Vnímáme druhé skrze své filtry a zažitá schémata. Zážitek sebepoznání ve skupině nám podobné automatické reakce pomůže zdravě zpochybnit. Proč je to důležité? „Předem se od druhého odřezáváme už jen tím, co si o něm myslíme. A to znemožňuje sdílet,“ říká v rozhovoru účastnice experimentálního projektu arteterapeutky Kamily Ženaté nazvaného Horizont událostí.

S čím jste do procesu vstupovaly, jaká byla vaše představa, očekávání, co vás lákalo?
Ivana: Do experimentální skupiny pod názvem Horizont událostí jsem nastoupila již po určité sebepoznávací zkušenosti u Kamily, na tom jsem stavěla. Doufala jsem, že v procesu sebepoznání budu pokračovat. Očekávala jsem nějakou změnu, nevěděla jsem konkrétně jakou, ale měla jsem v sebepoznávací proces plnou důvěru. Chtěla jsem o sobě vědět něco víc: jaká mám v sobě nastavení, jak funguji, jak to mají ti druzí, jak je možné zlepšit vztahy s nimi – chtěla jsem se dozvědět víc o věcech, které nejsou běžně vidět.

Jak jste se v samotném procesu cítily? Vnímaly jste to spíš jako tvůrčí, sebepoznávací, nebo jestli na tom rozlišení záleží?
Ivana: Na rozlišení nezáleží. Tvůrčí stránka tam byla, ale kdybych měla požadavek na začátku, že to musí být tvůrčí, omezovalo by mě to. Někdy v té skupině bylo tolik bezmoci, atmosféra byla natolik zamrzlá, že takový požadavek by proces spíš zatížil. Ono to tvůrčí se z toho spíš narodilo. Dopředu ale nic nebylo dáno.

Kristýna: Mně to vlastně bylo na začátku trochu líto, že už se nemaluje, protože na to jsem byla u Kamily zvyklá. Ale asi jsme si už některé věci pojmenovaly v předchozích seminářích a teď to bylo o tom, co si spolu řekneme a prožijeme. Já jsem o tom žádnou představu taky neměla, jenom důvěru v proces a v Kamilu. Brala jsem to jako velkou příležitost vyzkoušet si něco neopakovatelného.

Co se děje, když se nic vlastně z vnějšího pohledu nic neděje?
Ivana: Je to pocit velké bezmoci, kdy nic najednou nefunguje – já sama jsem si přála něco udělat, ale vůbec jsem nevěděla co, nebyla jsem schopná si s tou situací poradit. Takové chvíle pro mě byly opravdu těžké, třeba mě i celý víkend bolela hlava, byla v tom beznaděj a zoufalství, úzkost.

Je na takovémto momentu bezmoci nebo zmražení, zastavení něco důležitého nebo pozitivního?
Ivana: Ano. Uvědomění toho, že nejsem schopná ostatní slyšet a nejsem schopná ani sdílet, že jim nevěřím a že se jich bojím. Vnímat, že toto je realita.

Kristýna: Zároveň ty okamžiky – tedy nejenom okamžiky, leckdy to byly celé minuty nebo i dny, kdy to mezi námi bylo zaseklé – byly nesmírně důležité k uvědomění si mé spoluzodpovědnosti za ten stav. A toho, že to můžu změnit, když do toho vstoupím. Že možná jsem to já, kdo si nevšiml, že ve skupině někdo trpí, a že jsme to nechali dojít za nějakou hranici, kdy už nebylo jasné, jak se z toho dostat.

Ivana: I když to vypadá, že se nic neděje, tak se toho děje hodně, zamrzlá je ale komunikace. Člověk je uzavřený ve svém prožívání sám a vidí, že ostatní to asi mají taky tak, ale neví, jak z toho ven. V tu chvíli skupina neexistuje, v tu chvíli tam sedí šest žen, které jsou plně a bolestně uzavřeny ve svém prožívání a nejsou schopné to sdílet.

