Když vypukla bitva o Anglii, Winston Churchill jako tehdejší britský premiér oznámil, že pro vítězství země jsou některé osoby nepostradatelné, prioritní, jak tehdy doslova řekl, „very important persons“. A hned je taky vyjmenoval, samí lidé s přirozenou autoritou, a že prý musí kromě přísné ochrany požívat i dalších, vpravdě královských privilegií. Tento statut se samozřejmě zalíbil kdekomu, a tak se po válce chtěli do tohoto ranku povýšit i mnozí nezáslužní. Jaká je zásluha ženské, která si vezme chlapa, co se stane prezidentem? Akorát snad že měla správný čuch. Ale proč hned první dáma, proboha?! Směšné. Dvojnásobně v éře postmoderní, kdy hodnoty upadají a devalvují stejně jako tituly a každý majitel kolotoče je generálním ředitelem, každý ouřada managerem a prodavačky asistentkami prodeje, říká psychiatr Radkin Honzák v knižním rozhovoru Všichni žijem' v blázinci, který právě vychází.

Není ale divu, výsluní se přece vyplácí.
To je pravda, většinou člověku přináší výhody alfa samce, který první žere, první si vybírá partnerky, první je na řadě i v lecčems jiném. Však taky leckoho z vyvolených potrefí VIP syndrom, což je, prosím, terminus technicus pro situaci, kdy se snaží přimět okolí, aby pro jeho prospěch udělalo i to, co není obvyklé nebo dokonce správné. Často se to však nakonec obrátí proti dotyčnému. Nejčastěji poté, co vtrhne se svou suitou do zdravotnického zařízení – nebo ještě výstižněji, když ho napadne. Vyvolá v něm totiž rozruch a zmatek, ba i strach, a tak se mu personál, který kvůli VIPovi přijme mimořádná opatření, ač z hlediska biomedicínského na jeho organismu nic mimořádného není, snaží vyhovět a vyhnout se tak jeho nelibosti někdy i za cenu postupů non lege artis. Pak mluvíme o pacientském VIP syndromu.
Jednu z prvních studií na toto téma, pokud vím, udělal přesně před padesáti lety americký psychiatr Walter Weintraub, primář lůžkového psychiatrického oddělení v malé nemocnici. Kromě zmatku si všiml i toho, že málokterý VIP se úspěšně vyléčí. Z dat dvanácti takových pacientů zjistil, že deset představovalo totální léčebný průšvih, přičemž všichni opustili nemocnici předčasně, navzdory doporučení lékařů, dva spáchali sebevraždu. Pouze dva lidé absolvovali léčbu s dobrým výsledkem, ovšem až poté, co ztratili statut VIP.

Neuvěřitelné.
Doplatil na to i sám Churchill, kterému lékař zatajil, že prodělal lehký infarkt, aby neohrozil jeho jednání s USA. Ale jinak to oni dělají, že odcházejí.

Jako že nemají na kurýrování čas?
Kdepak, spíš z untrholtu. Mají kolem sebe svou camarillu, a všichni jim do toho mluví. Představte si, že vás přijmou, jak se u nás sluší a patří, do Střešovic, a já, váš poradce, vás začnu přesvědčovat – nelež tady, prosím tě, tady umřel před pár týdny Novák, já to zařídím na Vinohradech… V oslnění mocí bývají mocní nesoudní, a tak kývnou – a šup, za pár hodin už dělají poprask jinde. A jaký: zejména za státním VIPem se táhne dlouhý ocas, od agentů přes poradce, manželky, milenky až k vizážistům a vlastním psům, včetně autora budoucího bestselleru o tom, kterak se VIP ocitl na pokraji smrti. To teprve koukáte, kdo všechno se na něj snaží nalepit.
Nějaký čas po smrti Kennedyho se objevilo pár odborných prací, které dokládají, že prezidentovo ošetření po atentátu patří k organizačně nejzbabranějším, které medicína kdy zdokumentovala. Řada chyb přitom pramenila právě z bordelu, který ve špitále zavládl. Když v roce 1981 ve Washingtonu postřelil nějaký pistolník Reagana, vtrhli na operační sál čtyři neumytí, nepřezutí, špinaví chlapi od FBI, aby dozírali na zákrok. Vlastně celý špitál tehdy ovládla FBI. Jiný extrém: poté, co zkolaboval jeden americký senátor, svolali mocní ve snaze zajistit mu nejlepší péči koncilium šedesátky specialistů, kteří se ale spolu hádali tak vehementně a dlouho, co udělat, až jim ten chlap mezitím málem umřel.
Pohromu pak násobí novináři, hlavně ti bulvární. Vzpomeňte si, jak se z nemocnice, kde ležel v izraelský premiér Sharon, šířily v jeden den naprosto protichůdně zprávy, to podle toho, koho chytli a kdo co utrousil.

