Kdy se smíme rozejít?

V individuálních dějinách partnerských vztahů, v průběhu vývoje každého z nich, existuje mnoho křižovatek, dilemat, bodů zlomu. Momentů, kdy se musíme zastavit, zamyslet se nad situací, procítit ji, kdy se rozhodujeme, jak a zda vůbec dál. Vlastně už začátek partnerského vztahu je takovýmto uzlem, prvním bodem párové historie, v němž se rozhodovalo, emočně a racionálně, o tom, co bude.

Pravda, začátky vztahů bývají zalité zamilovaností a na rozhodování se to vrchovatě podepisuje. Dobře to má ta Příroda vymyšlené! Kdybychom v úvodech vztahů byli plně racionální, nenarodila by se s největší pravděpodobností ani pětina dětí, které takto to štěstí narodit se a účastnit se naší pozemské společenské hry měly. A měly tudíž i to samé štěstí jako my – dostat se jednou, nebo spíše víckrát, na začátek, ze kterého vzchází blízkost a touha být spolu… a další a další děti. Nekonečný příběh plození. Nesmyslný, chceme-li, anebo přetékající smyslem, umíme-li si ho tím smyslem, tisíci jeho podob, naplnit.

Proč vlastně touha po protějšku, fyzická a psychická přitažlivost, vydrží jen zřídka navždy? A proč odpovědnost, výchova, zvyk ani cokoli jiného v tolika případech nezabrání rozpadu vztahů? Velké téma, na které toho většina z nás máme načteno i zažito až moc. Všichni víme nebo alespoň tušíme, čím to je. Biologie ruku v ruce s psychologií, evoluční pnutí dobíjející hledání osobní, duševní a duchovní svobody, omluvné racionalizace, kterým neumí vzít vítr z plachet ani káravé moralistní soudy…

Zodpovědné a svobodné Já

Dnes tady ale máme jiné zadání než odpověď na otázku PROČ. Dnes si máme klást otázku KDY.

• Kdy nastává v historii vztahu ten bod, o kterém nelze říct nic jiného, než že je definitivním koncem?
• Jak poznáme, že dál už nelze, že už je každá snaha zbytečná?
• Čím se vyznačuje smrt vztahu?
• Jaké indicie nám napoví, že každá další energie vložená do pokusů o reparaci lásky, blízkosti, porozumění, nebo alespoň udržení společného času a prostoru, bude nevratnou investicí?
• Jednoduše řečeno – kdy se „smíme rozejít“?

Budu k vám úplně upřímná: Nevím to. Nebo vím, a vy to víte také (ale ano, víte, jste stejně jako já vlastníky přísného superega neboli svědomí). Jenže to je právě odpověď pouze jedné části našeho Já. Toho stoprocentně odpovědného, bezvýhradně plnícího sliby, bezpodmínečně milujícího a obětujícího se pro druhé.

Ta odpověď zní – NIKDY. Nikdy nesmíme vzdávat snahu o zachování vztahu, který jsme si kdysi vybrali jako celoživotní. Obzvláště, když jsou součástí našeho dilematu osudy našich již narozených potomků. Nikdy nesmíme vzdávat boj o lásku, rodinu, o budoucnost našich dětí. Je naší povinností hledat nesobecké cesty, a když nejde změnit realitu, je třeba změnit naše vnímání této reality, zkusit změnit sebe.

Existujeme v čase. Máme ve svých dějinách fáze, kdy budujeme, a fáze, kdy boříme. Fáze, kdy myslíme na sebe, a fáze, kdy sami sebe klademe na poslední místo.

Na druhém konci spektra možných odpovědí na otázku KDY JE KONEC? čtu tu, kterou i vám zajisté alespoň občas podsune jiná část našeho Já, část egocentrická, nesvázaná povinnostmi a odpovědností za druhé. Nebo také ta, žijící pro okamžik, neplánující, nehledající časové ani příčinné souvislosti, plynoucí po proudu – a on ten proud může být i velmi nebezpečný a ničivý, záleží na korytu, kterým teče, na našich osobnostech.

Ta odpověď z druhého konce by zněla asi takto: Nic a nikdo vás nemůže donutit setrvávat ve vztahu, který pro vás ztratil smysl, ve kterém nerostete, ve kterém nemůžete být sami sebou, o vztahu, ve kterém jste terčem násilí a zla, včetně toho pasivního, ani nemluvě. Nic vás nemůže dotlačit do rezignace na vnitřní svobodu, autenticitu a v neposlední řadě na potěšení ze života. Ani děti ne.

Ty nakonec, jak ví všichni, kdo tak jako já mluvili s mnoha a mnoha dětmi z manželství rozvedených i nefunkčních nerozvedených, stejně trpí ve všech případech.

• Ty první říkávají: „Kdyby se jen naši nebyli rozvedli! Zkazili nám život, navždy tím rozvodem budeme trpět.“
• A ti druzí: „Kéž by se mí rodiče byli rozvedli! To dusno bylo nedýchatelné!“

A určitě, ideálním kompromisním řešením pro nefunkční manželství by bylo nerozvést se, přesto moct pohodově a volně dýchat, díky rozumu a empatii zúčastněných stran. Jenže to už bychom chtěli sami od sebe jako rodičů snad ještě víc, než tu věčnou vzájemnou lásku.