Kristýna: Nebo si kolem sebe vytvořily ochrannou bublinu a skrze tu nejsme schopní navázat komunikaci. Naopak byly momenty, kdy jsem vnímala, jak mezi námi proudí energie, jak tam ta komunikace funguje.

Být „online“

Co vnímáte jako bod zlomu? Potýkaly jste se s krizí? Měly jste chuť z procesu vystoupit?
Ivana: Bodem zlomu pro mě bylo uvědomění spoluzodpovědnosti, že i já jsem pachatelem, že i já druhé někdy neslyším. To bylo pro mě bolestné zjištění, protože do té doby jsem se cítila nevinně, jako oběť. Zpětně mi ale toto zjištění dalo opravdu hodně. Docházelo k chvilkovým spojením a k těm spojením došlo poté, co jsme si dovolily se otevřít, sdělit to, co nás opravdu bolelo, a byly vyslyšeny. Někdo mě slyšel a začal se o mě zajímat. Díky těmto chvílím jsem získala důvěru v ostatní a teprve poté jsem mohla uslyšet ty druhé. Jako kdybych nejdříve musela být nasycena či ošetřena, a až poté jsem mohla ošetřit druhé. To nasycení z největší míry probíhalo právě v prvním roce projektu, v dyadickém vztahu s Kamilou.

Kristýna: Ještě bych dodala, že je velice náročné usledovat, co všechno se ve skupině děje. Každý se projevuje jinak, každý „křičí“ jinak nahlas. Zároveň já mám slepá místa, něco nejsem schopná vůbec navnímat, vcítit se. Skupina má pravidla nastavená tak, že jsou jednotlivé bloky, mezi kterými jsou přestávky, ale v rámci bloku člověk nemůže skupinu opustit. Ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci, nebo člověk znovuprožívá nějakou složitou situaci ze svého života, z toho tedy nemůže odejít. A musí si to odžít na dřeň. To je velice ozdravné. Pro mě byl tento aspekt nesmírně posilující. Nedá se utéct.

Ivana: Být celý den „online“ je hodně náročné. Jak řekla Kristýna, člověk běžně vypne, jede si něco svého a pak se zapne. Když je ale vypnutý, nemůže nic: ani dát, ani dostat. Je to izolace, únik před bolestí. A myslím, že to je to, co jsme se na skupině také učily – jak vystoupit z offline modu, abychom někoho vůbec mohly slyšet, abychom navzájem mohly něco dávat, sdílet. A abychom neutíkaly před bolestivými situacemi.

Kristýna: Prostě sdílet. Až během Horizontu mi došlo, o čem všem sdílení je. Jak těžká práce to je. Sdílet, sdílet se.

Kamila se ve svém článku zmiňovala, že když ji bolí duše, tak mimo jiné zkoumá, na čem ulpívá a co nechce ztratit. Co byste vy nechtěly ztratit, na čem jste ulpívaly?
Ivana: Nechtěla jsem ztratit svoji iluzi, že umím ostatním naslouchat. Její ztráta mě hodně bolela. Mnohokrát jsem nechtěla ztratit svoje přesvědčení, náhledy na dané situace. Když mi ostatní říkali své pohledy, cítila jsem někdy v sobě silný odpor ve smyslu tohle se mi nelíbí, protože to není v souladu s tím, co si myslím nebo jak to mám, ale když jsem s tím pocitem byla delší dobu, zjistila jsem, že jejich pohledy jsou vlastně obohacující a že jsem si způsobovala bolest jen tím, že jsem lpěla na tom svém.

Kristýna: To je zásadní otázka. Ano, máme tendenci vytvářet si v hlavě schémata, jak to máme v životě a jak to funguje. Závisí to na našich prožitcích z dětství, na tom, co se nám různě dělo. Skupina funguje jako zrcadlo: najednou vnímáte vždyť to takhle mám a ani mě nenapadlo, že bych to mohla mít jinak, že je to nezdravý mechanismus nebo schéma. Přišlo mi vždycky zajímavé a velice poučné, když jsem do skupiny přinesla a popsala nějaké své schéma, ve kterém funguji roky, ostatní mi k tomu řekli okamžité, intuitivní reakce a já jsem si musela uvědomit no jo, ale ono to tak vlastně vůbec být nemusí nebo proč si tohle dělám? Těžko se mi to ale dává do slov.