Proč chodit tak daleko, stačí vybavit si dění kolem plicní operace Václava Havla. Zajímavé, my nepomazaní a nezasvěcení vidíme jen to, že pomazaní netráví hodiny v čekárnách, dostává nejlepší léky, ba i lékaře…
To ano, jenže výsledkem může být sub‑optimální péče horší než u bezdomovce, navíc dotyčný může být opakovanými odběry na alibistická vyšetření téměř odkreven. Mimochodem, víte, že Hitlerův lékař léčil střevní potíže Vůdce čistidlem na flinty? Malér prostě je, že v případě VIP se péče často věnuje symbolu, ne člověku. A jakmile se z medicíny ztratí člověk, je to vždycky v pytli.

Vy jste to taky zažil?
Ano, je málo klinických doktorů, které to nikdy nepotrefí. Na mě jeden VIP zkoušel pouštět hrůzu slovy: Ani Klaus mě nenechal takhle dlouho čekat! Spousta z nás to však zažije také v opačném gardu na vlastní kůži, protože doktor je svým způsobem pro zdravotnické zařízení taky VIP, a navíc do toho kolegům kecá. Slavný je příběh ředitelky jedné velkolepé švýcarské kliniky, kolem které, když to s ní seklo, všichni kmitali, a ona řvala – já nechci experty, já chci doktora!
Dílem lékařské tajemství, dílem obava z nepříjemností – dva dobré důvody, proč o tomto problému vy, doktoři, nahlas nemluvíte. Chápu. Zato jeden z případů druhého nejčastějšího typu VIP syndromu, pasažérského, se rozmazával vydatně a dlouho po celém světě. V roce 2010 zahynul polský prezident Kaczynski i s celou posádkou a státní delegací na nejvyšší úrovni při havárii u Smolenska. Dodnes se soudí, že na vině byl nátlak na pilota, aby přistál navzdory velké mlze, jinak by polská reprezentace mohla zmeškat vzpomínkovou slavnost na masakr v Katyni. Tento názor podpořilo svědectví, že dva roky předtím prezident křičel na pilota, který z bezpečnostních důvodů odmítl přistát v Tbilisi během konfliktu Gruzie a Ruska. Učebnicový VIP syndrom, ne?
Mám pro tyhle příležitosti ve skladišti své paměti trefný komentář Werichovy babičky, která prý nabádala svou dceru: Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností. A potom také to, co říkal Jaroslav Skála na KLUSu (KLubu Usilujících o Střízlivost, kam jsme během psychoterapeutického výcviku také chodili) pacientům, kteří se tam doléčovali:
Buďte rádi, že jste závislí jen na alkoholu. To se dá překonat. Jsou mnohem horší a nebezpečnější závislosti, třeba závislost na moci…
V posledních letech úspěšně konkuruje termínu VIP výraz celebrita. Bohužel ještě víc než celebrit máme v této malé zemi „celebrit“.

Vzpomněla jsem si na ně onehdy v Národním divadle na Cyranovi: „… být velký v malých lidí kruhu…“ Jak byste oba typy charakterizoval?
Celebrovat znamená oslavovat, co ale oslavovat? Skutečné hodnoty, nebo bubliny? Kdo přináší do pokladnice skutečných hodnot něco cenného, ať celebritou je. Teď má třeba výročí Hrabal. Jako osobnost byl asi nesmírně zajímavý, i když doma bych ho mít nechtěl, co do přínosu pro kulturu je to eso. No a pak je někdo, kdo sežere čtyřicet knedlíků za hodinu. Vyvolá chvilkový zájem, jenže bublina se rychle rozplyne, i když třeba jako vítěz soutěže v počtu snědených hamburgerů prohlásí, že to udělal na počest výročí Dne americké nezávislosti, jak jsem to zažil v Santa Monice. To je pak klasická „celebrita“. Stejná jako Iveta Bartošová, která do pokladničky hodnot sice ničím necinkne, zato plní kasu majitelů bulvárních médií, protože je krmí řadu let tím, jestli zrovna pije nebo ne, jestli chodí s tímhle nebo s oním, bude zpívat, nebude, je oteklá, není oteklá…

