Zeptali jsme se našich odborníků: Jaká filmová scéna (nebo scény) ve vás v životě vzbudily nejsilnější emoce? Proč? Jak si to jako odborník na lidskou duši vysvětlujete? Dnes odpovídá psycholožka Marta Helingerová.

Tanec v temnotách, režie Lars von Trier. Cesta na popravu a scéna samotné popravy Selmy, české emigrantky. Nesmírně emotivní scéna, totální bezmoc, jak je ten svět nespravedlivý. Chudák svobodná matka, pracovala ve fabrice a pak ukradla peníze, aby mohla něco koupit synovi.

Samozřejmě, ve filmu jde o zážitky, ale já mám ráda, když si z filmu odnesu nějaké poznání nebo pocit, inspiraci, co mě v životě nadnese, obohatí, ukáže další perspektivu, někam posune, má to více rovin výkladu. Ale tohle byl pocit, který mě přimáčkl, zatížil. Bylo to až na dřeň. A to se mi nelíbilo, nešlo to unést.

Byla jsem na režiséra naštvaná. Najednou mi přišlo, že námi, diváky, manipuluje, dokonce jsem ho obvinila ze sadismu.

Zachránil mě pohled do publika a nalezení viníka: když jsem si všimla, že natahuje celé publikum v kině včetně jeho mužské části, došlo mi, že je to přesně, co Lars von Trier chtěl. Dostat diváka do tohoto stavu. A okamžitě jsem z té kaše emocí vyjela. Byla jsem na režiséra naštvaná. Najednou mi přišlo, že námi, diváky, manipuluje, dokonce jsem ho obvinila ze sadismu. Že mu nejde o téma, konflikt, příběh, ale o formu. Natočit to tak, aby každý divák cedil slzy.

Co jsem si z tohoto zážitku odnesla? Že se před tíhou prožitku dá utéct, že nám racionální mysl přijde ochotně na pomoc s obrannými mechanismy… Většina lidí, s nimiž jsem o tomto filmu mluvila, byla převážně dojata, „dostalo je to“, ale můj vztek na režiséra nesdíleli. Prostě melodrama, s tragickým koncem; Kieslowského Krátký film o zabíjení je drama, bez přikras, filmových postupů, jak co nejvíce diváka dojmout.

Psycho. Záběr na tvář mumie matky, kterou přechovával doma syn, hlavní postava Hitchcockova filmu. To mi mohlo být tak deset let. Tento záběr mě dlouho dobu děsil a spontánně se mi vybavoval, ten pocit nebyl diferencovaný. Když to hodnotím zpětně, co mě na tom děsilo, je to už racionalizace: že si někdo doma schovává mrtvolu svojí matky, hovoří s ní a považuje ji stále za živou. A že z vnějšího pohledu nebylo možno odhalit hrozící nebezpečí, ve kterém se ocitl každý, kdo se dostal do blízkosti tohoto psychopata. O lásce, která neznala hranic a deviaci citů a osobnosti, která svoje jednání považuje za správné a nepřipouští, že by to mohlo být jinak.

Při sledování filmu jsem pátrala, co by pronásledovalo mě. Začala jsem prožívat muka z toho, jak jsem na základní škole ublížila jedné dívce.

Hráči se smrtí. Viděla jsem je asi v šestnácti. O tom, že nás budou po smrti pronásledovat naše hříchy a spáchané křivdy. O tom, že některé věci už nejde vzít zpět, že si je v sobě neseme napořád. Při sledování filmu jsem pátrala, co by pronásledovalo mě. Začala jsem prožívat muka z toho, jak jsem na základní škole ublížila jedné dívce.

Tehdy jsem hrála nějaké divadlo a spontánně se začala zdravit s jednou romskou dívku. Vždycky jsme se na sebe usmívaly, prohodily pár slov, bylo to milé. Jedna spolužačka se mi za to začala posmívat, že se bavím s cikánkou. Bližší košile než kabát.

Romka mě jednou v jídelně zase pozdavila a já ni ni vyštěkla: Proč mě zdravíš, vždyť se neznáme! Byla chudák jako opařená a na mě až za tři roky, kdy jsem viděla Hráče se smrtí, dopadla tíha té křivdy a mého selhání; že už to nemůžu napravit, omluvit se jí. Vysvětlit, jak jsem byla hloupá a ve snaze „zapadnout do kolektivu“ jsem ji zradila…

P.S.: Do kolektivu na základce jsem nezapadla, s onou spolužačkou jsme se pak sblížily na střední škole a dnes je to jedna z mých nejbližších kamarádek.

Všechny ty špatné konce… Nechápala jsem, proč hlavní hrdinové a hrdinky nevolí srdcem, ale rozumem, připadně podle jiného principu, jen ne to, co by chtěli nejradši… Postupně, díky zkušenostem, se mi pohled změnil. Film a život zkrátka nejsou to samé.