Zhruba po roce intenzivního mateřství mám „opušťák“ z péče o děti. Jedu na kontrolní magnetickou rezonanci. Pouštím si hudbu. Nahlas. Fakt hodně nahlas. Chvíli zpívám jen tak, pak nejhlasitěji, jak dokážu. Hustší provoz, musím se víc soustředit. Místo zpěvu bubnuju na volant. Všímám si síly, kterou do bubnování dávám. Dělá mi to hrozně dobře. Všímám si poprvé, že i houslista musí do smyčce dát sílu, jinak by mu housle nevydaly žádný kloudný tón. Přemýšlím nad agresí. Nad silou. Bez síly není hudba. Bez síly není ledasjaké pořádné setkání se světem.