Vůbec nechápu, co na tom publikum baví tak dlouho. Vy tomu rozumíte? Je to proto, že jejich životy jsou ve srovnání s Ivetčiným zoufale nevzrušivé?
Kdepak, Ivetka jim je hrozně blízká. Oni totiž taky mají průšvihy, byť většinou jen v malém, a tak jsou rádi, že někdo známý je na tom hůř. Pani, podivejte, vona má stejný starosti jako já, von se s ní taky rozvedl… To, co lidi odjakživa přitahuje, je reflexe vlastního života. Proto jsou tak úspěšné soap opery o tisíci dílech. Nekonečný příběh. Jako život sám.

Všechny hříchy světa se teď ovšem svádí na média. Oponuji tím, že kdyby bulvár nikdo nekupoval, zahynul by na úbytě. Není to tedy spíš výpověď o nás?
Média pouze krmí instinkt. Máme se momentálně jak pánbu ve Frankreichu, ale pudově musíme být neustále ve střehu, k budování i obraně vlasti vždy připraveni. Nikdo z nás nemá základní emoční naladění neutrální. Nemáme tedy tendenci zaujmout střed emočního pole, na jehož jedné straně je útlum až deprese a na druhé nadráždění až mánie. Nejbezpečněji se cítíme, jsme‑li trochu vychýleni směrem k nabuzení. Nejsme sice dravci, ale občas přece jen potřebujeme vzrušení z lovu. Žít v naprosté pohodě, vyhlásíme za chvíli deprivační stav bez impulzů, který je, bez nadsázky, na umření. Proto si tu a tam potřebujeme zajít do bijáku na horor nebo si přečíst o krvavém mordu, tedy pocítit napětí a strach alespoň zprostředkovaně. Koneckonců, když ještě svobodný tisk představovalo Rudé právo a Lidová demokracie, to první, co lidi nalistovali, byla Černá kronika.
Proto taky může existovat oxymóron „negativní celebrita“, kam patří vrahouni, lupiči, silniční piráti a podvodníci většího kalibru, o jejichž činech čteme tak rádi, až při tom někdy úplně zapomeneme na to, že to nejsou žádní hrdinové hodní obdivu, ale prachobyčejní gauneři.

Viz Jiří Kájínek, nejznámější český vězeň.
Ano. Na obhajobu těchto padouchů bych však chtěl podotknout, že narozdíl od „celebrit“ není jejich primárním cílem proslavit se. Navíc se občas ukáže, že není velký rozdíl mezi jejich osobností a osobnostmi „těch nahoře“. Těch skutečných VIPů.
Teď hrdě vytáhnu své historicko‑psychopatologické trumfy.
Vezměme třeba poslední Přemyslovce. Přemysl Otakar I. byl jako politik ztělesněním úsloví, kam vítr, tam plášť. Nakonec pod nejapnou záminkou vypudil po dvaceti letech manželku a věnoval přízeň mladému křoupátku.
Jeho syn Václav I. by si zasloužil léčení. Lovil tak vehementně, až si v lesích vypíchl oko. Nesnášel zvuk zvonů, protože mu způsoboval záchvaty buď migrény, nebo epilepsie a měl unikátní fobii – nikde jinde jsem ji nenašel: v místnosti, v níž spal, nesmělo být zlato.
Přemysl Otakar II. byl pruďas a vyhlášený surovec, Václav II., jeho syn, zřejmě k rodovým vlastnostem utrpěl ještě kruté dětství, takže v dospělosti byl těžce poznamenán, trpěl obsesemi, fobiemi, bál se koček, bouřky, bál se, že ho někdo otráví. Po zvlášť velkých hostinách se nechal věšet hlavou dolů a šimrat v krku, aby tak vyzvrátil možný jed. Přitom všem byl, jak píše Havlíček v jiné souvislosti, „in puncto sexti štvanec“, měl deset dětí s první ženou Jitkou, jedno s Eliškou Rejčkou a několik levobočků.
K vraždě Václava III. mělo dobrý důvod dost lidí: jako spojenec byl naprosto nespolehlivý a věrolomný, v opilosti rozdával statky, které, když vystřízlivěl, žádal nazpět a pokud mu je nechtěli vrátit, stavěl na stůl hliněné hrnečky a rozbíjel je s komentářem, že to jsou hlavy jeho nepřátel.
Eliška Přemyslovna byla pletichářka, osobně sice neúspěšná, ovšem zatopila mnoha lidem a její manžel – to by měli lékaři panovníků vědět – dal svého prvního doktora utopit, takže ten druhý, než se k němu dostavil, si to pojistil několika panovnickými zárukami.
Otec vlasti byl udatný bojovník, to ano. A také pěkný hejsek: i papež ho napomínal, aby ho umravnil. S Buškem nejednu číši vypili a, jak vypráví pověst, na Karlštejně ho pak strašil rarášek, takže lze spekulovat, že toho nevypil zrovna málo. Do věku, kdy už ostatní seděli doma na zadku, jezdil po turnajích, takže v důsledku zranění zcela ochrnul. Měl ale neuvěřitelné štěstí na lékaře, kteří ho zachránili na svou dobu neuvěřitelnými ortopedickými postupy.
A to byla, prosím, doba největšího rozkvětu českého státu!