Za bolestí jsou velká zranění, která jsme si nasbíraly v průběhu života. Když se tím podaří projít, uvolněná energie je úžasná.

Co zásadního si odnášíte z celého procesu?
Ivana: Mám skupinu při sobě pořád, a když se něco děje, tak vím, že celá skupina tam se mnou je. Je to těžko sdělitelné, ale je to, jako by mi členky skupiny nabízely jiný pohled na danou věc. To mi umožňuje zachovat se jinak, než bych se zachovala sama s dřívějším izolovaným postojem, pohledem.

Kristýna: Obrovský zážitek podpory, silné podpory skupiny – ne členů, ale opravdu skupiny, toho organismu, který tam postupně vznikl. Vlídnost a pocit absolutního přijetí. Člověk tam mohl říct opravdu všechno. Vědomí, že bude vyslyšen a bude vnímán. To je obrovská hodnota, kterou si z toho odnáším.

Ivana: Podpora, přijetí, neodsuzování. To přináší zázemí a ukotvenost.

Kristýna: Vědomí spoluzodpovědnosti za to dění. Ve chvíli, kdy se nezapojím, nemám šanci ovlivnit, co se děje. Celá skupina se musí cítit v pohodě, aby fungovala, tedy vědomě vnímat, jak se mají ostatní, jak se jim daří. Snažit se, aby to fungovalo, něco pro to dělat.

Mluvily jsme o zmražení, o trápení se… K čemu vás nakonec dovedlo?
Ivana: Brala jsem to jako sebepoznání – a bolest, tu jsem si vlastně způsobovala sama lpěním na některých svých názorech a přesvědčeních, zarytosti a neschopnosti slyšet a sdílet. Kdybych v tomto byla otevřenější od začátku, mnoho bolesti jsem si mohla ušetřit. Ale tak jsem to měla, taková byla realita, která by se nezměnila, kdybych jí nepohlédla do tváře. Bolest z procesu asi vyloučit nejde, ale ona je zároveň ozdravná.

Kristýna: Za tou bolestí jsou velká zranění, která jsme si nasbíraly v průběhu života. Vytváříme si kolem nich ochranné mechanismy, zdi, skrze které to sdílení podle mě ani není možné. Proces ve skupině napomáhá ty mechanismy rozbořit. Tyto mechanismy vznikaly a vytvářely se hodně dlouho, takže bolest je přirozenou součástí procesu. Když se tím ale podaří projít, uvolněná energie, zprůchodnění a rozhýbání těch zatuhlých míst, rozpohybování zatuhlých schémat je úžasná součást toho procesu. Často jsou to zranění, kterých se nechci dotknout ani já sama, nebo o nich vůbec nevím, dokud se nenaskytne situace v skupině, která se dotkne mého citlivého místa.

Ivana: Ano, ani já se toho nechci dotknout, a jak k tomu ještě „přizvat“ ostatní? Jak jim dát důvěru, že mého slabého místa nezneužijí? Pochopí mě? Protože když mě nepochopí, budu v tom sama a bude to ještě horší. Budu na pranýři. Když se ale stal ten zázrak, že mě druhé slyšely, najednou vše začalo plynout a bolest se pomalu rozpouštěla.

Kamila Ženatá sestavila ve svém ateliéru experimentální skupinu několika žen, které v průběhu měsíců podstoupily sebepoznávací proces. Během něho popisovaly své dětství, mapovaly a znovuprožívaly systémy, v nichž byly vychovány, sdílely své příběhy, imaginovaly, vyprávěly sny a malovaly. Využily pobídku k procesu, který odkrývá intimní, skrytá, nevědomá, a tím významná území lidské psychiky. Výsledkem spolupráce je záznam proměny, autentické svědectví, které vyšlo z uzavřeného, „chráněného“ území do veřejného prostoru. 

Výstava Horizont událostí bude k vidění v Centru současného umění DOX v Praze 7 od června do srpna 2017