Partnerské a manželské vztahy jsou přeci jen jednou částí života. Rodičovství a děti jsou jistě priorita napříč společenskými zřízeními, počínaje prvobytně pospolným, ale významový obsah této priority není nutně něčím rigidním a neměnným. Třeba se jednou lidstvo vrátí ke komunitní výchově – mámy pospolu, tátové trajdají v dálkách u pomyslných mamutů nebo králů z cizích království…

Není život, svět, dějiny, a stejně tak vazby a vztahy člověka, není to vše jeden nikdy nezastavitelný přirozený proud? Není to jen strach, co nás nutí hledat jistoty a dogmata a držet se jich? (Tolik egocentrický pohled, názor našich narcistních Já. A jak se píše pod články v novinách: Autorka článku nesdílí v plné míře zde citované názory.)

Až do konce sil?

Ale pojďme zpátky k původní otázce. Ta se vlastně budoucnosti našich dětí primárně vůbec netýkala. Takže: JAK POZNÁME, ŽE JSME VE SNAZE O ZÁCHRANU VZTAHU VYČERPALI VŠECHNY SÍLY? A já si neumím nepoložit jednu protiotázku. Tu, jež se mi od začátku psaní jako duha pomyslně klene nad oním spektrem odpovědí od vztah vždy a za každou cenu na jednom konci po nechme to (od)plynout na konci druhém.

A další desítky otázek, zpochybňující oprávněnost trvání na jednoznačné odpovědi. Má vůbec být součástí vztahu vyčerpání? Je to ještě vztah, o který je třeba stát, když proti sobě stojíme udýchaní jako dva zápasníci v ringu, snažící se dodržovat pravidla a zároveň u toho neskončit K. O. na zemi? Má být obsahem vztahu práce na něm, i když tento vztah jen bere a nic nedává? Chceme vůbec dojít na konec našich sil? Vejde se do zachraňování vztahu sebevyčerpávání až sebezničení?

Má být snaha o funkčnost vztahu, ať už tou funkčností každý rozumí, co od vztahu pro sebe a své děti potřebuje, vysilující? Má to vůbec být snaha? Má být budování vztahu zcela vědomý, uvědomělý proces? Racionální práce? Boj? Musí nutně být? Nebo můžeme mít to štěstí (nebo smůlu) a nemuset bojovat sami se sebou a s našimi inkompatibilitami, s naší nezralostí, s našimi egocentrickými Já?

Někdo si v sobě nese pocit viny nebo dluhu a chová se podle toho, něčí chování pramení naopak z přesvědčení, že nikomu nic nedluží, nebo že svět dluží jemu.

A opět vám neodpovím. Pokud vůbec něco lidského, vztahového, tak tohle určitě nelze generalizovat. Někomu stojí za to bojovat a utrpět u toho třeba i zranění a bolest, pokud výsledkem takového boje bude nastolení míru, lásky a pohody. Někdo umí pro partnera nebo pro děti obětovat cokoli, a někdo to neumí a právě proto o to usiluje nebo to vyžaduje od druhého. Pro někoho je vztahem sám boj za vztah, je jeho obsahem a důkazem jeho existence. Něco na způsob cesta je cíl – budujeme, bouráme a zase budujeme, bodáme a hladíme, a nejde až tak o to, jak to nakonec skončí, jde právě o to budování a bourání, ty naplňují společný život smyslem. Někdo si v sobě nese pocit viny nebo dluhu a chová se podle toho, něčí chování pramení naopak z přesvědčení, že nikomu nic nedluží, nebo že svět dluží jemu.

Pak také existujeme v čase. Máme ve svých dějinách fáze, kdy budujeme, a fáze, kdy boříme. Fáze, kdy myslíme na sebe, a fáze, kdy sami sebe klademe na poslední místo. Něčí psýché zrovna v době vztahového dilematu neodvratně vplouvá do své poustevnické sebezkušenostní životní etapy, někdo jiný stojí o sdílení víc než kdy předtím. A někoho třeba hrozba rozpadu vztahu zastihne těsně po zotavení z jiné životní katastrofy, a tak má radost z jakéhokoli důkazu, že žije, že má kam a s kým jít dál, a vůbec ho neodradí, že to bude za cenu ztrát – zná horší ztráty než partnerské hádky a nesoulad.

A někdo se třeba nachází v životní etapě, ve které si chce odpočinout, mít se jednoduše fajn, nic nekomplikovat sobě ani jiným, nedramatizovat a neválčit. Rozdávat se, ale ne za cenu vysílení, plout vyrovnaně hloubkami a výškami, které život přináší, jedno, zda sám nebo s někým. Nenechá si vztahovým napětím ničit životní radost a harmonii, nenechá si jím ubližovat. Ani kvůli dítěti ne. To raději řekne ono DOST!, o kterém je celá tato úvaha. I za cenu černého svědomí.

Někdy možná pro ty kdysi milované můžeme nejvíc udělat tím, že na sebe vezmeme celou tíhu nedobrého rozhodnutí, celou společnou vinu za rozpad toho, co by možná mohlo fungovat, kdybychom se ještě déle, ještě více snažili.