Skoro se vás teď bojím zeptat, zda se vyloženě patologické osobnosti mohou mezi VIPy a celebrity dostat i dnes.
Vezměte si například Charlese Whitmana, vzorného studenta techniky a bývalého mariňáka, který v srpnu 1966  doma, v texaském Austinu, nejdřív zamordoval manželku a matku a pak s kvérem odkráčel do univerzitního kampusu, kde postřílel šestnáct lidí a dalších dvaatřicet zranil. V té době neslýchaný masakr. V jeho deníku našli vyšetřovatelé pár měsíců starý záznam, kde zmiňuje, že to už není on. Při pitvě pak patologové odhalili u amygdaly, mozkového centra emocí, nádorek o velikosti nikláku, který má, jak jsem si našel, průměr 21 mm. I takhle malý glioblastom může člověka zcela změnit.
Známý je i případ spořádaného čtyřicátníka, který zničehonic začal mít interes o dětskou pornografii, což manželku udivilo natolik, že ho zavedla k psychiatrovi, od něj se dostal k neurologovi a ten u něj objevil nádor v čelním mozkovém laloku. Odoperovali ho tedy, on se zcela znormalizoval, ale asi za dva roky se jeho zájem o porno vrátil. Další nádor, další zákrok, a zase bylo všechno v pořádku. Naše já, naši osobnost, tedy může negativně ovlivnit patologický proces utiskující mozek.
Pokud si šňupnete kokainu, vybudíte všechna svá skrytá „já“, jimž jedna škola říká trefně podosobnosti. Navrch můžete být racionální vědkyně, a kdesi uvnitř Rusalka, služtička, Markýz de Sade… Někdy stačí k proměně málo, a je malér. Například předepíšete pacientovi s Parkinsonem lék proti třesu, který v mozku nabuzuje dopamin, a během tří měsíců je z něj gambler, jak se stalo u jednoho nejmenovaného léku. Otázka tedy zní, jak moc se dá integrovaná osobnost narušit.
A to nemluvím o stále řešené, ale nedořešitelné otázce, co udělá s dítětem matka příroda a co výchova. Epigenetické vlivy, tedy vlivy předchozích generací, jsou ale evidentní.

Epigenetické?!
V dlouholeté hádce o to, co má větší vliv na kvalitu osobnosti, zda genetická výbava, nebo výchovné vlivy, kterou bychom mohli nazvat „nature versus nurture“, se objevila takto pojmenovaná skutečnost. Zkušenost předchozích generací může působit na charakter a chování jedince tak výrazně, že se prosadí víc než genotyp. Dobře je to vidět na generaci holocaustu, jejíž tragická zkušenost ovlivňuje potomky už ve třech generacích. Svoji roli sehrají také prodělané stresující události.
Tohle všechno se ve vás promíchá a předem určí, jestli budete Rychlý šíp nebo Kočičí pracka.

Apropos Rychlé šípy… Kam se poděly?
Oni takoví lidé stále někde jsou.

