá sjednocující princip. Toto zkoumání se neuskutečňuje samo, ale ve stavech kontemplace a meditace, jež proměňují nejen vnímání sama sebe, posunují hranice jeho vědomí a vedou ho ke stále hlubším a jemnějším vhledům. Nejde však jen o poznání, ale o podstatnější věc a tou je očišťování. Co lze pod tímto pojmem chápat?   

Proces a praxe mystikova očišťování

Mystická cesta je proces transformace, něco jako přechod z jednoho břehu na druhý. Výchozím břehem je způsob jeho lidského bytí a činnosti, které vykonává. Tím druhým břehem je nový člověk, připodobněný Bohu ve svém bytí i činnostech. Nejde však o jeho chování, o jeho návyky či o to, jak vypadá, ale o skutečné hluboké vnitřní znovuzrození.

Mystik si uvědomuje, jak velký mravní zápas v průběhu tohoto procesu je nutný k osvobození. Přestat toužit po osobním majetku a moci. Očistit mysl od všech stavů těla a mysli, očistit ducha od pýchy – tedy od toho arogantního, zpupného a povýšeneckého intelektuálního odstupu od všech lidských nedostatků a proměnit se v sebedávající nezištnou lásku. Doslova vyprat vlastní mysl, jak praví Buddha, či připravit duši jako nevěstu na mystickou svatbu – sjednocení s Bohem, jak praví sv. Jan z Kříže. 

Tah směrem dolů, vně a zpět je nesmírný. Překonat ho mohou jen ti, kteří si jsou vědomi toho, že musí duchovnímu životu obětovat všechny své světské radosti, nižší zájmy a tužby.

Mystik ví, kolika zkouškami musí projít, než najde pravou cestu, která je na hony vzdálena potlačování a umrtvování v poutech tvrdé askeze na jedné straně či přílišné volnosti doprovázené shovívavostí právě k těm touhám, které nedokáže ovládnout, na straně druhé. Očista je trénink vůle vědomé mysli, je aktem meditace, kontemplace a pěstování všímavosti a co hlavně, je aktem sebeodevzdání, který můžeme chápat i ve smyslu Buddhova úplného sebezániku (ne-já). Je to proces vyžadující mnoho a mnoho sebezapření, sebeovládání, odvahy a vytrvalosti.

Je mnoho forem a způsobů očisty, tedy cest dovnitř a vzhůru od všeho stvořeného a zjeveného. Tah směrem dolů, vně a zpět je nesmírný a překonat ho mohou jen ti, kteří si jsou vědomi toho, že musí duchovnímu životu obětovat všechny své světské radosti, nižší zájmy a tužby. Buddha přirovnává očistu mysli k látce, jež je odbarvována od nečistot, mluví o způsobu jejich opuštění (nečistot, tedy nižších stavů) a o postupném úplném odstranění všech zákalů, až ke konečnému zániku všech jevů spolu se zánikem vědomí sama sebe. Sv. Jan z Kříže mluví o tomtéž, o procesu očišťování duše temnou nocí, avšak jiným jazykem.

Tato velká kapitola mystikova života – očistná praxe – je tak rozsáhlá a tak rozmanitá věc, že si zaslouží víc než jen jeden odstavec. Proto jí napříště věnuji celý článek. Dotýká se nás všech. Transformace je přece jenom přirozený vnitřní proces. Mystici z něj vycházejí povětšinou vítězně. Jsou to naši učitelé, kteří nám svou cestou ukazují směr, a pro vnímavé i naléhavost potřeby vnitřní proměny.

Využívejte celý web.

Předplatné

To pociťují hlavně ti z vás, pro něž z různých důvodů věci ztratily svůj obvyklý význam a smysl, a kteří prožívají stav vnitřní prázdnoty. Situace, věci a lidé, jež vás dříve přitahovali a prožívali jste skrze ně uspokojení, se stávají prázdnými a postrádají význam, který jste v nich nacházeli. Fakt prázdnoty bývá, zpravidla spolu s dalšími průvodními psychickými jevy, první mocnou pákou budoucích změn.

Získáte-li vnitřní klid, získáte svobodu. Videozáznam přednášky Pavla Špatenky: Vhled do nitra

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz