Uvařit si čaj s citrónem a chřipku vyležet, to je pro pečující matku něco jako sci‑fi. Máloco děti tak znejistí jako zesláblý rodič. Pochopitelně. Takže čím hůř vám je, tím více péče a pozornosti dítě potřebuje.
Naší prvorozené bylo 21 měsíců, když se jí narodil bráška. Zvládala to krásně. S láskou o něj pečovala, hladila ho, pusinkovala a celá u toho zářila. Působila vskutku pyšně, dětsky roztomile a zároveň tak trochu dospěle. Byl to krásný čas. Asi tři týdny.
Pak jsem dostala ošklivý kašel a horečku. Pravděpodobně bych to za dva dny vyležela. Jenže – ležte, když máte doma batole… Když mámě není dobře, dítě znervózní a vyžaduje více péče a pozornosti – hádejte od koho.
Ve dne se snažím zabavit aktivní holčičku a zvládat domácnost. V noci se budím zpocená jak myš, kojím a přebaluju. Čím méně energie mám, tím je holčička vzteklejší, tím méně udrží pozornost na čemkoli a tím více asistence vyžaduje. Její nálada se mění ve zlomku vteřiny a k nespokojenému vřískotu či zoufalému pláči stačí sebemenší záminka.
Syn mě bije, tahá za vlasy, čůrá na podlahu, ječí… Nemyslí to zle, prostě mě chce postavit na nohy – doslova a do písmene.
Hrabali jsme se z toho dlouho. Já dva týdny z horeček a kašle a dcera skoro dva měsíce z náladovosti a roztěkanosti. Pozornost jsme trénovali po vteřinách, zklidňovali, chápali, utěšovali, snášeli…
Další viróza mě přepadla po roce a půl. Tentokrát nějaká rychlá střevní chřipka či co. Trvala jen jeden den, ale zato intenzivně – problém i jen se udržet na nohou, zastat to nejzákladnější. A děti?
Syn mě bije, tahá za vlasy, čůrá na podlahu, ječí… Nemyslí to zle, prostě mě chce postavit na nohy – doslova a do písmene. Mile však překvapuje dcera. Najednou je hodná, nezvykle ochotná a rozumná. Na svých tři a čtvrt pomáhá jak může, dokonce se sama od sebe snaží zabavit brášku.
Když je opravdu zle
Třetí příhoda je nejnovější. Synovi jsou dva roky, dceři necelé čtyři a k tomu čerstvé miminko. Venku smog a břečka a my celý den doma. Vcelku pohoda, odpoledne si hrajeme, čteme, malujeme. Teď je večer a já uklízím, krájím zeleninu a peču maso.
Jsem ale už unavená z celodenního štěpení pozornosti, odpovídání, asistování, reagování… Už nezvládám být důsledná. „Děti, ukliďte si ty hračky,“ říkám a nikdo mě pochopitelně neposlouchá, děti vědí, že nemám sílu na víc než těch pár slov. „Prosím, nemůžu tady chodit…“ po celé kuchyni jsou postavené koleje, vláčky, autíčka, panenky… ale děti místo uklízení vyžadují pomoc se stavbou mostů…
Sakra! Cítím, že se pálí maso. „Proboha, děti, kdo dal troubu na maximum? – A kde je utěrka!? A chňapka!?“ Nikdo mě neposlouchá. Děti se o cosi přetahují a ječí… miminko se rozplakalo…
Už je toho na mě moc. Přestávám přemýšlet a chytám rozpálený hrnec holýma rukama – ÁÁÁUU!… hrnec padá, chytám ho, tentokrát do šatů, zachraňuju večeři, jak se dá. Štěstí, že nejsou děti blízko… pálí to pekelně.
Pouštím studenou vodu, chladím ruce, opřená o dřez, tečou mi slzy.
- „Maminko, co se stalo?“
- „Nic,“ zní moje první odpověď. Nemám náladu ani sílu cokoli vysvětlovat.
- „Spálila jsem se. A ukliďte si ty hračky,“ říkám po chvíli. Aniž bych to však vyžadovala.
Vlastně je mi úplně jedno, jestli si něco ukliděj nebo ne. Ať mě jen nechají chvíli být.
Pochopily, že toho na mě bylo moc, a chtějí pomoci, jak mohou… a vlastně se jim to daří.
Ale co se děje? Děti uklízejí jak nikdy: koleje mizí bleskovou rychlostí do určené krabice, auta do police a i panenky už jsou na svých místech… Obě děti kmitají, navzájem si pomáhají, dcera radí synovi. Nepotřebují mé rady ani asistenci.
Pochopily, že toho na mě bylo moc, a chtějí pomoci, jak mohou… a vlastně se jim to daří. Už se usmívám, zastavuju vodu a začínáme připravovat na stůl. Děti pomáhají a vymýšlejí u toho legrácky. Pohoda, sedíme. Kojím a děti dlabou.
Na první pohled to vypadá děsivě, protože čím hůř mámě je, tím víc její pozornosti děti vyžadují. Tím víc se vztekají, odmlouvají, kňourají – jako dcera v prvním příběhu. Někdy dokonce fyzicky útočí – syn v příběhu druhém. Cítí, že mámina kapacita je snížená, a o to víc se ji snaží získat pro sebe. Nedělají to schválně, jsou prostě znejistěné a o to víc mámu potřebují.
Hned druhý pohled je však příznivý, ba dojímavý. Jednak děti rychle vyspívají, sílí fyzicky i psychicky. Den ze dne toho zvládají víc a líp a co je včera rozhodilo, dnes berou s nadhledem a snaží se pomoci. Viz dcera v příběhu druhém.
I u menších dětí navíc platí pravidlo zvýšených nároků při ztenčujících se máminých zdrojích jen do určité míry. Když je mámě zle už příliš, když už zmizí prakticky všechna kapacita se starat, jsou najednou až neuvěřitelně hodné a nápomocné.