Taky tomu chci věřit.
Myslím, že svět, který nám je teď předkládán, je deformován směrem k hororovému. Pamatuji se, jak někdy začátkem 90. let vysílalo rádio každý týden Stříbrnou mozaiku, hodinový pořad o dobrých skutcích. Později skončil, protože lepší než dobré zprávy jsou vraždy. Snaha o prodejnost médií, a bulváru zvlášť, je obrovská. I takový Shakespeare ale nechával občas téct krev, aby přitáhl zájem publika. Nic nového pod sluncem.

Aha. Fajn, laskavé příběhy nejsou momentálně v kurzu. Může to nějaká situace změnit?
Napadá mě jen jediné: musí se vynořit nezpochybnitelná celebrita a upozornit na skutečnou hodnotu. Jako když se Svěrák ujal Paraplete.
Jinými slovy, i dobrý příběh potřebuje reklamu, respektive „pí ár“.
I dobrý příběh musíte umět prodat.
Ovlivňuje nepoměr hodnotných a brakových příběhů náš každodenní život? A vidíte nějaký rozdíl oproti minulosti, pane doktore?
Myslím, že to bylo odjakživa stejné, jinak by Karel Havlíček nenapsal, že svět je porád stejný, nikdo ho nezmění, plivni si stokrát do moře, ono se nezpění. Vždycky tu byli lidé příkladní a lidé, kteří přitahovali tím, že méně či více narušovali pravidla. I hřích tu je odjakživa – jen lidé dřív snad lépe věděli, co to hřích je.
Rozdíl bych viděl v tom, že dřív byla pravidla jasnější: tohle se dělá a tohle ne. Jistěže byla dvojí morálka, ale co oficiálně platilo, bylo také vyžadováno a navenek s jistým skřípěním zubů dodržováno. Počínaje určitou stabilitou rodiny a konče požadavky na společenské chování. Nyní, v atmosféře hédonismu, nejsou vyžadovány společenské normy, viz běžné oslovování „vole“, které uniklo z diskuse v parlamentu, zato máme několik set tisíc vyhlášek, v nichž už se ale nikdo nevyzná.
A jestliže se VIPové oslovují vole, ohlašují národu, že „je to v prdeli“ a zákonům se vysmívají, domnívá se ta méně nadaná část populace, že to je v podstatě společenský kodex, jakýsi postmoderní Guth‑Jarkovský. Ono to nejspíš vyzní snobsky, ale postrádám to, čemu se dřív říkalo noblesa. To, co vidíme třeba u anglické královny, a rozhodně nevidíme u představitelů našeho státu. A k tomu – v pseudodemokratické atmosféře – přestalo platit, quod licet Jovi, non licet bovi. Dnes si každý vůl myslí, že je Diem.

Tak mě napadá, kdo je vlastně ve vašich očích Rychlý šíp, celebrita bez „jako“?
Pro mě byl autorita Václav Havel. Letci z RAF, Jiří Stránský. Myslím, že i Karel Schwarzenberg je osobnost koherentní a konsistentní, neokecává sám sebe, ale je sebou, aniž s ním pokaždé musím souhlasit. Fascinují mě ti, kteří jdou zachraňovat dědictví předků a investují do něčeho, co jim nepřináší jiný zisk než to, že konzervují hodnoty minulosti. Zamlouvá se mi ovšem i Suchý, mám rád Menzela, Formana, Ivana Vyskočila. Od chvíle, co jsem na ně natrefil, totiž zůstali sví. Vážím si drobných podnikatelů, kteří v tomto prostředí, které není přeplněné ctnostmi a jistotami, nesou kůži na trh. Obdivuji také všechny, kteří se rozhodnou věnovat ledvinu k transplantaci. Nejít o mou ženu či děti, zatraceně bych to vážil. Oni jsou ale schopni jít o krok dál.

Ukázka z nové knihy, s MUDr. Radkinem Honzákem rozmlouvala novinářka Renata Červenková.

Autogramiáda

Psychologie.cz se připojuje k pozvání na představení nové knihy Všichni žijem' v blázinci, ve které psychiatr Radkin Honzák odpovídá na otázky novinářky Renaty Červenkové. Autogramiáda se koná v úterý 21. října v 16 hodin v Knihkupectví Academia na Václavském náměstí č. 34. Čtenáři Psychologie.cz jsou srdečně zváni.