Podklad pro to, jak v dospělosti navazujeme vztahy a pečujeme o ně, se utváří již v raném dětství. Podstatná je základní vazba mezi dítětem a pečující osobou. Podle kvality této vazby celoživotně vytváříme všechny další blízké vztahy.
Člověk je od narození obklopen lidmi, respektive zejména jedním hlavním člověkem, primární pečující osobou. Tou bývá nejčastěji matka. S ní navazuje dítě svůj první vztah. Učí se, kdo je, a poprvé zakouší vztahovost.
Touto ranou vztahovou vazbou se zabýval britský psycholog, psychiatr a psychoanalytik John Bowlby. Žil v letech 1907 – 1990 a sám to ve svém dětství neměl jednoduché. Pocházel z vyšší střední třídy a jak se tehdy nosilo, trávil se svou matku jen jednu hodinu denně. Byl čtvrtým ze šesti dětí. Tenkrát se věřilo, že přílišný kontakt matek s dětmi vede k jejich rozmazlení.
Bowlby měl ovšem štěstí, že ho vychovávala chůva, která byla přítomna po celé jeho dětství. Do svých třiceti let stihl Bowlby vystudovat psychologii, psychiatrii a dokončit i psychoanalytický insitut.
Primární vazba umožňuje nezralé psychice dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby.
Netrvalo dlouho a Evropa se zmítala ve druhé světové válce. Bolwby pracoval s dětmi, jež byly válkou separovány od rodin. Všímal si zejména vztahu hlavní pečující osoby s dítětem. V roce 1969 formuloval „attachment teorii“, neboli teorii vazby, přilnutí, připoutání.
Teorie vazby
Slovo attachment je psychologický termín, označující primární vazbu dítěte k pečující osobě. Každé malé dítě hledá fyzické a emoční uspokojení a ochranu před ohrožením. Každé malé dítě je životně závislé na pečující osobě. Zákonitě tedy uspokojení a ochranu hledá u svého nejbližšího pečovatele, většinou u matky.
Primární vazba umožňuje nezralé psychice dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby, a tak se orientovat v sobě a v okolí. Zážitky z tohoto vztahu celoživotně nastavují způsob navazování a udržování blízkých vztahů.
Vznik této základní vazby si prakticky můžeme představit tak, že kojenec projevuje emoce – pláče, směje se, křičí. Pečující osoba na to reaguje. Možností reakce je mnoho. Od krmení, kolébání, houpání, přes nezájem až ke zlosti, křiku nebo úplné nepřítomnosti pečovatele.
Podle toho, jaké reakce se dítě dočká a jak samo reaguje, se vytváří různé varianty vazby. Rozlišují se čtyři styly vazby: bezpečná, nejistá vyhýbavá, nejistá ambivalentní vazba a dezorganizovaná, dezorientovaná vazba. Těmto stylům se podrobněji budeme věnovat příště.
Chování dítěte, odvíjející se od určitého typu vztahové vazby, vede k určitým charakteristickým interakcím, jež mohou stabilizovat příznivý vývoj, nebo konzervovat nepříznivé vzorce.
Vztahovost v dospělosti
Výzkumy potvrzují, že v dětství etablovaný typ vztahové vazby má tendenci přetrvávat i v dospělosti. Chování dítěte, odvíjející se od určitého typu vztahové vazby, vede k určitým charakteristickým interakcím, jež mohou stabilizovat příznivý vývoj, nebo konzervovat nepříznivé vzorce. Tak se vztahová vazba upevňuje.
Psychologové C. Hazanová a P. Shaver aplikovali v osmdesátých letech minulého století teorii vazby na partnerské vztahy dospělých. V podstatě potvrzují, že způsob, jakým navazujeme partnerský vztah, se odvíjí od péče, kterou jsme dostali v raném dětství. Poukazují na podobnosti vztahu matka‑dítě a partner‑partnerka.
Partneři touží po vzájemné blízkosti, cítí se klidnější v přítomnosti partnera a úzkostnější nebo osamělí v partnerově nepřítomnosti. Partnerství slouží jako bezpečný základ pro vypořádávání se s překvapeními, výzvami a možnostmi, které život nabízí. Na to, jak se styly vztahové vazby promítají do našich romantických vztahů, se také blíže podíváme příště.
Dítě ví, kdo je máma
Každé dítě má vrozené vzorce chování – pláč, sání, uchopování a orientování se. Později se přidává ještě úsměv, pak lezení a chození. Od narození je také zjevná velmi nápadná tendence dítěte reagovat na podněty, jež vycházejí od jiného člověka (lidský hlas, tvář, dotyk apod.). Za normálních okolností tak dochází k instinktivnímu, oboustrannému reagování kojence a matky a k vzájemnému posilování vztahu.
Když se dítě narodí, je biologicky připraveno navázat vztah s matkou. Dokáže ji rozlišit podle pachu. Už první poporodní hodiny jsou nesmírně důležité pro navázání emočního vztahu, pro připoutání, neboli bonding.
Matka si potřebuje kojence prohlížet a dotýkat se ho. Devět měsíců si ho jen představovala, nyní je skutečností. Proto se doporučuje po porodu nepřerušovat kontakt matky s novorozencem.
Pokud dítě protestuje, když ho matka opouští, je to jasné znamení toho, že je k ní zdravě připoutáno.
Vztah mezi matkou a kojencem se dále vyvíjí prostřednictvím očního kontaktu, dotyky, kojením, úsměvy, žvatláním, tišením, pláčem. Mezi šestým a sedmým měsícem dítě již aktivně udržuje blízkost s matkou. Sleduje ji pohledem, usmívá se na ni, chytá se jí, volá na ni, „zdraví“ ji. Cizích lidí se začíná bát, v jejich přítomnosti pláče.
V této fázi už je vazba na matku zřetelná. Pokud dítě protestuje, když ho matka opouští, je to jasné znamení toho, že je k ní zdravě připoutáno. Dále to můžeme poznat ze způsobu, jakým dítě matku zdraví – dítě se zdravým připoutáním třepe ručičkami a nožičkami, směje se, víská, zrychleně dýchá.
Matku používá také jako základnu, od níž podniká poznávací výpravy do okolí. Během druhého roku života se dítě váže na další blízké osoby. Je velmi neobvyklé, pokud je dítě v roce a půl navázáno jen na jednu osobu.
Využívejte celý web.
PředplatnéPrvní vztah rozhoduje
Při vytváření, udržování, přerušení a obnovování vztahové vazby vznikají velmi silné emoce. Slovenský psychiatr Jozef Hašto vysvětluje, že navazování vztahové vazby se dá popsat jako zamilování. Když nám hrozí ztráta vztahové vazby, vyvolává to v nás úzkost. Pokud vztah opravdu ztratíme, cítíme smutek. Obě situace mohou vyvolat i zlost.
Pevné trvání vztahové vazby člověk prožívá jako zdroj jistoty, bezpečí, klidu a pohody. Tento popis trefně popisuje, jak vztah kojence s matkou, tak i partnerské vztahy dospělých. Ty se totiž budují na základě našeho prvního vztahu a na základě pocitů, jež jsme zažívali v prvních letech života.
